Marginálie únorová
Ač nejsem historik, přikláním se k názoru, že společenský vývoj v České republice je po několik generací nepřirozený a deformovaný, vymknutý z přirozených vztahů, uměle regulovaný a neumírněný. To by mělo ovlivňovat i náš přístup k rezortnímu dění. Ve světě existují různá společenská uspořádání a různé rezortní modely, které se navzájem liší svými přednostmi a slabinami. Pokud nevybočí z mezí umírněnosti a nepřechylují se k extrémním postojům a praktikám, pak přes všechny kritiky svých odpůrců obvykle neškodí občanům a prospívají srovnatelně s jinými modely.
České uspořádání však bylo po dlouhou dobu nemírně, řekněme nemravně, centralizované s nemravně silnou pozicí státu. To bylo po roce 1989 obohaceno nemravnou, nepochopitelně neomezenou zištností některých veksláckých „podnikatelů“. Z hlediska společenského lze říci — nemírnost na nemírnost, nemravnost na nemravnost. Nyní jako by se společenské kyvadlo opět vychylovalo zpět a bohužel opět nemírně, jak vidno i ve zdravotnictví.
Část veřejnosti vnímá současné zdravotnické dění jako úsilí o obnovu „řádu a pořádku“. Leckdo dává najevo uspokojení, že konečně kdosi do čehosi rázně šlápnul a kácí les nepravostí, což je prý dobře, byť by měly létat třísky. Pro „muže či ženu z ulice“, kteří se nehodlají obtěžovat fakty, výklady, natož principy, jsou projevem té jednoduše srozumitelné a správně zabavující akčnosti osobní útoky v médiích, výkřiky, kdo co prý nakradl, kdo už byl či bude postaven do latě, kdo půjde za katr, komu se zatne tipec. Dav se může těšit na odhalování viníků miliardových dluhů, na kampaně proti „démonu zisku“, proti „kšeftování“, proti parazitům, možná proti novodobým „zdravotnickým kulakům a šmelinářům s prostředky zdravotního pojištění“.
Místo kultivování a vylaďování složitého systému zdravotnických služeb i nejednoduché společenské shody o rozsahu potřebné zdravotní péče a o povaze její solidární úhrady jde o nové nemírné excesy, které zdravotnický rezort i společenský život nemravně vulgarizují, dehonestují a znejišťují. Tlak na plošné šetření s citelnými penalizacemi za překročení mnohdy nejasně a zpětně vytvářených limitů vede více ke tvrdosti než k účelnosti služeb — zvláště v prostředí právně a mravně nepevném, kde se jeden těžko dovolá práva, natož spravedlnosti. Ubývá vstřícnosti, narůstá řevnivost a podezíravost, daří se rozdmychávat závistivost, vrážet klín mezi jednotlivé skupiny zdravotníků i mezi zdravotníky a pacienty. V tomto troudu začínají vyskakovat jiskřičky nikoli občansky odpovědné náročnosti, nýbrž denunciantství. Ideologické dogma o bezplatnosti zdravotní péče (byť dávno neplatné a nedodržované) vede ke snaze omezit mnohé z toho, nač při „bezplatnosti“ nejsou prostředky, či takové postupy vůbec vyřadit z ranku potřebné zdravotní péče. Tato nepřiměřená, ekonomicky motivovaná demedicinace se výrazně týká např. hospicové péče (paliativní medicíny), fyzioterapie, ergoterapie či některých ošetřovatelských aktivit.
Nemělo by unikat pozornosti, že současné kroky ve zdravotnictví ohrožují opravdové, nejen kosmetické odstátnění zdravotnictví. Je velmi pravděpodobné, že podvázané neziskové organizace zůstanou natolik spojeny pupeční šňůrou dotací se státem a ministerským dirigováním, že vlastně půjde o jakási polostátní nedochůdčata — že cílem jejich ustavení není zabránění nemravným tunelům divokých podnikatelů, ale zachování státní moci a byrokracie. Obdobně, jako když se nedaří emancipace místní správy, která se stále cítí být spíše periferií správy státní než správou místních záležitostí podle vůle místního společenství. Přitom lepší budoucnost jeví se mi zaručovat svobodní občané, silné obce a svébytné instituce (zdravotnické, školské, podnikatelské), než státní dirigismus přesycený ideologií a byrokracií.
Přes 30 let se ve světě uplatňuje snad nejstručnější charakteristika fungujících společenství a také rezortů. Měly by být názorově pluralitní, sociálně spravedlivé a ekonomicky prosperující, tedy účelné. Co však v tomto smyslu nabízí stávající ministerské usilování: převálcování nesouhlasných názorů s vytvářením a démonizováním ideových nepřátel (tedy žádná názorová pluralita), sociální nespravedlnost výběrového přidělování zakázek (úhrad ze zdravotního pojištění), korumpujících státních dotací přátelským subjektům „rovnějším“ než ostatní a pacientského podplácení či klientelského ovlivňování, kterým si rovnější a schopnější zajistí své výhody ve stínu šedé ekonomiky „bezplatného“ zdravotnictví. A konečně nahrazení účelnosti a neztrátového (prosperujícího) uspořádání služeb podvázáním pojišťoven s dotovanou neziskovostí v síti garantované dostupnosti bez ohledu na účelnost a kvalitu péče. Souhrnně se rýsuje stagnující systém, v němž se podporují rovnější z rovných navzájem a v němž se pěstuje reálně socialistická nedůvěra v nestátní instituce, natož podnikatelské.
Nahlédl jsem i do starodávnějších pouček o fungování společnosti, než jaké nabízejí politologické teorie 20. století. K nejstarším patří i Talmud, dle něhož rovněž spočívá lidská společnost na třech principech: na spravedlnosti, pravdě a míru (souladu). Současné ministerské snažení je v rozporu se všemi třemi. Možná by se jeho autoři měli pohroužit do studia rabínské moudrosti. Jinak za sebou zanechají přes třeba dočasné snížení finančních dluhů systém neschopný přirozeného vývoje, systém pokrytecky nespravedlivý, nepřiměřeně tvrdý k nejpotřebnějším a rozvrácený záští a nedůvěrou. Makroekonomická rovnováha by měla být podložena nikoli ideologickými dogmaty a mocenskými zvraty, nýbrž objektivní analýzou zamrzlé transformace, umírněným, zklidňujícím vylaďováním nastoleného systému a kultivací mikrosféry vztahů na základní úrovni zdravotnických služeb.