Německý a evropský paliativní kongres v Aachen

Kongresy se konaly ve dnech 6. – 10. 4. 2005 v Aachen a zúčastnilo se jich odhadem 400 – 500 lidí.

Na dvoudenní německý navazoval dvouapůldenní evropský s velmi četnou mimoevropskou účastí (USA, Austrálie, Afrika aj.). Simultánně probíhalo vždy několik seminářů v asi deseti přednáškových sálech.

Domnívám se, že na webových stránkách konferencí budou či jsou již k mání krátké zprávy o jednotlivých přednáškách a kdybyste si je chtěli prolistovat písemně, jsou umístěny knihovně Cesty domů v dosti obsáhlé publikaci (stejně jako abstrakta z minulého kongresu v Haagu). Nabízíme k prostudování i další publikace a postery vydané při příležitosti  kongresu.

Jednotlivé země měly poměrně četná zastoupení, z Čech jsme tam byli pouze dva, MUDr. Ondřej Sláma z Brna a já z Prahy. Slováci měli zastoupení dvojnásobné!

Poděkování za finanční podporu naší cesty včetně ubytování a účasti na kongresu patří firmě Grünenthal. Děkujeme a věříme, že jsme udělali a uděláme vše pro to, abychom svoji účast na kongresu využili k další práci na rozvoji paliativní péče u nás.

Základní témata

na kongresu zřetelně vyvstala jako témata nevyřešená, ale řešená, jsou většinou společná všem zemím bez ohledu na míru rozvinutosti paliativní péče.  

Mnoho přednášek se koncentrovalo na **rozvoj paliativní péče **v zemích východní a střední Evropy a Asie; tyto země se potýkají s víceméně stejnými problémy jako my a je velmi potěšitelné, když člověk vidí, kolika významným osobnostem ve světě není situace našich umírajících lhostejná.  Musím říci, že se někdy stydím, když vidím, jak velice lhostejná je naopak těm, kterých se přímo týká, tedy našim politikům.

Podmínka multidisciplinarity týmů, které poskytují péči umírajícím na mnoha úrovních, je také tématem ve středu všeobecného zájmu. Při ranních diskusích „Meet the expert“ bylo velmi inspirující setkat se s touto tématikou blíže a moci slyšet zkušenosti z Albánie, Řecka, Kypru, Austrálie…

Multidisciplinarita zřejmě velmi silně a inspirativně zasahuje tam, kde je již toto vzdělání možno realizovat, tedy do vzdělávání lékařů. Díky tomuto specifiku paliativní péče se někde vlastně budoucí lékaři poprvé setkávají s interaktivnější formou výuky.

Kulturní a etnografické aspekty nestojí zdaleka v pozadí a několik velmi zajímavých studií ukázalo, jak velmi citlivě, do hloubky a s vědomím souvislostí je třeba k nim přistupovat, zkoumat je a pracovat s nimi. Jako příklad bych ráda uvedla přednášku o paliativní péči poskytované lidem, kteří přežili holocaust. V Budapešti je židovský hospic, který často pečuje o tyto lidi a pohled z tohoto úhlu byl také velmi zajímavý. V Maďarsku žije poměrně početná židovská komunita, její příslušníci žijí výrazně děle něž Maďaři, jsou osamělí a na konci života se vyrovnávají s mnoha specifickými traumaty.

Aspekty politické, finanční a legislativní prostupují téměř všemi tématy. Lze jen s úctou sledovat velké nasazení lidí, kteří jsou odborníky na paliativní péči (vědci, lékaři, sestry) a zároveň se v této oblasti neúnavně politicky angažují.

Stále přítomna zůstává otázka, která nás udržuje v bdělosti – jakou měrou paliativní péči přirozeně rozumíme a s určitou podporou ji dokážeme samozřejmě poskytovat a jakou měrou je nám zapotřebí badatelského zázemí, vysoké odbornosti, vědeckých výzkumů; otázka, kterou si, podle mého názoru, nesmíme přestat klást.

Roli dobrovolníků v rámci všech forem poskytované péče o umírající je též věnována velká a velmi kultivovaná pozornost. I nejvyšší současné kapacity v oboru nezapomínají, že právě dobrovolníci téměř ve všech zemích stáli u zrodu snahy změnit péči o umírající, všichni jsou si vědomi toho, že bez práce dobrovolných členů týmů by tato péče dnes nebyla tam, kde je, ba většinou by nebyla vůbec.

Péče o pozůstalé je zřetelně neoddělitelnou částí paliativní péče, ale tentokrát jsem k ní slyšela pouze jednu zajímavou přenášku paní Moniky Müller, která prezentovala výzkum prováděný s různými typy rodin, resp. pozůstalých. Přednáška byla jednou ze stěžejních, bude patrně též k dohledání na webových stránkách.

**Přednášky z filosofického a etického pohledu **na paliativní péči patřily podle mne (patrně vedle některých medicínských) k těm nejkvalitněji připraveným. Témata jako naděje a strach, význam pláče, role humoru, vina a dále přednáškové řady na téma „dilemata v paliativní péči“ se právem těšily značné pozornosti.

Vedle přednášek mají nepochybně kongresy veliký význam pro vzájemná setkávání a konzultace odborníků a aktivistů. Myslím, že především my, kteří pocházíme ze zemí, kde je paliativní péče málo rozvinutá, si odvážíme ujištění o pomoci a konkrétní podpoře kolegů z mnoha zemí a je nám to velkou posilou v další práci.

Martina Špinková, Aachen, 10.4.2005