Marginálie únorová

Všiml jsem si toho již při výročí tzv. křišťálové noci v listopadu loňského roku, kdy neonacističtí antisemité chtěli budit démony pochodňovým mašírováním kolem pražských synagog. Bylo mnoho témat, kterým se média mohla a měla věnovat, aby dostála své veřejné službě. Jak už to bývá, něčeho se zhostila lépe, něčeho hůře; co však zcela chybělo, byla katarze, poslání, poučení, nalezení diamantu v blátě nehezkého běsnění. Tím, co si podle mého zasloužilo cílevědomé opakované sdělení společnosti, byla manifestace občanství a občanské solidarity, která onoho listopadového dne dosáhla v Praze nadčasové úrovně. Neonacisté a ti, kdo jimi manipulují, prohráli tehdy třikrát – především s bezpečnostními silami, které měly situaci perfektně pod kontrolou od promyšlené obrany židovského města po monitorování extrémistů od hraničních přechodů. Potom se svými levicovými „extremistickými bratranci“, od nichž dostali mnohdy až nepřiměřeně brutální „nakládačku“. Právě tento aspekt, médii znovu a znovu prezentovaný téměř jako dominanta všeho dění, byl ovšem nejproblematičtější, kromě jiného i proto, že v něm vítězilo násilí. Maskovaní „levičáci“ odváděli špinavou práci za profesionály s chutí a radostnou vehemencí nevěštící nic dobrého — příštím cílem nacvičených nelegitimních útoků mohou být jiné cíle, než obecně opovrhovaní náckové. Třetími, opomíjenými vítězi byli Občané, kteří přišli klást nemaskovaně přinejmenším pasivní odpor a byli připraveni, i když jistě ne „zemřít“, tak strpět újmu za společnou věc. Přes rozmíšky v pořadatelství se na Pražském starém a židovském městě manifestovala angažovanost a solidarita lidí bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, náboženské vyznání i politické přesvědčení.

Není pochyb, že podstatná část veřejnosti chápe hranice dobra a zla i občanské ctnosti, což je zásadní, neboť rozhodující hradbu zlu netvoří zákazy, nýbrž odhodlaní aktivní lidé. Fascinovalo a mělo být médii ostatním zprostředkováno, jak si pamětníci holocaustového vyvražďování i jejich o generace mladší sympatizanti připínali žlutou židovskou hvězdu, onen rozsudek do vyhlazovacího pekla, aby se znovu ani v náznaku nemohlo otevřít, a to ani na nižší úrovni diskriminace a pro nikoho – více než symbolicky vystupovala na následném happeningu i romská kapela. Fascinovalo i to, s jakým odhodláním „staří pánové“ – váleční veteráni, odmítali „být rozumní“ a trvali na tom, že se nejen zúčastní v „Maislovce“, ale že také přejdou na Staroměstské náměstí. „To je přeci naše povinnost,“ říkali — následováníhodná ukázka občanské zodpovědnosti, která měla být medializována alespoň stejně jako pouliční bitky a odsouzeníhodné kopání ležícího „nácka“ do hlavy.

Stejně zásadní byla solidární účast hlavy české katolické církve, kardinála Vlka, na shromáždění před židovskou radnicí. Jak často se v dějinách stalo, že nevyšší zemský katolický prelát pobýval v ústředí židovské obce a solidárně vystupoval v židovské při? To jsou historické jevy, srovnatelné s Masarykovou aktivitou v hilsneriádě, utvářející povědomí a sounáležitost společenství, jehož rozvoji mají média sloužit, nejsou-li mocenským nástrojem k jejich ovládání.

V sobotu 19. ledna dostala veřejnoprávní média druhou šanci a opět selhala – alespoň jejich z hlediska vlivu vlajková loď, Česká televize, ve svém sobotním referování. Nová neonacistická provokace byla nahlášena v Plzni (částečně pak přesunuta do Prahy) a skončila obdobným fiaskem jako předchozí. Teletext zpravodajského kanálu ČT24 hlásal: „V Praze se sešlo zhruba 250 pravicových extremistů./ Demonstrace trvala asi hodinu a obešla se bez incidentů./ Několik set lidí si před plzeňskou synagogou připomnělo výročí prvního transportu místních židů do koncentračního tábora.“- šlus. Obsáhlejší zpravodajské relace rovněž začínaly záběry z Prahy, teprve pak byla Plzeň, ovšem dominovaly úvahy o finančních nákladech na bezpečnost – kolik to stálo a kdo to má platit. Divák se dozvěděl, že „akce pravicových radikálů v Praze a v Plzni trvaly necelou hodinu a obešly se bez výtržností. Mimořádné nasazení policistů stálo několik milionů korun.“ A při informování z Plzně o chvíli později přibylo zjištění, že „v pětisethlavém davu přihlížejících (na pietním shromáždění před synagogou) se pohybovalo i několik desítek anarchistů. Dav pokojně přešel do katedrály, kde se lidé po bohoslužbě rozešli.“ – tečka, šlus.

Nikoli lež, ale neúplná pravda s pokřiveným dojmem a „opomenutím“ podstatného: Před plzeňskou synagogou nebyl nějaký tupý dav – ten se valí, přihlíží, sbíhá se k bouračce, propadá davové psychóze, drancuje; dav je odosobněná anonymní množina s mnoha končetinami a malým mozkem propadající pudům a manipulacím. Před plzeňskou synagogou se v lezavém počasí sešli vědomí občané – nikoli zevlouni, nýbrž aktéři vyjadřující jasné stanovisko, solidaritu, odhodlání. Mnozí přijeli „za své“, např. z Prahy. Ti lidé si nezasloužili, aby je veřejnoprávní televize označila za dav. A odhadem jich nebylo 500, ale minimálně přes tisíc, možná kolem 1500 – škoda chybného odhadu. A především: v katedrále svatého Bartoloměje se neodehrála bohoslužba — šlo o ekumenické shromáždění, na němž se podíleli i židé. Již sledování zástupu, v němž vstupovali do monumentální katolické katedrály lidé s židovskými hvězdami a kipami (jarmulkami) na hlavě, bylo mimořádné.

Nevím, jak by si Guth-Jarkovský či jiný znalec etikety poradil s tím, že ve svatostánku nesmí žid urazit Hospodina tím, že by si nezakryl na znamení pokory hlavu kipou, zatímco křesťan nesmí téhož Hospodina na znamení téže pokory urazit tím, že by nechal hlavu zakrytou. Židovští „hosté v katedrále“ si své kipy ponechali a není podstatné teologické disputování, zda katolický kostel je pro židy svatostánek, či modlitebna falešného mesiáše, do níž zvláště ortodoxní židé vstupovat nesmějí (proto také sem nepřešel vrchní zemský rabín Karol Sidon, i když plzeňský biskup František Radkovský se zúčastnil dopoledních bohoslužeb v synagoze). Nad problémy teologické etikety se totiž odehrálo v katedrále cosi hluboce oslovujícího, co bych si jinak neuměl ani představit. Nebyla sloužena mše; bylo zapáleno a od svíčky ke svíčce předáváno světlo solidarity a především: malý sbor zpíval hebrejsky Šalom chaverim (Vítejte, přátelé či Mír s vámi, přátelé) a posléze základní vyznání, jímž, jak řekl Msgr Radkovský, „se židé modlí k Hospodinovi, který je otcem nás všech.“

Neuvěřitelný zážitek křesťanského svatostánku zaplněného ekumenickým shromážděním včetně židů s kipami, jehož prostorem zní Šma Jisrael, A-donai elohejnu, A-donai echad … (Slyš Israeli, Bůh náš, Bůh jediný …), jak tomu bylo v dobách prvních Kristových židovských křesťanů (kdy tím svatostánkem byla ostatně dlouho synagoga,) a pokud jde o samotnou modlitbu, i po staletí před nimi.

Nevím (omlouvám se za svou neznalost), kdy, kde a zda vůbec se obdobná událost v českých zemích před tím odehrála, zvláště ve vznešené katedrále, při tisícihlavém shromáždění, za účasti biskupa. Neobyčejný doživotní zážitek; ani sám Ježíš – Jošua na Golgotě nemohl pod křížem přeci opakovat nic jiného než ono nejzákladnější vyznání své starozákonní víry, kterou byl povolán naplnit – „Šma Jisrael, A-donai elohejnu, A-donai echad….“

Ve třech transportech bylo od 17. do 22. ledna 1942 odvezeno do Terezína téměř 2 500 židů z Plzeňska, z nichž více než 90 % zemřelo, převážně zavražděno ve vyhlazovacích táborech. Konce války se z nich dožilo jen něco přes 200 lidí. Jména části obětí byla čtena před synagogou – ani po 66 letech nebyla zapomenuta, vyslovením symbolicky ožívala. Tím nejmohutnějším překonáním vyhlazovacích záměrů, zviditelněním zemřelých, nalezením alespoň nějakého smyslu pro jejich utrpení, ba jakýmsi jejich symbolickým vítězstvím však byla ona hebrejská starozákonní modlitba v Bartolomějské katedrále k uctění jejich památky i k vyjádření solidarity a kontinuity přemosťující čas a svazující zlo. O tom především měla informovat naše média veřejné služby.