Mít důvěru k druhým
Ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, MUDr. Milena Černá. Vždycky, když ji někde potkám, zdá se mi, že tiše září, pozoruje a přemýšlí. Taková je trochu celá její nadace, která tiše a věrně a po malých krůčcích naplňuje to, co si paní Olga, když ji zakládala, představovala. Někdy si říkám, co by nám zemřelí na některé naše počiny pověděli. V lehce nostalgické náladě podvečera 17. listopadu jsem položila pár otázek paní ředitelce, o níž si myslím, že taky někdy má chuť se paní Olgy zeptat…
**Mileno, vedeš Výbor dobré vůle, nadaci, která vznikla z popudu paní Olgy Havlové a nese její jméno. V těchto listopadových dnech vzpomínáme, jak bylo před dvaceti lety. Dá se říci, co bylo na počátku a je s vámi dodnes, co vás drží, dává sílu? **
Tehdy byly důležité zhruba tyto věci: být pravdivý, být věcný, mít důvěru k druhým, ale nebýt přehnaně optimistický. A to přesně se také osvědčilo. Nemuseli jsme ani „sundávat laťku”, ani prožívat zklamání.**
Paní Olga, která asi právě taková byla, s vámi již dávno není… nebo snad přece nějak ano? **
Její „dohled“ pociťujeme všichni dodnes, a to dokonce i ty zaměstnankyně, které se v době založení Výboru dobré vůle — Nadace Olgy Havlové teprve batolily. **
Jste tu již dlouho a udělali jste spoustu dobrého. Co Tobě dělá největší radost? **
Myslím si, že se nám podařilo udržet si poctivou pověst a alespoň trochu přispět k dobrému pohledu na občanskou společnost. Občanská společnost není anonymní záležitost, má svoji tvář — a já mezi mnoha jinými vidím i paní Olgu.**
Cesta domů se svým nepříliš populárním tématem dostala i od vás do začátku dar, pamatuji si to, byli jste první nebo druzí, kteří nám dali důvěru. Teď máme za sebou již asi 700 rodin, o jejichž blízké jsme se starali a které tu péči doma zvládly. Co to znamená pro Tebe, jsi ráda? **
K mým největším radostem patří, že jsem buď sama osobně, nebo prostřednictvím Výboru dobré vůle — Nadace Olgy Havlové byla takříkajíc kmotrou mnoha nově vznikajícím občanským sdružením, obnovujícím se charitám a diakonickým střediskům. Od založení každou z těchto organizací sleduji a těší mne, že se obdivuhodně rozvíjejí podle toho, co je v jejich oboru a v jejich regionu potřeba, a to bez ohledu na těžkosti, které spočívají například v nedorozuměních s místními úřady nebo nedostatku financí. Úspornost mnohé z těchto organizací naučila rozpoznávat podstatné a nepodstatné, a tím i umění za co nejméně peněz poskytovat co nejkvalitnější služby. Cesta domů vznikla jako první mobilní hospic u nás. Vytvořila jedinečný koncept asistence u nevyléčitelně nemocných v domácím prostředí. Jeho výhodou je, že odpadají náklady na provoz budovy a nemocný tráví své dny v prostředí, které je mu známé. Cesta domů propojila poradenství pro rodiny s nabídkou pomůcek, které ošetřování nemocného usnadňují, a odborný dohled nad situací v domácnosti. Není lehké sestavit dobře fungující mobilní tým a jeho činnost udržovat. Ale pokusily se o to už i další organizace a nakonec i Ministerstvo práce a sociálních věcí tento koncept – alespoň teoreticky – podporuje.
A smím se na konci zeptat, jak ty se díváš na konec života, co ty by sis sama přála?
Já sama bych si přála, abych ještě stihla uspořádat své papíry, dopsat nějaké memoáry (to jen aby se paměť nevytratila), abych nezapomněla říci všem, které mám ráda, že je mám ráda, poděkovat za život a umřít tak, aby mne někdo blízký držel za ruku.
Děkuji za Tvůj vzácný čas!
S MUDr. Milenou Černou rozmlouvala Martina Špinková.