Marginálie zářijová - neúměrně dlouhý dopis do záhrobí

Vážený a obdivovaný Mistře, Alfonsi Mucho,

Váš současník napsal báseň Z mého života na motivy osudu a stejnojmenné skladby

B. Smetany. Refrénem se stalo, „můj mistře, odpusť, ale to tam schází… ten konec šílené Tvé hlavy, o mříže blázince jež rozbila se, můj mistře, odpusť, ale to tam schází.“ Vyplyne, proč mi vytanul na mysl v souvislosti s Vámi.

Nevím, co z nebeského Parnasu říkáte rozvíření zájmu kolem své Slovanské epopeje i jí samé. Dvacet monumentálních obrazů, které však postrádají působivost i secesní rukopis Vašich plakátů a designů. Mně před léty neřekly nic – upomínaly na mauzolea či Maroldovu lipanskou kuriozitu zející dnes prázdnotou u pražského lunaparku. Byl jste slavjanofil a cestoval jste po Rusi. Pro Svatovítskou katedrálu jste navrhl vitráž staroslověnských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Slovo epopej naznačuje, že jste chtěl být i velmi realistický — ale něco podstatného v tom cyklu schází. Můj mistře odpusť, ale to tam schází.

Apoteózy jsou problematické. A všeobjímajícnost je nebezpečná – pangermánství jako panslovanství. A navíc … nevím, jak důsledně „slovanští“ jsou třeba Poláci či Ukrajinci. My, „Češi“, přes všechno „mizení“ židů a Němců jsme obyvateli svého území notně multikulturálními a globálními i pokud jde o „nejvýznamnější Čechy“ či „národní atributy“: Karel IV., otec vlasti, byl Lucemburk vychovaný ve Francii budoucím římským papežem. Katedrálu sv. Víta založil jeho lucemburský otec Jan a postavil ji Francouz Petr Parléř. Sálem pro státní ceremonie je Španělský sál. Hradčany rozvinuli do slavné podoby Habsburkové, hymna Kde domov můj je silně inspirována Goetheho „Zda znáš tu zem, kde citrony …“. Nerudu vychoval Francouz Barrande, vychovatel francouzských králů, když za svého exilu bydlel v témže domě.  T. G. Masaryk i K. Čapek byli ctiteli anglosaské demokracie a odpůrci slovansky národoveckých falzifikací. „Dílo z nejnárodnějších“, Babičku, psala Němcová pod „výrazným vedením“ kněze F. M. Klácela (odjel posléze do Ameriky) a její půvab nespočívá ve slovanské přirozenosti, nýbrž v rytmu katolického liturgického roku. Žižka asi u Grunwaldu bojoval na straně Řádu německých rytířů a Hus se stal reformátorem jako žák Angličana Wiklefa. České baroko, dominantu naší kulturní krajiny, tvořili Dietzenhofferové, Braun, Brandl (čeští Němci), Santini (český Ital). A Praha bez židovství Golema, Franze Kafky a dalších? Můj mistře odpusť, ale to tam schází – naše dějiny nebyly a nejsou „se Slovany proti všem“.

A co hůře, mnoho zlého se ve slovanstvu zrodilo, proč není důvod se s ním obdivně ztotožňovat; a to tam schází, můj mistře odpusť, ale to tam zcela schází – masakry protižidovských pogromů ruských, ukrajinských i polských, stejně jako nedávný srbský masakr muslimů v Srebrenici a jedno z největších zel lidské historie – ruský bolševismus, ten zmar ničící a vraždící všude, kam dopadl; nejvíce doma na slovanské Rusi – všechny ty gulagy, masakry, deportace, genocidy, všechna ta zvěrstva a úpadek hluboko pod evropské parametry života. Můj mistře odpusť, ale to tam schází. O něčem jsi vědět nemohl, ale mnohé jsi vědět musel a mnohé jsi mohl a měl tušit. Tvůj oslavný obraz Zrušení nevolnictví na Rusi (1862) působí jako krutý výsměch, stejně jako oslava pravoslaví, jedné z nejméně kreativních, nereformovaných a nereformovatelných podob křesťanství.

Můj mistře, jsem Čech jak poleno – hlavně pro ten krásný jazyk, kterým jediným se dokážu pořádně „vyžvejknout“ — a také pro půvabnou krajinu a kulturně historické společenství, pro hudbu a spoustu jiných věcí; ale nejsem (necítím se být) Slovan. Zvláště po katastrofách ruských invazí v letech 1948 a 1968 jsem vděčný za svůj „multietni“ rodokmen – za své i židovské, německé, doufám že hojně i keltské předky a také za těch pár genů přetrvávajících z únětické kultury, od lidu popelnicových polí či od Havranpírků z dob lovců mamutů. Jimi všemi jsme zformováni – a ovšem i slovanskými předky, těmi „také“, nikoliv však výlučně. Můžeme se považovat právě tak za nejvýchodnější Kelty, jako za nejzápadnější Slovany, jako za nejpozdnější potomky prehistorických kultur. „Naši mrtví“ jsou velmi různorodí a tím i naše kulturní dědictví. Svou dnešní slovanštinou sdílíme a předáváme i jejich příběhy, jejich poselství, jejich hodnoty – tím spíše, že historie oněch dob byla zřejmě mnohem více o splývání než o vyvražďování, jak namlouvá šílené 20. století. A tak jsou mi bližší keltská oppida než mniši na hoře Athos – můj mistře, odpusť, ale to tam schází. 

Můj mistře, jsem Čech jak poleno – především touto konkretizací se realizuje má základní identita „býti člověkem“. A pak jsem Středoevropan – blízký Slovákům, Rakušanům, Němcům, Maďarům, jako jsou si blízké Praha, Vídeň, Bratislava, Budapešť …. A pak jsem Evropan – přes nadutost toho slova „hrdý“ na pas Evropské unie a na sounáležitost s humanistickým evropským společenstvím přes všechny jeho neduhy. Ale nejsem Slovan a jaksi nevím, čím by se to mělo projevit – poutěmi na Rus, přilnutím k pravoslaví, návratem k cyrilici a azbuce, opěváním pohanských božstev – Peruna, Radegasta, sněním o Radě vzájemné slovanské pomoci, falšováním dějin na čistě slovanské s poslovanšťováním jmen (co takový Kilián Dýcnhofr), tančením odzemku (ovšem pastevečtí Valaši přišli na Moravu z Rumunska) či vytvořením poutního místa přesunem Slovanské epopeje do Prahy? A to nehovořím o obavách zklamaných českých obrozenců, kteří při cestách na Rus zjistili, že slavjanofilství je velmi nebezpečným nástrojem ruského imperialismu, ruské mocenské elity i pravoslaví. Můj mistře odpusť, ale to tam schází, a proto promiň, ale nepovezu své vnuky obdivovat Tvou Slovanskou epopej, i když jim nakoupím Tvé nádherné plakáty, stejně jako jim nebudu předčítat Kollárovu Slávy dceru o onom tam dubisku, i když je psána tak půvabným elegickým distichem. Jinak bych se cítil provinile před generacemi všech těch ostatních mrtvých, jimž byly Čechy krásné, Čechy mé též milovaným domovem, jejichž odkaz ke mně mluví z krajiny i knih a jejichž geny spolukódují mou biologickou existenci. Spíše než o stěhování Tvých pláten do Prahy, mistře, a budování jejich „důstojného slovanského pavilonu“,  bychom mohli uvažovat o Epopeji evropských národů, o sbírce děl umělecky reflektujících dlouhou cestu evropských národů od národních a etnických bojů k rodícímu se evropskému společenství, jakousi pozitivní protiváhu výsměšné Entropy, provokující v Bruselu za našeho předsednictví. Ale možná už jsou epopeje zcela vyčpělé a přežité, tak jen si užívejme necenzurovaně mnohavrstevných hlasů minulosti a těšme se z příslušnosti k široce tolerantnímu společenství evropskému, nikoliv k „protivšemnaježenému“ a nikdy neexistujícímu společenství slovanskému. Můj mistře odpusť ….