Necítím se jako bojovník

**Paní primářko, jste neohrožená a trpělivá a cílevědomá bojovnice za to, aby lidé, kteří už nepatří mezi ty rychle běžící a výkonné, žili dobrý a hezký a samostatný život. Nesouží Vás někdy to, že se o takovou docela samozřejmou věc musí bojovat? **

Milá paní kolegyně, toť těžká otázka. V první řadě musím upřesnit, že se necítím jako bojovník. Bojovník je ten, kdo dává všanc svůj život a nese to nejvyšší riziko. Takže tak daleko opravdu nejsem. Já se musím přiznat, že nestrádám. Moje práce mě baví a jsem obklopena spolupracovníky, jejichž práce si nesmírně vážím a jsem mezi nimi ráda. Angličané téhle situaci říkají „privilege“. Nu a obdobný pocit se váže také k těm, se kterými spolupracuji v rámci České gerontologické a geriatrické společnosti i České alzheimerovské společnosti. Je skutečně radost s nimi spolupracovat a v jejich společnosti se cítit dobře. Nu a k tomu usilování. Já si myslím, že je dobré, když člověk sem tam usiluje o něco, co považuje za hodné toho usilování, tedy za hodnotu. Trocha úsilí se přece jen nedá srovnat s tím, co byli lidé v jiných vypjatých dobách ochotni za své hodnoty obětovat.

**Když jsem začala tak bojovně: kde vidíte nejvyšší překážky? V nás samých? Kolem nás? **

A když jsem já začala tak zeširoka, tak v tom budu s dovolením také ještě chvíli pokračovat. Ony to nejsou překážky v pravém slova smyslu, tedy takové, které by se daly relativně snadno překonat. V naší současné situaci jsou myslím velmi komplexní problémy, nad kterými by se měla naše společnost velmi rychle začít zamýšlet. Říkala jsem si, kdy nastane doba, že si naši politici konečně uvědomí, že starší lidé jsou nejen významnou součástí společnosti, ale také významnými voliči. Kdy se začnou tím, co potřebují také starší lidé, skutečně seriozně zabývat, kdy je přestanou dávat do škatulky důchodců, tedy těch, kdo jakoby od společnosti jen něco získávají.

**Každý, kdo pracuje v oblasti, která většině lidí „nevoní“ nebo se jí bojí, musí ji mít rád, mít jasno v sobě. I my se pomalu ke stáří blížíme, jak hledíte na to své? Těšíte se? **

Moje maminka, která se v letošním roce dožije osmdesátky, mi v poslední době dost často říká: „Hele, vy geriatři a gerontologové houby víte, co to stáří je, kážete nám bludy a nechápete, jak je všecko daleko složitější, než si myslíte. Kdybych se jenom mohla hýbat jako dřív, a všechno mi jde pomaleji…,“ a tak podobně, v tom nebudu pokračovat, to si asi všichni snadno domyslíte. Ovšem moje maminka ve své legrační litanii zpravidla pokračuje dále (podotýkám, že to je naprosto soběstačná, čilá, moudrá a pozitivní dáma, byť s artrózou všech možných kloubů): „Správný geriatr by měl začít tak ve stovce nebo v devadesáti a potom pomalu mládnout, aby hezky poznal, co to stáří fakt obnáší – no a kolem padesáti by z vás mohli být fakt dobrý doktoři“. Nutno podotknout, že moje maminka ctí mnoho dobrých doktorů mezi geriatry, kam patří její oblíbenci jako zdejší dr. Kalvach, pardubický primář Bureš a hradecká primářka Jurašková. No a samozřejmě touhle svou litanií míří hlavně na mě a moje různá „gerontologická“ prohlášení a vyjádření.

Já si užívám svého věku a zatím moc neřeším ani to, že by bylo lepší být mladší – a to i přesto, že se v současné době nacházím ve věku Babičky přišedší na Staré bělidlo. O stáří samozřejmě přemýšlím.