Moci zůstat doma je pro nemocné jako balzám
Nápravou zdravotnictví a péče o umírající lidi se zabývá kdekdo, ale umíme si vždycky uvědomit, o co jde a kudy tu nápravu vést? Víme vlastně, co nás nejvíc trápí? Co by mělo být lepší? Před pár dny jsem při společném návratu do Prahy poprosila otce biskupa Karla Herbsta o několik odpovědí na otázky, které mne zajímaly. Myslím si, že dva hlavní neduhy, které brání rozvoji dobré péče o lidi na konci života, nedostatek vzájemného respektu a neschopnost smířit se s naší konečností, jsou v následujícím rozhovoru jasně a prostě pojmenovány. Posuďte sami.
Milý otče biskupe Kájo, máte v těch světských věcech mimo jiné na starosti zdravotnictví, tak já toho využiji ve své první otázce: když byste na ně hleděl jako na člověka… či jako pastýř na ovečku… co myslíte, že je nejvíc trápí a v čem by se mu mělo pomoci?
Bohužel se obávám, že v našem zdravotnictví není nemocný člověk středem zájmu lékařů a sester. Ze všech stran slyším stesky na způsob zacházení s nemocnými. Ze strany lékařů nemocní často postrádají potřebné informace o své nemoci, s nemocnými se často nikdo nebaví a ze strany sester je to ještě horší, nejednají s pacienty s náležitou úctou. Častokrát si říkám, že ta sestra také bude jednou stará a určitě by si nepřála, aby se s ní takhle zacházelo! Proč to nedokáže domyslet? „Zlaté pravidlo“ Nového Zákona říká: „Jak byste chtěli, aby druzí činili vám, tak čiňte vy jim.“ Pacient zvoněním obtěžuje sestřičku, tak aby neobtěžoval, dá sestřička přivolávač do takové výšky, aby na něj nedosáhl. To považuji za surovost první třídy. Takový vztah k nemocným mě trápí víc, než zdravotnické reformy a problémy s pojišťovnami.
Cesta domů se snaží v tom zdravotnickém dvorku udělat nějaký hezký koutek, stejně jako mnozí jiní. Co vy sám myslíte, že by se v péči o umírající lidi u nás mělo zlepšit?
To budete asi lepší vědět vy… sestry a lékaři z Cesty domů vědí, co je umírání, a tím, že nemocné a jejich rodiny navštěvují doma a podporují je ve snaze neopustit své nejbližší, nespoléhat na cizí péči, upozorňují vlastně na model, který býval kdysi běžný a ke kterému je třeba se vracet. V osobní bezradnosti totiž děti svého tatínka, maminku, tetu… nechají odvézt do nemocnice a — nechci jim křivdit — i když je navštíví každý den, na hodinku, dvě, přece je nechají v péči úplně cizích lidí, kteří jim nerozumějí a kteří je třeba utlumí prášky, aby nekřičeli nebo příliš neobtěžovali. Proto mnozí nad pochybnou péčí řeknou: to si raději maminku vezmeme domů. Připouštím, že každý nemá možnost vzít si své nejbližší ve vážném stavu domů (abych nevynášel tvrdé soudy), ale pro nemocné je jako balzám, moci zůstat doma.
Ráda bych se Vás zeptala jako člověka spoléhajícího na Hospodina a těšícího se na věčnost, smím-li to takhle drze říci, jak Vy si myslíte, že se máme, můžeme či smíme dotýkat tématu víry s lidmi, kteří umírají. V péči máme lidi nevěřící, hledající, věřící… vždy se snažíme být velmi decentní a zdrženliví, děláme to dobře?
Odpověď nebude jednoznačná, ale domnívám se, když pacienta trochu blíž poznáme, dá se i odhadnout, co pro něj můžeme udělat v duchovním slova smyslu. Klasický přístup mi líčil kdosi z Kyjova: dobrovolnice obejdou v pátek pokoje a upozorní pacienty, že zítra přijde kněz, kdyby si přáli jeho službu, kněz se u nich zastaví. Ale ta otázka je samozřejmě daleko složitější. Znám jiný případ ze Žlutého Kopce (onkologie v Brně, pozn. red.), kde se snažili mladou ženu všelijak „napojit“ na Pána, ale zjistili, že to je marné. Dodatečně se ale ukázalo, že ji jeden kněz v nemocnici pokřtil a zaopatřil. Když se ptali, jak to dokázal, odpověděl: nosil jsem jí džus a cigára. Když projevíte lidskost, možná vám pacient spíše uvěří, než když nabízíte jen jakýsi zbožný servis bez dalšího. Nemusí to být přesvědčivé. Je to nakonec tajemství Boží milosti. Některá sestra si bere pacienty takříkajíc „domů“, tím, že se za ně modlí. Shrnutí: Může-li člověk něco udělat pro obrácení pacienta, má to dělat nenásilně a s určitým jemnocitem. Není-li to možné, ať se modlí a předává ho do rukou Boha milosrdného.
Jste pro mne člověk, který je otevřený, zvědavý a ochotný se nechat obohatit. Vzpomenete na setkání s někým, kdo umíral, zemřel a Vy jste od něj něco dostal, nesete si to s sebou životem?
Jak by ne! Na prvním místě bych musel jmenovat maminku. Dobře věděla, že odchází, nebyla ani moc stará, nikdo jí nemusel nic vysvětlovat. Mě bolelo, že to bylo tak tvrdé. Měla veliké bolesti. Také jsem ve svých modlitbách protestoval, ne že odchází, ale proti tomu způsobu, jak odchází, kvůli těm bolestem. Když si jen vzpomenu, co všechno jsem od ní dostal, ten celý život, i to její odcházení, statečné a vyrovnané! Měl jsem tenkrát v neděli čtyři mše svaté na čtyřech místech v západních Čechách a pak jsem pospíchal do Prahy. Dozvěděl jsem se, že švagr mezitím nechal maminku převést do nemocnice, kvůli mnoha komplikacím, které nastaly. Maminka byla se vším smířená a říkala: buď klidný, celý život si platím pojištění, teď bych tu nemohla tři dny být? Za tři dny zemřela.
A nakonec mám jednu svou dávnou otázku: tuším, že salesiáni mají jakousi modlitbu studených nohou. Co to je? Představuji si to dobře jako pravidelnou přípravu na to, že zemřeme, setkání s tím, že jsme konečné bytosti? Myslíte si, že jsou cesty, které nás na umírání a smrt dokážou připravit, alespoň trošku?
Určitě, svatý Jan Bosko by to potvrdil. Připomínka smrti a příprava na smrt není zbytečná. Dřív tomu dni salesiáni říkali Cvičení šťastné smrti. Konalo se jednou za měsíc, bratři se sešli, bylo duchovní slovo, společně slavili Eucharistii, svátost smíření, také spolu obědvali a součástí téhle obnovy byla i modlitba za šťastnou smrt. Vždyť nevíme dne ani hodiny, v časech Jana Boska umírali často lidé úplně mladí a Jan Bosko na to upozorňoval. V případě smrti kohokoli z bratří bylo možné říci: byl na to připraven. Modlitba, která byla součástí té přípravy, měla formu litanií a místy byla poněkud drastická: …až se nás zhrozí ti, co nás znali …až nás upozorní naše tuhnoucí nohy… atd. Formulace této modlitby jsou nyní jemnější, ale účel je stejný. Nad tím může mávnout rukou jen ten, kdo si myslí, že je na světě navždycky, že na takové myšlenky je dost času až jednou. Staří tu modlitbu milovali a vůbec jim nepřišla hloupá.
Ještě jste si přál něco dodat?
Rád dodávám, že si práce sester a bratří z Cesty domů moc vážím, je záslužná a potřebná. Snaží se totiž pomáhat v oblastech, které naše společnost namnoze přehlíží a nepokládá je za důležité. Když jsem viděl sestry z Cesty domů vyrážet s batůžky na zádech do města jako včeličky z úlu, říkal jsem si: Bůh jim žehnej. Jsou nositelkami Božího pokoje a pomáhají umírajícím i jejich rodinám k vyprovázení na Cestu domů. Každý z nás jednou vykročí tím směrem, i pro nás je to důležité.
Děkuji za rozhovor
Martina Špinková