Marginálie únorové

Pro uplynulý víkend upozornila média, že můžeme na noční obloze vidět neobvykle jasně planetu Saturn, která vstoupila do opozice se Sluncem. Nejsem si jist astrologickým hodnocením, ale řekl bych, že Saturn je znamením vážného rozjímání o smrti, jejím připomenutím — memento mori! - pomni na svou smrtelnost.

Jestli se nemýlím, je Saturn astrologickým patronem celého letošního roku, což by nemělo být chápáno jako předznamenání konkrétního umírání těla, nýbrž jako výzva k zamyšlení, k duchovnímu zpracování otázek života a smrti (třeba si znovu přečíst Knihu o životě a smrti od Axela Munthe?), neboť nikoli umírání těla, nýbrž práce ducha je zdrojem a nositelem vývoje, poznání a povznášení. A duch, duše, naše vědomí pracuje nejen s realitou, nýbrž také, a platonovsky především, s abstraktní ideou.

Jak by však práce s mementem mori měla vypadat? Myslím, že především by mělo jít o klidné přijetí neodvratnosti smrti, u níž člověk „neví dne ani hodiny“, s permanentní snahou nezůstávat nic dlužen sobě ani jiným – mít své záležitosti, především vztahy a hodnoty urovnány, být průběžně smířen, vyrovnán „se sebou, s lidmi, s Bohem“ a nespoléhat na žádné „potom“. Jak připomněl v jedné ze svých statí psycholog prof. J. Švancara, občanskou ctností dobrého švýcarského občana bylo po generace dobře (spořádaně) pracovat, spořit a zemřít (německy zásada tří S: schaffen, sparen, sterben).

Vzpomínám na drobnou báseň Jaroslava Seiferta, kterou jsem v jeho spisech již nedokázal znovu nalézt, v níž jako chlapec prožívá pocit nenapravitelného opomenutí, jakéhosi osobního selhání a nesplatitelného dluhu, že v době, kdy to bylo možné, nevyjádřil svou sympatii („alespoň vřelým stiskem ruky“) blízkému člověku, který nečekaně zemřel.

Ale především bych rád upozornil na jeden z literárních titulů, které k zamyšlení a ke zpostředkovanému prožitku mementa mori (nikoli k sebetrýznění) vybízejí: *Víc než další den *(v anglickém originále snad výstižněji The Year of Magical Thinking, česky Praha: BETA-Dobrovský, 2006, 197 s.) je neobvyklá autobiografie americké spisovatelky Joan Didionové. Autobiografie z období jen o několik dní delšího než jeden rok, v němž prožívá náhlou nečekanou vteřinovou smrt svého manžela, který zemřel doma u večeře na akutní srdeční infarkt, a komplikované, téměř smrtelné stonání své dcery. „Život se změní rychle. Život se změní v jediném okamžiku. Člověk se posadí k večeři a život, jak ho zná, skončí.“ Tahle kniha, jak stojí psáno na přebalu, je o tom, že přese všechno lze milovat někoho víc než svůj jediný další den, a přesto po jeho odchodu žít svůj život sice jinak, ale dál. A vnímání nemocničního dění očima nejbližších příbuzných (návštěvy u kriticky nemocné dcery na jednotce intenzivní péče) upomíná na jinou obdobně autobiografickou knihu Paula od známé chilské spisovatelky I. Allendové (Slovart, 1998). Ta je dokonce završena popisem hospicové domácí péče v duchu jihoamerického magického realismu (ostatně známější autorčina kniha se jmenuje Dům duchů).

Magické myšlení, jak zní v originále název knihy J. Didionové, spočívalo v tom, že „celý rok jsem letos sledovala čas kalendáře roku minulého: co jsme vloni dělali tohle pondělí, kde jsme byli na večeři, je to dnes přesně rok, …“ „Nechtěla jsem, aby tenhle rok skončil, protože vím, že jak poplynou dny … stane se to něčím, k čemu došlo v jiném roce.“ „Už vím, proč se snažíme udržovat mrtvé naživu: abychom je měli u sebe. Vím ale také, že máme-li sami žít, přijde okamžik, kdy se musíme zemřelých vzdát, nechat je odejít, uznat je za mrtvé. Nechat je stát se fotografií na stolku.“ Je projevem jungovské akausální synchronicity, že mi dnes, před nějakými 12 hodinami, vyprávěl přítel o tom, že špatně ustálená fotografie jeho zemřelého otce postupně bledne, takže se ztrácejí detaily a zůstává jen esence nejvýraznějších (rodových) rysů a otec jako by i z fotografie odcházel?

Didionová kromě jiného přemítá i nad tím, zda její manžel, spisovatel, prožíval okamžik smrti stejně jako jedna z jeho románových postav: „Moment hrůzy, kdy si uvědomil neodvratný výsledek té nehody, a v příštím okamžiku věčná tma?“ Tato rozvaha nám umožňuje plynule navázat upozorněním na knihu ještě slavnějšího Američana Williama Saroyana O neumírání z roku 1963 (česky Praha:Eminent, 2000, 211 s.): „… *A já jsem začal psát tu knihu (o neumírání, tedy hlavně o tom) v naději, že její psaní zastoupí umírání, mou skutečnou smrt, kterou jsem už nějaký čas cítil nablízku…“ *Vše skoro začíná snem, do něhož vstoupí usmívající se bratr s otázkou, „Cos to udělal? Umřel?“, což vyvolá otázky: „Jsem tedy mrtev a vím to, anebo je ještě čas? Mám ještě zlomeček času z okamžiku před smrtí, nebo přímo z okamžiku smrti, nebo dokonce z okamžiku po ní, kdy mohu znovu uchvátit ten svůj malý příděl? Kdo z nás pochopí život? Kdo z nás ví, jak přichází smrt? Probudil jsem se nerad, ani mi nepřipadalo, že jsem naživu, ani že bdím. Ale ať to bylo cokoliv, aspoň něco to bylo. Byl jsem vyděšený, protože ten sen mohl být docela dobře oznámením něčeho skutečného, co brzy přijde.“

Takže sny a předtucha vlastní smrti? V nezpochybnitelně seriozním pražském nakladatelství Portál vyšel ve stejném roce 2000 překlad studie Jungovy žačky Marie Louise von Franz: Sen a smrt s podtitulem O čem vypovídají sny umírajících. Úvahy o symbolech ve snech a o jejich interpretaci vycházejí pochopitelně z hypotéz C.G. Junga, které přitakávají ilustrativně uvedené představě afrických domorodců. Podle autorky *„už asi nelze říci názorněji, že svět živých a svět mrtvých, zrcadlově k sobě obrácené, tvoří dohromady celek.“ *Podobně píše Jung v jednom dopise: “Pohled na stáří by asi byl neúnosný, kdybychom nevěděli, že naše duše sahá do oblasti, která není spjata se změnami v čase, ani omezeními místem. V oné formě existence je naše zrození smrtí a naše smrt narozením. Misky vah celku visí v rovnováze.“

Jen mimochodem: Saroyanova kniha O neumírání je uvozena mottem:* „Berte to, jak to přichází — zakrátko bude minulost, přítomnost a budoucnost časem, který je.“ *Na hony vzdáleni spiritismu, duchaření, tmářství, zneužité naivní hlouposti a podvodům snažíme se stále znovu vyrovnat na výspách civilizačního vývoje se smrtí. Přes všechny historické proměny vztahu k ní (viz Philippe Aries: Dějiny smrti 1. a 2. díl. Praha: Argo, 2000) jde stále o hamletovskou otázku: *„Zemřít – spát — nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení, ta sterá strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít – spát – Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček! To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží.“ *

Je, či není „něco po smrti“? V českém prostředí o tom diskutovali i takoví pragmatici a realisté, jakými byli Karel Čapek a T. G. Masaryk:

Čapek: „Nedovedeme si opravdu představit nebytí a neživot. Dovedeme si konec života představit jenom negativně, že nevidíme, neslyšíme, nevíme. Náš pojem smrti je tak prázdný, jako pojem nestrom nebo netráva. Snad pro tu prázdnotu se smrti bojíme jako černé díry.“

Masaryk: „Přijde na to: já se jí nebojím, mnoho lidí se jí nebojí. Primitivové neznají strachu ze smrti, středověk se jí nebál — teprve moderní člověk z ní má strach. Předně se víc než někdejší člověk bojí bolesti a za druhé, mnohý moderní člověk se bojí smrti, že je příliš poživačný — život mu není velkým dramatem, chce po něm jen jídlo a požitek. A jaký bude, jaký může být život po smrti — to vím tím méně. Snad po smrti se nám dostane plnějšího a plného poznání, také poznání Boha, snad že posmrtný život je asymptotickým přibližováním Bohu: pořád a pořád blíž, bez konce blíž …. Proto i v člověku hledám to, co trvá: jeho nesmrtelnou duši.“ 

Masaryk dovozoval, že smrtí je třeba se zabývat především ze dvou příčin — první je (zjednodušeně) nezbytnost věčnosti pro zdůvodnění etických principů, druhou potřeba zbavit lidi strachu ze smrti jako jedné z nejzávažnějších lidských úzkostí.

Současnost znovu přináší i zdánlivě již pominulý aspekt úvah na úrovni hypotetické konfrontace civilizací. Strach ze smrti je považován za závažný handicap v konfliktu s civilizací, pro kterou je smrt vstupem do nadpozemského ráje. Dnes se v tomto smyslu hovoří především o přímé návaznosti sebevražedných islámských atentátníků na někdejší hašašíny a vztah ke smrti se tak stává jedním z podstatných faktorů dalšího směřování planetární civilizace.

O tom však až jindy. Dnes zakončeme opakováním, že Saturnovo připomenutí potřeby zamyslet se (přiměřeně) nad různými aspekty naší smrtelnosti je závažnou výzvou osobnostní i společenskou. Máme k jejímu respektování ještě téměř celý letošní rok.