O filmu Láska

Film začíná koncem: brutálním vtrhnutím do zavřeného bytu, kde na posteli, krásně upravená, patrně již delší dobu leží stará mrtvá paní. Střih. Děj je v samém začátku, filmový divák kouká z jeviště, kamera zabírá herecký pár mezi ostatními diváky v hledišti divadla, těsně před klavírním koncertem. Manželé se po úspěšném koncertu vracejí dopravními prostředky domů a tam zjišťují, že se mezitím někdo pokusil do jejich bytu vloupat. Hned víme, že jde o ušlechtilý pár starých vzdělaných a krásných lidí, kteří žijí klasickou hudbou, jezdí dopravními prostředky a bydlí v krásném bytě. Jsou k sobě nesmírně laskaví a ohleduplní. Mluví navíc francouzsky, což filmu ještě přidává na eleganci – představme si, že by to bylo třeba maďarsky, nebo německy. Vloupání je velmi rafinovanou metaforou pro zcela nečekaný zásah, který v jejich životě za chvíli nastane.

Děj se rozehrává. Paní má první chvilkové výpadky vědomí, víme, že je lékařsky vyšetřena, poslána na operaci, která se nezdaří a domů se vrací na vozíčku. Do děje posléze vstupuje jediná dcera, která má dost starostí se svým životem, než aby byla schopna a ochotna přijmout novou situaci.

Klíčová je scéna, kdy paní nesmlouvavě a pod přísahou žádá od svého muže, aby ji už nikdy neposílal do nemocnice. Vidíme denní péči o paní doma, dozvídáme se, že byla asi velmi úspěšnou učitelkou hry na klavír, a jsme účastni postupného zhoršování jejího zdravotního stavu.

Záběry péče jsou velmi pravdivé, velmi dobře a věrohodně natočené. Oboustranný ostych, sbližování, rozpaky, úzkosti, vzpomínky, všechno tam je. Ale…

Film dál pokračuje, paní má další záchvaty, už téměř nemůže ani mluvit, křičí bolestí, ať už fyzickou či existenciální, a evidentně se jí už moc nechce žít.

V další klíčové scéně je paní extrémně neklidná, křičí a pán ji hladí a uklidní povídáním příběhu ze svého dětství, kdy chtěl, aby ho maminka odvezla z tábora, kde už nechtěl být. Jde opět o velmi rafinovanou metaforu osvobození. A v tuto chvíli pán vezme polštář a paní udusí. Filmovému divákovi je dost jasně předestřeno, že je to z velké lásky k ní, protože se na její utrpení už nemohl dál dívat. Ale…

Film pak má krásnou, poetickou dohru a nechává nezodpovězenou otázku, co se vlastně stane s mužským hrdinou.

Najednou si ale člověk uvědomuje, že tu něco nehraje. Že je to prostě jinak. V čem?

První myšlenka je ta, že k onomu krásnému páru by se hodilo umřít jako Filemon a Baucis, prostě držet se za ruce, zavřít oči a konec, kýč dokonán. Jsme vůbec aspoň trochu připraveni přijímat všechno to, co k životu patří, včetně umírání? Film jasně odpovídá, že nikoliv.

Další myšlenka je, zdali navzdory názvu filmu mezi hrdiny šlo opravdu o lásku, s tím vším iracionálním, paradoxním, nevyzpytatelným, nepochopitelným a neuchopitelným, co láska přináší, nebo spíš o solidní slušnost.

Poslední myšlenka pak pramení z toho, že coby dobrovolník pomáhám s péčí o umírající lidi.

Jestli někdo doprovázel jiného člověka v jeho posledních chvílích, pak ví, že je-li umírající člověk dobře ošetřován a opečován – a za touto větou je celý jeden vědní obor – je svou křehkostí, něžností, odkázaností a svým způsobem krásou přesně na opačném pólu, než když se narodil, ale čerstvě narozenému miminku je velmi podobný.

A takového člověka prostě nelze zabít, za žádných okolností.

Úvahu Martiny Špinkové o tomto filmu najdete na jejím blogu, zamyšlení MUDr. Zdeňka Klvacha tady.