Pohlazení
Odkud se rodí naděje v životě soukromém a veřejném? Je možné, že by obojí nějak souviselo? Krátké zamyšlení z Lidových novin.
POSLEDNÍ SLOVO
Sál byl nabitý a zapařený, jak do oken pražilo nezvykle silné říjnové slunce. Mně to nevadilo. Každý autor si přeje při autogramiádě své nové knížky mít nabito. Byl jsem s podpisováním už téměř u konce, když u mého stolku stanula ta žena. „Já vám tak závidím! Mám vedle výstavu malovaného hedvábí a ani za čtrnáct dní mi tam nepřišlo tolik lidí jako vám za odpoledne.“
Zahučel jsem cosi zdvořilostního, čím bych aspoň trochu zmírnil její sebelítost, o známém ksichtu, který holt táhne víc než skutečné hodnoty, ale v duchu jsem si myslel své. Ani mě malované hedvábí nijak nepřitahovalo. Zvlášť když mi ta žena podstrčila své básničky: „Já taky píšu.“ Četl jsem: „Co ústa chtějí říci/ snad polibky by je rozvázaly/ my však se již roky nelíbali“. Anebo: „Přivinutí ženy, to už se nenosí/ jen milenky se k mužům tulí/ a manželky klábosí“. „Já už jsem výstavu sbalila. Takže ty své výtvory mám jen na fotkách,“ předložila mi album plné fotografií. Mrknul jsem na ně jedním okem a podepisoval jsem dál.
„To víte, já s tím začala až jako onkologická pacientka,“ začala svůj monolog. A já najednou k svému úžasu poslouchal příběh, vedle něhož má kniha bledla. Příběh ženy, která to prostě nevzdala, když zjistila, že má rakovinu. Cosi jí řeklo, ať maluje na hedvábí a ona tedy začala malovat. Stovky obrázků, něžných jak vážky nad vodou a barevných jako podzim pozorovaný přes organtýn. Z nejhoršího se prostě vymalovala. A nejen to: začala s těmi hedvábnými obrazy objíždět jiné pacientky a také domovy důchodců. „Víte, oni mi tam říkali: to nemá cenu, podívejte, jak ty babičky už jen tak chrčí a nevnímají. Ale to není pravda, že nevnímají. Stačí, když jim tím hedvábným obrázkem přejedete po tváři – a najednou se některé jako zázrakem proberou. A usmějí se: Ježíšmarjá, vždyť já takový hedvábný šátek měla v roce 1936! Když jsme se seznámili s manželem na promenádním koncertě v Luhačovicích! Sice zase upadnou do letargie, ale i ta chvilka stojí za to.“
Jel jsem domů a pořád jsem na to musel myslet. Na ten malý zázrak hedvábného pohlazení, které probere i polomrtvé a vyléčí i beznadějné. Ještě předtím, než jsem tu ženu potkal, jsme si jako obvykle vyměňovali s publikem vlastní znechucení z politické situace, utvrzovali jsme se v depresi, že nás v dohledné době žádná změna k lepšímu nečeká. Teď jsem si zničehonic, bez nějakého logického podnětu uvědomil, že k obrovské změně už došlo. Právě tento týden. Jen jsem ji předtím neviděl. Zatímco předtím jsem dvacet let intenzivně pracoval na tom, abych sesadil za lumpárny nějakého politika a nikdy se to nepovedlo, teď přišli dva mladí kolegové a srazili jich pět jednou ranou během pouhých dvou dní fiktivní nabídkou milionu za zmanipulované hlasování. Zatímco jsme se předtím také celá léta pokoušeli dostat na kobylku všem nepoctivým právníkům a policistům, teď další mladý kolega utrhl svou reportáží o plzeňské právnické fakultě lavinu, která už smetla podvodné děkany a proděkany a valí se nezadržitelně dál. Měl jsem pocit, jakoby někdo probudil hedvábným pohlazením nejenom mě, ale možná nás všechny. Na jak dlouho?
P. S. Kdybyste chtěli opravdu pohladit hedvábnými obrázky, ta žena má adresu: zrucka.marie@seznam. cz.
Převzato: Lidové noviny 10. 10. 2009, autor: Josef Klíma