Pečování v nás prostě je

Viktore, když se musíš profesně představovat, říkáváš někdy vesele Viktor Polák, sestřička. Od fousatého mladého muže, který vypadá, že mu nejlépe padne batoh a pohorky, to je kapku překvapivé. Je na tom přece jen dost vidět, že sestřička není úplně běžné povolání pro kluka. Jak sis je vybral ty?

Určitě to nebylo tak, Martino, že bych chtěl být sestřičkou od narození. Ten nápad vznikl nějak spontánně. Dlouho jsem nevěděl, co bych jednou v životě mohl dělat. Studoval jsem střední ekonomku, ale nebavilo mne to. Jednou jsem putoval sám po horách a hodně přemýšlel, co mne vlastně láká dělat. A než jsem sešel s kopců, padlo rozhodnutí, přihlásit se na zdrávku. Pokud vím, nikdo z naší rodiny ve zdravotnictví nikdy nepracoval. Kupodivu toto rozhodnutí akceptovali a dnes vím, že to bylo moc dobré rozhodnutí. Řekl jsem, že nikdo v rodině nepracoval ve zdravotnictví. Mám ale dojem, že pečování je přece něco přirozeného, co v nás prostě je. Vidím to v rodinách, do kterých přicházíme. Obdivuji, jak dokážou pečovat muži o své těžce nemocné manželky nebo maminky. A vlastně nemusím chodit tak daleko, vidím to i ve své rodině. Můj otec před třemi lety začal pečovat o svou tchýni a jde mu to skvěle.

Představ si, že přijdeš do deváté třídy základní školy a máš své povolání mladým klukům představit. Jak bys to udělal, aby ti rozuměli, popřípadě aby chtěli zdravotního bratra dělat?

Nejdřív bych se jich asi ptal, jestli se setkali se smrtí a umíráním či s péčí o někoho s těžkou nemocí. Také bych se jich ptal na to, jak oni sami přemýšlejí nad smrtí – vlastní, smrtí jejich rodičů, prarodičů. Nebál bych se těch rozhovorů, protože nad smrtí přemýšlí už velmi malé děti. Poté bych jim vyprávěl o své práci, pokud možno velmi konkrétně. Pokusil bych se jim představit příběh jednoho z našich pacientů s přáním, aby si odnesli povědomí o tom, že smrt patří k životu a může být událostí nejen smutnou, protože se loučíme s někým blízkým, ale i slavnostní a mající smysl. Umírající přece završují svůj život. Jak oni sami by chtěli prožít svůj poslední den? S kým by chtěli být? A kde? Co by chtěli dělat? Co by chtěli ještě někomu říct? Nebo naopak, co by chtěli svému blízkému říct, kdyby byl na smrtelné posteli? Je dobré se nad tím někdy zamyslet. 

A co bych jim řekl, aby chtěli dělat zdravotního bratra? Varoval bych je, aby si nedělali žádné iluze. Asi bych jim vyjmenoval všechna rizika a negativa, která práce sestry nese – od bolavých zad, přes převazy všeličeho, přebalování, různé akutní stavy a jiné náročné situace jako jsou těžké rozhovory, někdy složité vztahy s lékaři, sestrami, až po únavu a to, že si při této práci člověk nevydělá majlant. A potom bych jim řekl, že i tak je to práce, která mi nakonec přináší uspokojení a radost. Práce, které si vážím.

Když jsi k nám přišel do Cesty domů, nebyli jsme si úplně jisti, jak tě rodiny přijmou. Chodíme domů, do velmi intimního prostředí, a konáme dosti intimní činnosti, strachovali jsme se, vlastně zbytečně, jestli nejsou lidé příliš navyklí na sestřičku rodu ženského a nebudou-li se ostýchat před pánem. Po pár letech ale vím, že „pan Viktor“, jak mu často říkají klienti, patří k nejoblíbenějším sestřičkám. Jak jsi toho dosáhl? Musel jsi často tuto pomyslnou bariéru překonávat nebo ne?

Ano, vzpomínám si na ty obavy při přijímacím pohovoru. Možná moje základní a jediná technika je ta, že jsem nikdy žádnou bariéru a priori neočekával. Samozřejmě jsem párkrát ošetřoval pacientku, u které jsem cítil, že by byla raději, kdyby se o ni starala žena. Ale mám dojem, že právě tyto pacientky mě pak měly velmi rády. Jen asi jednou se mi stalo — to když jsem ještě pracoval v lůžkovém hospici — že výkon, který jsem měl udělat, odmítla pacientka s tím, že jsem muž. Poprosil jsem tehdy kolegyni z druhého patra, aby jej udělala za mne. Jednalo se o cévkování a ta pacientka byla svobodná a bylo jí něco přes šedesát. Její stud mi přišel pochopitelný. Myslím, že jsme spolu vycházeli dobře. Mnohem častěji jsem musel pacientkám vysvětlovat, že nejsem lékař, ale že jsem sestra-bratr. „Jó bratříček,“ říkávaly, „to v nemocnici se taky o mne jeden staral a ten byl moc fajn.“ Jak vidíš, měl jsem už připravené pole od kolegů.

Teď bych opustila srovnání pána a paní a poprosila bych o jiné srovnání. Pracoval jsi v lůžkovém hospici i v domácím. Jaké vidíš výhody a nevýhody u obou těchto služeb, které jsou si velmi blízké?

Oba typy zařízení se velmi dobře doplňují. V lůžkovém hospici je péče v něčem snadnější. Vše je po ruce – lékař, zázemí, materiál. Kdežto do domácího prostředí přicházíme obvykle sami, jen s tím, co máme v batohu. Díkybohu máme také na telefonu celé týmové zázemí. Pacient, který do lůžkového hospice přichází, obvykle očekává nemocniční režim. Je pak mile překvapen, že péče v hospicích je vlídnější. Nespěchá se na něj tolik a víc se hledí na pacienta jako na člověka. I tak je ale režim přizpůsoben chodu hospice. Slibuje se, že pacient nebude umírat sám, ale jen 20 procent blízkých zůstává s umírajícím i přes noc na pokojích s přistýlkou. Chápu, ne každý si může vzít volno. Není ale v silách personálu ani dobrovolníků být se všemi pacienty. Vzpomínám, že byly náročné dny, které jsem trávil jen na několika málo pokojích. Byli pacienti, které jsem za celý den vůbec neviděl. Téměř všichni pacienti byli v lůžkovém hospici spokojení. U některých jsem měl dojem, že jim personál velmi dobře nahradil rodinu. Ale je pravda, že stejně si také téměř všichni přáli být nakonec doma. A to některým v Cestě domů můžeme splnit. Přijde mi to úžasné a moc si vážím svých kolegů, kteří se jakkoliv na tom podílejí. V domácím prostředí je péče plně individualizovaná. Už jen tím, že o nemocného pečují hlavně jeho blízcí. Je to pro ně náročné – někdy ani netuší, co je bude čekat. Ale jsou obvykle velmi motivovaní, chtějí se naučit dobře pečovat, mají zájem. Málokdy se stane, že pacienta propouštíme do lůžkového hospice. V rodinách také musíme mnohem více vysvětlovat záležitosti kolem léčby. Pochopil jsem, že když všemu dobře rozumějí, lépe spolupracují. Spolupráce je to dobré slovo. V lůžkovém hospici se pacienti více podřizují podobně jako v nemocnicích. My do rodin přicházíme na návštěvy, které průměrně trvají hodinu a půl. To je dost času. Přijedeme za nimi, když jejich blízký zemře. Sdílíme s nimi velmi intimní chvíle. A můžeme mnohem více nahlédnout do příběhů našich pacientů a jejich rodin.

Viktore, denně obíháš Prahu a staráš se o pacienty v jejich domovech, o lidi, kterým zbývá pár dní života. Přemýšlíš si někdy nad tím, jak bys to chtěl ty sám, co by sis na konci přál a co naopak ne? A pokud na to myslíš, pomáhá ti to v tvé práci – být citlivější, ptát se, naslouchat?

Vzpomínám, když jsem nad svou smrtí poprvé přemýšlel, měl jsem obrovský strach. Bylo mi asi sedmnáct, měl jsem dojem, že můj život nemá žádný smysl. Děsila mne představa, že bych měl zemřít s tímto pocitem. V tu chvíli mi naskakovaly různé hodnoty a přání, co bych chtěl ve svém životě dělat. Byl to velmi silný zážitek.

I teď nad svou vlastní smrtí někdy přemýšlím a určitě je to dobré pro mou práci. Chtěl bych umřít starý, obklopen svými dětmi, vnoučaty, smířený se všemi, plný klidu, protože přeci vím, o co se jedná… Máme asi velkou výhodu, že se setkáváme s lidmi, kteří nám předávají dobrý vzorec umírání. Mám ale velké obavy, že vše bude jinak.

Asi bych nechtěl zemřít náhle, nepřipraven. Rozhodně nežiju tak, že by každý den mohl být ten poslední. Asi jako každý mám v sobě obranu, že se mě smrt ještě tolik netýká. Vkrádá se mi ale myšlenka, nikdo nevíme hodiny ani minuty…

Děkuji hezky za rozhovor!

Martina Špinková