Nutnost zvolit vlastní cestu... to je velké břímě
Cesta domů tento měsíc vydává malovanou dětskou knížku Když Dinosaurům někdo umře. Měla by pomoci dětem a jejich rodičům umět spolu mluvit o tématu smrti a umírání, o životě, o slavení, o smutku, vzpomínání. Tak jsem se na květnové popovídání chtěla vypravit za někým, kdo dětem a rodičům rozumí, pracuje s nimi, přemýšlí o nich. Vydala jsem se za Martinou Pojarovou, jejíž pohled na to, co je domov jako prostor nejen pro život, ale i pro rození a umírání, mne moc zajímal. Martina Pojarová je maminkou tří dětí, mnoho let vedla Rodinné a kulturní centrum Nová Trojka a nyní na několik let přesídlila do Izraele, kde je její muž diplomatem.
**Martino, vychovávali jste doma děti a zároveň s tím jsi pro jiné rodiny pracovala v Trojce: chtěla jsi jim nějak pomoci, něco podpořit, vylepšit, změnit?
**Asi jsem tím chtěla pomoci hlavně sobě. Do Prahy jsem přišla z Liberce, ale moje maminka pochází z Moravy a moje kořeny tak rostou z půdy moravského katolického venkova. Druhá strana rodinného kmene mi dala do vínku vykořeněnost. Tatínkova maminka se jmenovala Henrieta, celá její německá rodina byla po válce odsunutá.
Hledání ztraceného moravského ráje mého dětství se mi v Praze moc nevedlo, potřebuji okolo sebe fungující společenství, mou bytostnou touhou je zdravit lidi na ulici, znát jejich jména, jména jejich dětí. Po tom, co se mi narodily děti, jsem zjistila, že tuhle potřebu nemám sama. Proto vznikla Nová Trojka, jako prostor, v kterém se velcí i malí lidé mohou obyčejně potkávat.
**Když mi někdo umírá doma, mám pocit, že to nějak promění ten náš domácí prostor, je takový cenný, slavnostnější. Ty jsi nejmladšího synka rodila doma — stalo se ti s domovem něco podobného?
**Dlouho jsem si v Praze nemohla zvyknout. Ještě několik let po svatbě jsem snila svůj sen o domku se zahrádkou. To, že se Eliáš narodil v našem dejvickém bytě, znamená, že se pro mě to místo stalo natrvalo domovem. O posvátnosti té chvíle a vůni, která nadlouho byt naplnila, se asi rozepisovat nemusím.
**Nu a teď jste celá rodina na pár let doma v daleké zemi, v jiném domě. Nemohu nepoložit všetečnou otázku: co si myslíš, že je domov? Odvezli jste si jej s sebou?
**Domov, jak už bylo řečeno, jsem se musela učit. Dlouho mi k pocitu bezpečí stačil kartáček a čisté spodní prádlo v batohu, nosila jsem si ho s sebou. Ale to je „single domov“. Těžko ho s někým sdílet.
Znám hodně domovů svých přátel a dovolím si politicky nekorektní doměnku, že domov tvoří ženy. Je to oheň, který je třeba živit, a věřím, že se dá zažehnout na mnoha místech. Jen je třeba vědět jak. To je ten domov rodinný.
Poslední roky tuším ještě jiný druh domova… domov osobní. Místo, kde je dobře mě samotné, kde dovedu být sama se sebou… nehmotný prostor uvnitř.
A k tvé otázce… něco jsme si s sebou snad přivezli, ale je hodně věcí, které jsme museli nechat doma. Pochopitelně mluvím o lidech, kteří nám tu chybí. Hodně o tom s dětmi mluvím, jejich vnímání času je jiné, než to naše dospělé. Pro ně je rok totéž, co „navždy“.
**V knížce pro děti, kterou vydáváme, je vykreslený domov jako místo porozumění, společného slavení, nápaditosti, podpory v křehkosti a smutku. Když jsi s rodinami pracovala, myslíš, že se o takový prostor snaží, že si jej přejí? Nebo je to už jinak?
**Při své práci jsem potkávala právě rodiny, které o takových věcech přemýšlejí. Jak vychovat děti? K čemu a kam je směřovat? Nemyslím si, že by tyhle otázky vymizely. Jen žijeme ve světě mnoha pravd a je opravdu těžké si vybrat. A ta nutnost zvolit vlastní cestu… to je velké břímě.
**Jednou budeme umírat a naše děti se o nás budou starat. Myslíš na to někdy? Jsou chvíle, kdy máš pocit, že je k tomu vedeš?
**Myslím na to často. Jak stárnou moji rodiče, smrt se stává součástí mého života a moje děti tuhle změnu vnímají. V mojí rodině byla starost o naše odcházející blízké jasným imperativem. Nebyla volba. Vnímám, že v jiných rodinách je oním posvátným územím starost o vlastní svobodu.
Myslím, že jediné, co mohu našim dětem dát, je autentická zkušenost se stářím, s nemocí i s loučením. Jsme právě na začátku téhle cesty a moje děti ji jdou se mnou velmi přirozeně. Sama dnes nevím, co tahle cesta přinese.