Marginálie zářijová

O českém směřování v podivném měsíci září L. P. 2009

Září léta páně dvoutisícího devátého se může zařadit k měsícům-milníkům v dějinách českých zemí.

Dění můžeme nahlížet nejen konkrétně a prvoplánově, ale také ve spirituálním kontextu náznaků, symbolů, podivných náhod a jiného probleskování jiné možné dimenze, v níž k nejzákladnějšímu dění patří úporné zápolení dobra se zlem, některými považované (v tradici esejců a biblické Knihy zjevení) za základní smysl individuální existence i dějin.   

Náboženská spiritualita se od pradávna a napříč civilizacemi chápe jako projev a významný nástroj „sil dobra“. Na tom nic nemění ani opakované závažné chybování mnohých lidských církevních činitelů; jen je třeba pochybovat o jejich neomylnosti.

Pokud připustíme, že prolínání duchovního světa „dobra“ (nebo „zla“) do našeho reálného světa mohou usnadňovat různé symboly či charisma a myšlení vrcholných představitelů duchovních proudů, pak letošní září je v Česku obdobím neobyčejně bohatým. V měsíci věnovaném duchovnímu patronovi českých zemí, svatému Václavovi, by měl nejen přijet katolický papež, ale Česko navštívil i buddhistický dalajláma a bylo zde okázale připomenuto 400. výročí úmrtí Maharala, vrchního pražského (a postupně také moravského a poznaňského) rabína Yehudy Löwyho ben Becalela (1525-1609), jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů a mystiků, tradovaného tvůrce Golema (do 8. listopadu připomíná jeho osobnost, myšlenky a dobu výstava Cesta života v jízdárně pražského Hradu).

České společnosti se tak dostalo v sevřeném čase několika mimořádných podnětů k zamyšlení nad povahou lidské existence, nad hodnotovým systémem i nad potřebností a opodstatněností osobní statečnosti, zásadovosti a vytrvalosti. Pokud chceme naslouchat, dostalo se nám, ve franklovském pojetí priorit, velké a různorodě předkládané podpory statečnosti, naděje a smyslu. Mohli jsme si působivě připomenout, že stojí za to hledat a rozvíjet „správný, dobrý život“ nahlížený z nadosobní perspektivy věčnosti a vyššího principu mravního neboli onoho masarykovského „sub specie aeternitatis“.

Neměli bychom opominout ani to, že 15. září bylo před 2 roky vyhlášeno Organizací spojených národů za Mezinárodní den demokracie – ke zdůraznění mimořádného přínosu a příkladnosti demokratického uspořádání správy věcí veřejných (což nijak nezpochybňuje nevhodnost jejího násilného vývozu a vnucování). Měli bychom si v Česku tento den a význam demokracie připomínat již proto, že jsme kdysi, v Prohlášení nezávislosti národa československého (Paříž, 18. října 1918) deklarovali, že „věříme v demokracii, věříme ve svobodu – ve svobodu vždy větší a větší.“

Tyto reminiscence zaznívají v době, kdy jsme konfrontováni s otřesy a s nejistým směřováním našeho politického systému i mezinárodního společenství. Podivně nedůvěryhodné „globální svízele“ (ekonomická krize, virová pandemie) napomáhají lámání globální civilizace na regionální kry. Bušení do konceptu univerzálních lidských práv zpochybňuje, že jsme „jedné krve ty i já“ a otevírá dveře přijatelnosti sebezrůdnějších ponížení, týrání a zabíjení lidských bytostí pod pláštíkem místních hodnot a zvyklostí, kanibalské zřejmě nevyjímaje. Demagogicky zneužitý „vědecký ateismus“ to posvěcuje, neboť nejvyšším kritériem mravnosti je podle něj pragmatická domluva těch, kdo drží moc. A zesměšňování demokracie s karikováním její impotence, s popíráním její univerzální platnosti a použitelnosti vytváří podmínky k bezskrupulnímu, neskrývanému ponechání moci v rukou jejích uchvatitelů „na věčné časy“.     

Zdá se, že snahy humanistických uskupení nejvyspělejší, tedy západní, civilizace prohrály poměrně významnou bitvu o uspořádání a směřování civilizace na planetě Zemi. Doufejme, že neprohrály celou válku.

Kde se v tom nově rozlámaném, staronově přerozděleném světě ocitá Česko? Odstoupení Spojených států od projektu radarového systému, které oficiálně oznámil americký prezident Barack Obama českému premiérovi právě v tomto podivném měsíci září a jaksi v reminiscenci na zářijovou Mnichovskou dohodu 1938 (doufejme, že nikoliv s předzvěstí obdoby zářijového vypuknutí válečného konfliktu 1939), napovídá, že Američané ustoupili Rusům a kývli na jejich sféru vlivu domluvenou kdysi na Jaltské konferenci a zahrnující i Česko. Svým pitvorným pliváním na Evropskou unii, Ameriku, demokracii, Západ jsme si to do značné míry vykoledovali. Proč si pálit prsty pro někoho, kdo ostentativně nechce? Bude-li následovat krach Lisabonské smlouvy, třeba ostudně „způsobený“ vlastizrádným odmítnutím ratifikace temným českým prezidentem V. K., s následným rozpadem Evropské unie na staré západoevropské členy a na postkomunistickou sféru jiného vlivu, nebude to překvapení. Tak už to v rozděleném světě chodí. Zúžení platnosti Schengenské smlouvy (třeba po našem zavedení bezvízového styku s Ruskem a Ukrajinou) asi nemůže nenásledovat.

Můžeme se tak těšit na Paroubkovy a Rathovy sociální jistoty včetně jednotného zdravotnictví – „bezplatného“, jistěže včetně Sanopzů pro nejzasloužileji nejvýznamnější lidovládce, na Filipovy komunistické reminiscence, na Klausovo mauzoleum „toho, jenž nás vyrval ze spárů dekadentního západu, jeho impotentně buržoazní demokracie a překonané spirituální morálky“. Můžeme se těšit na zkušenosti ruskojazyčných mafií, peníze a byzantinský luxus ruskojazyčných spoluobčanů i na věčné přátelství pána vší Rusi.

Tož potěš nás pánbůh, papež, dalajláma i Maharalův odkaz dohromady a kéž by to stačilo – abychom si v tom regionálním návalu meditativně východní moudrosti, „tak odlišné od konzumu, spěchu a dekadence Západu“, jak se na ni mnozí těší, udrželi alespoň jakés takés povědomí o demokratickém jednání, o spiritualitě, osobní zodpovědnosti a tvořivosti.

Budeme mít dost klidu na práci i dost času pozdě bycha honit a u televizních hokejů třeba zase řevem „bijte je, bijte je“ po hospodách vlastenecký odpor projevovat. Posun voleb do poloviny příštího roku (rovněž produkt září 2009) nás třeba již zbaví šarády zesměšněných předvolebních kampaní, kterou nahradí představení společné kandidátky „duhové koalice obrozených politických stran“ na shromážděních pracujících či místních občanů, čímž ušetříme. Šetření se ostatně stane tématem dne, abychom zapravili dluhy nasekané „zkrachovalými demokraty, podnikateli a zaprodanci západního kapitálu“. Možná znárodníme nějaké zahraniční firmy, které se zmocnily našeho lidového majetku, a Reflektor mladých si posvítí na tuneláře a spekulanty. Leckterý politik ba veřejný činitel tak skončí v hněvu lidu za katrem – samozřejmě, že za hospodářské odpornosti, nikoliv za politické či jiné názory. V rámci šetření se pochopitelně nic nevrátí církvím a něco se zase odebéře restituentům, co se špatně starali. Asi to ale nebude stačit, takže nezbyde než státní bankrot s měnovou reformou místo „toho nesmyslu s eurem“. Možná že pak přijde konvertibilní rubl a Rada vzájemné pomoci (už nejen hospodářské).  

A co se při tom všem uděje s paliativní péčí? No, bude asi jednotně poskytovaná jako návštěvy domácí péče, jako ošetřovatelství umírajících, kteří nic více nepotřebují. A protože se v tomto pojetí ukáže jako málo přínosná, budou platby na ni sníženy – zůstanou výzvy pro home care, „nebojte se umírajících, když to doma nepůjde, pojedou do špitálu.“

Podivná směřování podivného měsíce.