Nad LDN stále visí přízrak eutanazie

Informace o poměrech v jedné léčebně pro dlouhodobě nemocné (LDN) rozvířily začátkem měsíce hladinu veřejného zájmu. Série článků i čtenářských ohlasů rychle ukázaly, že nejde o individuální selhání, ale o systémovou záležitost, a to ze dvou důvodů.

Jednak měli i mnozí jiní lidé podobně nedobré zkušenosti, což neznamená, že všichni zdravotníci ve všech obdobných zařízeních pracují špatně a že všichni pacienti si odtamtud odnesou zlé vzpomínky.

A jednak neexistuje jednoduché řešení v rámci stávajících pravidel a — což je možná ještě důležitější — v rámci stávajících kompetencí. I kdyby všechny zúčastněné resorty a právní subjekty splnily své úkoly na nadlidských sto procent, nebyla by situace mnoha nemocných, nezdravých a umírajících lidí příznivá.

Možná by měli zaléčeny své neduhy podle posledních výdobytků medicíny, ale stonali by a umírali nelidsky, mnohdy dokonce zbytečně kvůli podcenění zdánlivě banálních rizik.

Systémy služeb pro dlouhodobě nemocné s ohroženou či ztracenou soběstačností, včetně nejbezbrannějších lidí dementních, zcela nepohyblivých či umírajících, prostě zastaraly. Navíc se nacházejí na pomezí zdravotní a sociální péče a není zcela jasné, kdo nese hlavní odpovědnost. Často bývá zřejmé, že situace klienta, většinou starého člověka, není příznivá, že poskytované služby nezajišťují žádoucí kvalitu života ani nenaplňují existující šanci na rehabilitaci a návrat do aktivního života.

Kdo se však má postarat o nápravu — lékaři, sestry, nemocnice, léčebny, sociální ústavy, rehabilitace, terénní služby, pečovatelky, domácí péče, rodiny, sousedé, starostové, hejtmani, ministři, nebo pojišťovny?

Nároky lidí na kvalitní život navzdory onemocnění, zdravotnímu postižení, či dokonce umírání vzrostly a díky bohatství společnosti a pokroku se staly reálnějšími. Tím, co stagnuje a stává se překonanou brzdou společenského pokroku a lidské spokojenosti, jsou kromě slabého vnímání zdravotní péče jako “věci veřejné a občanské” zastaralé systémy a formy služeb. Jejich podoba se utvářela leckdy už v 19. století a byla zacílena na potřeby mladé společnosti s krátkou dobou dožití.

Proto u nás vyvstala potřeba nového uspořádání a provázání služeb, kterému se říká “dlouhodobá péče”. Jejím hlavním znakem není, jak by se z názvu zdálo, dlouhodobost, nýbrž vyšší úroveň přiléhavosti a návaznosti služeb. Jde o vyšší kvalitu, umožněnou vyšší účelností. Služby musí být pružnější, aby se lépe přizpůsobovaly konkrétním lidem. K tomu však často chybějí již základní diagnostická kritéria. O ně musí různé tradiční odbornosti obohatit svou profesní výbavu — nebo se musí rozšířit spektrum odborníků v reálné denní praxi o geriatry, jejich přístupy a jejich pojetí zdravotních služeb pro křehké staré lidi.

Do centra zájmu se musí dostat nikoliv systém, který mele pacienta, nýbrž churavý člověk. Ten vesměs nežádá na prvním místě vysoce odborné ošetřování či hypermoderní léčení nemocí, zvláště pokud nelze změnit jejich prognózu. Žádá účelnou intervenci obtíží, důstojnost a kvalitu života. Jednou to může znamenat účinné léčení, jednou podporu smysluplné soběstačnosti, jindy oživení nudné prázdnoty na lůžku a jindy hospicovou podporu důstojného milosrdného umírání v civilním režimu mezi “svými lidmi”.

Odbornou kvalitu je nezbytné doplnit tmelícím úsilím napříč resorty, úsilím, které nevyžaduje ani tak vysoké náklady na vybavení, jako spíš lidský zájem, poučenost a propojování služeb. Například jde o změny ústavních režimů, o různé formy podpory pečujících rodin, o vytváření podmínek ze strany obcí včetně koordinačních center na místní úrovni či aktivního sledování ohrožených lidí.

Kdo by o nich a o jejich problémech měl vědět lépe a více než obce? Proto potřebujeme vést společenskou diskusi o širším pojetí komunitního plánování, aby mohlo vyplnit mezery v péči státu.

Nevyhneme se však ani zvýšeným nákladům na technickou vybavenost a především na dostatečný počet důstojně zaplaceného personálu — teprve pak můžeme kategoricky vyžadovat kvalitu a osobní odpovědnost až k odmítnutí — “za těchto podmínek nelze pečovat”. O tom i mnohém dalším je třeba vést střízlivý společenský dialog, který nebude hledat viníky, ale schůdná řešení, nebude trestat, ale otevírat cesty v zájmu klientů i jejich ošetřovatelů, jedno, zda laických, nebo profesionálních.

Jinak se období chronického stonání, života s těžkým zdravotním postižením a odkázaností na druhé, období umírání pro jedny a bezradně vyčerpaného, podfinancovaného a neceněného ošetřování pro druhé stanou stále děsivější noční můrou. Stanou se společenským tabu a budou plodit utrpení, strach a dojem nezbytnosti eutanazie.

Mladá fronta DNES; 29.7.2008; Rubrika: Názory; Strana: 11; Autor: Zdeněk Kalvach