Marginálie únorová

O obraně hodnot na pomezí života asmrti*** ***

Přemýšlím o dvou lednových televizních pořadech, které se dotkly – různým způsobem –otázek života a smrti.

Tím prvním byl film Poslední legie. Dobře obsazená, na mládež orientovaná koprodukční komerce, především britsko-italská, mimochodem i s účastí slovenských filmařů včetně kaskadérů. Základním námětem jsou přátelství, věrnost, zrada a legenda o kontinuitě civilizací, o skryté osnově, z níž se odvíjí historie a náš svět. Konkrétně jde o legendu o osudu posledního západořímského císaře Romula Augusta.

Císařem byl formálně vyhlášen jako dvanáctiletý chlapec snad rok před definitivním rozvrácením římské moci a západořímské říše Góty, Vandaly a dalšími barbary ze severu.

Ve všem tom plenění a společenském vření chlapec zmizel. Historie nudně tvrdí, že zřejmě zahynul, i když nikdo neví kdy, kde ani jak. Legenda se naopak vzrušujícně ptá, zda vše nemohlo být jinak. Ale kam by se poděl, pokud nezemřel? Zapřel snad svůj původ, zapomněl na výchovu, stal se prostým člověkem oněch časů? Ale co když mu někdo pomohl, třeba hrstka věrných vojáků z císařské gardy? Co když se s ním vydali daleko na severozápad, do Británie, aby tam hledali poslední římskou legii, kterou nikdo nepovolal do Říma ani neporazil? Co když se římští legionáři, mezitím splynuvší s místními Kelty, znovu chopili zbraní, aby podle staré přísahy chránili svého císaře proti gotským pronásledovatelům a s nimi spojenému místnímu barbarskému tyranovi? Co když se velitel Římanů po slavném vítězství stal místním vládcem, vychoval Romula Augusta, který se, když dospěl, stal jeho nástupcem coby mytický Uther Pendragon, otec krále Artuše? Co když myšlenkový a rodový odkaz Říma sublimoval do vznešenosti Avalonu a rytířů kruhového stolu, do tajemně osvíceného ostrova v mlhách barbarství, do tajemného zdroje mystiky, symbolismu a středověkého rytířství?

Jde o vzrušující ukázku, jak by toky několika málo základních dějových „řek“ našeho časoprostoru, našeho historického dění mohly nekonečně plynout, vymknuty z koloběhu generací, umírání a rození – jednou na povrchu, všem na očích, jindy jako ponorné řeky matoucí kontinuitu a vyvěrající nečekaně a jinde, než kde zmizely očím, zdánlivě navždy.

Pozoruhodné je i moralistní poselství filmu, odhodlání bránit svého císaře, své hodnoty, „svůj svět“, byť rozvrácený do trosek, zachránit a předat dál historický odkaz. Jak „plamenně a mentorsky“, leč přesto pozoruhodně deklamoval římský velitel před bojem: „Svedli jsme mnoho bitev za imperium, které stvořila a nám předala moudrost předků. Byli jsme svědky i toho, jak se rozpadlo v prach, a mysleli jsme, že v něm zahyneme. Je však třeba svést ještě jednu bitvu – proti tyranii a vraždění nevinných. Ave, Caesar!“ Filmový kýč? Vojácká nabubřelost? Možná, ale také, byť filmově a komerčně upravené, věčné mravní poselství o smyslu života, o bránění a předávání hodnot, o boji dobra se zlem, o neustupování zlu a zmaru, nemá-li člověk ztratit svou duši. 

Ve filmu jsou bitvy s hekatombami mrtvol, hrstka živého vzdoru a jedna naděje, která se v legendě promění v netušenou budoucnost. Za jaké hodnoty bychom dnes byli ochotni bojovat my? Čeho bychom nebyli ochotni se vzdát, co bychom chtěli chránit pro budoucnost, uchovat pro další pokolení před náporem jinohodnotového světa – třeba před návratem fašismu, komunismu nebo jejich totalitní obdoby?

Byl by to náš hodnotový systém, náš způsob života, byla by to naše víra, tradice, evropská kultura, bylo by to demokratické uspořádání, byla by to některá symbolická hnutí, byly by to občanské svobody, symbolické instituce, symboličtí představitelé? Co by nám měli brát, abychom se (a nejen sem tam někteří) byli ochotni a schopni postavit na odpor nikoliv salonně pompézní, ale skutečný, riskující doslova vše? Co bychom chápali jako snahu vyrvat našemu historickému společenství – „nám“ — srdce a duši? Nebo se to již stalo a česká společnost je obdobou zombie, obdobou bytostí neživých-nemrtvých, cti neznajících?

Zažil jsem historicky nedávné vzedmutí odporu proti sovětské okupaci 1968 s občanskou obranou státních symbolů a ústavních představitelů – doslova s nasazením vlastního života. Ta statečnost byla zrazena těmi, které chtěla chránit – „státnickou moudrostí“ činitelů, kteří si zřejmě, s výjimkou doktora Kriegla, ono symbolické zaštítění nezasloužili.

O pouhých 40 let, o pouhé 3 generace později si takovou věrnost občanským ideálům neumím v české společnosti představit. Jako by se komusi podařilo společenské vnímání rozostřit,  ideály a symboly kompromitovat, respektive navodit falešné zdání, že neexistují, že zanikla protikladnost dobra a zla, že nic z občanských ctností a obran nemá smysl, že by bylo zpozdilé a navíc beznadějné se pro cokoliv idealistického a symbolického angažovat, natož s nasazením života. Jako by se komusi skoro podařilo společnost během pouhých 40 let mravně oslabit, rozvrátit, znejistět, dezorientovat, odzbrojit.

Jak moc se to podařilo, by se vyjevilo jen v okamžiku skutečného ohrožení, reálné hrozby deroucí se či plížící se k moci. Nejistota o potenciálu společenské sebeobrany zvyšuje význam všech dobrých příkladů – nejen těch filmových. Jeden poskytl druhý televizní pořad, který jsem v lednu zhlédnul. Reportáž Evropského žurnálu, vysílaného naší veřejnoprávní televizí v české verzi, připomněla brutální potlačování svobody slova (a jistě nejen jeho) v dnešním Rusku – včetně vražd a vražedných napadení novinářů nepohodlných politické moci mafiánsky propojené s organizovaným zločinem.

Nejznámější oběť, Anna Politkovská, kritička kremelských praktik, nebyla zdaleka obětí jedinou, dokonce ani jedinou zavražděnou ženou – novinářkou. Jen v roce 2008 bylo zavražděno 6 novinářů. Přesto řekl kolega jednoho z posledních těžce zraněných žurnalistů neanonymně na kameru: „Máme jen dvě možnosti. A my nejsme otroci. Musíme tedy říkat, co si myslíme.“ Fascinující statečnost, fascinující obrana vysoké společenské hodnoty – s nasazením života. Stejně jako v oné filmové legendě z antických dob: mnoho mrtvých, hrstka vzdoru a jedna naděje, jejíž budoucnost je však na rozdíl od té filmové nejistá.

Přesto by nás měla inspirovat. Jde to a musí to jít i v našich časech.