Marginálie zářijová

Září je jednou za desetiletí měsícem uprostřed smršti slavných kulatých osmičkových výročí. V letošním roce jde v srpnu o 40. výročí sovětské okupace a ovšem také o 730. výročí bitvy na Moravském poli, a tedy smrti jednoho z nejvýznamnějších panovníků české historie, Přemysla Otakara II. V září o 70. výročí Mnichovské smlouvy a v říjnu o 90. výročí vzniku Československé republiky (ale také o 50. výročí zákona o usídlení kočujících osob jako milníku politiky násilné asimilace Romů v Československu).

Pozoruhodné trojměsíčí — ale jen pokud z něho jsme schopni a ochotni vyvodit nějaká poučení pro současnost a budoucnost. Třeba v tom, abychom konfrontace nahromaděných výročí využili k nápravě deformovaných — někdy nekultivovaných, někdy manipulovaných – představ mladších a nejmladších generací, pro něž je to všechno komplet nesmyslně stará historie (koho by to mělo zajímat?), jen chlup za husity a Bílou horou.

A propos Bílá hora – ta bitka se odehrála sice v roce 1620, tedy žádná osmičková posila, ovšem to, co k ní vedlo, pražská defenestrace coby počátek českého stavovského povstání (a jak se později ukázalo i třicetileté války v Evropě), ta se odehrála v roce 1618 – pro změnu v květnu; takže 390. výročí.

V témže měsíci, ovšem o 250 let později v roce 1868, byl položen základní kámen k Národnímu divadlu – 140. výročí. A což takhle Svatodušní bouře a tedy červnové pražské povstání z roku 1848 – 160. výročí – jak o něm píše třeba Jirásek ve Filosofské historii?

Pochopitelně více připomínkového času zabralo o sto let mladší, jen 60. výročí únorového komunistického puče 1948.

Duben 1348 se zase uvádí jako formální datum založení Univerzity Karlovy – 660. výročí. Ve stejný měsíc a dokonce i den, 7. 4., ale roku 1808 — 200. výročí -  se narodil František Matouš Klácel, významný inspirátor, scénárista, ba duchovní spolurodič „Babičky“ připsané výhradně Boženě Němcové.

Summa summarum bylo by toho v letošním roce na přemýšlení jen o dějích souvisejících bezprostředně s Českem dost a dost. Ovšem, kdo to ví, koho to zajímá, kromě sběratelů kuriozit? A mělo by to někoho zajímat? A proč?

Inu třeba proto, že jak řekl Alexis de Tocqueville a jak vytrvale připomíná motto v záhlaví časopisu Konzervativní listí, „od chvíle, kdy minulost přestala osvětlovat budoucnost, bloudí mysl lidí v temnotách“. Čehož navíc umně využívají manipulace sofistikovaných totalitních režimů, neboť, jak rozpoznal George Orwell, „koho je přítomnost, toho je minulost, a koho je minulost, toho je budoucnost“.

Neboli i dnes je zápas o pojetí minulosti zápasem o směřování budoucnosti – té naší, nikoliv těch dávno mrtvých krajanů. A není to vůbec jednoduché, neboť příliš mnoho věcí je jinak, než se zdá. Je to jako bojovat v zrcadlovém sále – kde je realita a kde její odraz? Je to jako shánět vysvětlení na Kafkově zámku. Je to jako vést jednání na maškarním plese – jednali jsme, ale s kým? A je tuto ten onen, co tu byl před chvílí? A nejen to, je to jako běžet o čas v labyrintu. Prchavý čas, složitý labyrint, tváře pod maskami, lidé v přestrojení a v sázce téměř vše.

Opakovaně vzpomínám na Vladimíra Fuku (1926-1977) – veřejností pozapomenutého výtvarníka, ilustrátora, malíře, který formoval vidění světa podstatné části několika českých generací jako ilustrátor čtyř vydání populární Dětské encyklopedie. Pamětníci si vzpomenou, že to byl svět optimistický a laskavý, protože srozumitelný a průzračný. Jak však dokumentuje výtvarná monografie Cesta labyrintem (1999, Art et Fact), sám výtvarník prožíval realitu socialistického Československa jako mučivě neprůhledný, nesrozumitelný, umně zkomplikovaný a bezvýchodný svět, pro nějž si vytvořil výtvarný symbol labyrintu. Nakonec se z něj pokusil uniknout emigrací – bez ohledu na relativně vyšší věk a nedobré zdraví.

Jak moc jsme stále polapeni ve společenském labyrintu, jak moc se v něm potkáváme s lidmi v maskách a převlecích, jak moc v něm míjíme pouhé kulisy a sledujeme prchavé chiméry? A v čem se naše postkomunistické labyrinty liší od Labyrintu světa J. A. Komenského z roku 1631? Vždyť i jemu se jevil svět jako jeden velký labyrint, v němž lidé nosí masky, které si pozměňují. Navíc i jeho provázeli manipulátoři Všudybud a Mámil, kteří se mu snažili interpretovat černé jako růžové a bílé také jako růžové, k čemuž mu nasazovali brýle mámení, které si musel posouvat, aby prohlédl a uviděl pravou skutečnost.

Co pomohlo tehdy devětatřicetiletému Komenskému nejen překonat skepsi a osobní trápení, ale také připozměnit onen svět masek a labyrintů? Naznačuje to již v závěru svého traktátu – víra v trvalé hodnoty, jejich konfrontování s prchavou dočasností, úporná snaha o poznání a nelpění na zdánlivém povrchu jevů.

Jako mnozí jiní, zvláště ti, kdo nemohli uniknout z labyrintů mimořádně manipulované společnosti do světa společnosti otevřené, autentické a tolerantní, hledal Komenský východisko ve vnitřním světě opravdovosti a poznání, v „ráji srdce“.

A pak mohou pomoci pochopitelně dobří blízcí lidé a dobré rady. Jednu z nich poskytuje kniha Benjamina Kurase „Jak přežít padouchy“ (dobrý průvodce do každodenní reality), jiné lze nalézt třeba v důvěryhodném glosování reality sloužícím jako průvodce temným labyrintem. Co se týče veřejného dění, snažím se číst glosy pana Bohumila Doležala „Události: Z posledních dnů“ v internetovém deníku Neviditelný pes (www.neviditelnypes.cz) anebo přímo na www.bohumildolezal.cz. Tak třeba 12. 9. se k úvahám na téma související s výročním trojměsíčím letošního roku vztahují, a to nikoliv prvoplánově, např. odstavce:

„Římský starosta se nedomnívá, že by italský fašismus byl absolutní zlo, a sklidil za to zuřivou kritiku levice. Italský fašismus byla hnusná ideologie hnusného režimu, ale absolutní zlo nebyl. Hitlerismus a stalinismus byly ještě o něco horší, ale ani ty nebyly absolutním zlem, prostě proto, že absolutní zlo neexistuje. Mluvit o absolutním zlu je hysterické přehánění a jeho hlavním cílem je dokázat, že ať nás v budoucnu potká cokoli špatného (a spousta z nás už na tom vědomě či z blbosti pracuje), to nejhorší už máme za sebou. Je to naprosto nemístný optimismus. Stejné, ne-li horší věci na lidstvo ještě čekají. A taky samozřejmě dobré a lepší…“

„…Velitel ruských strategických raketových sil Solovcov nám vyhrožuje, že na nás kvůli radarové základně zamíří své rakety. Výzva k tomu, abychom se podělali, je tak okatá, že volá po tom, aby byla, jak se říká, oslyšena. Problém by vznikl jen tenkrát, pokud by nás nechali na holičkách spojenci, a ti nás nechají na holičkách jen tenkrát, když budeme sami demonstrovat svou prohnilost a neschopnost se na své obraně účinně podílet. To je dnešní situace. Je jiná než v roce 1938.“

A také jiná než v roce 1968, ale obdobná jako v roce 1918, chce se dodat. Obdobnosti s dalšími připomenutými výročími ponechávám na individuálním zvážení – sám se budu v nejbližší době nejvíce zabývat oním smutným výročím formálního zahájení násilné romské asimilace, jehož trpké plody romští spoluobčané sklízejí dodnes.

Tož tak a tolik k osmičkovým výročím, která spojují nás s generacemi našich dávno nebo nedávno zemřelých předků a naše labyrinty a mámení s těmi jejich, abychom „ani vědomě, ani z blbosti“ nepracovali na opakování velmi špatných a krutých dějů z naší historie, ale vědomě spoluutvářeli děje dobré a lepší — vírou v hodnoty a odhodláním nenechat se omámit.