Marginálie říjnová – o kříšení tradic
Letošní rok přinesl na podzim specifický společensko historický akord: Den české státnosti (svátek svatého Václava 28. září)- komunální a senátní volby uprostřed října — Den vzniku samostatné československé republiky (28. října). Nevím, jak komu, ale mně přijde ten akord durový, znějící pozitivním uchopením výzvy kdysi i dnes, nikoliv mollově lítostivý z rezignace, nevyužité šance a jakoby předzvěsti blížících se „dušiček“. A jde o akord harmonický – málo co jde tak dohromady jako stát, demokratická republika a volby.
V roce 2000 v rozhovoru pro Český rozhlas řekl (v odpovědi na otázku, co soudí o zřízení svátku Dne české státnosti) významný historik Dušan Třeštík, že „státnost je tíhnutí občanů ke státu jakožto ku svému. Zní to možná trochu šroubovaně, ale je to úplně jasné. Znamená to, že jsme se dohodli, že budeme chtít tento stát, že si ho zřídíme, a to naše chtění je touto státností, je náplní této státnosti. Pokud ten stát nechceme, pokud to neprojevujeme ve svých činech, tedy přinejmenším alespoň při volbách, tak ten stát ztrácí svou státnost. Proto svátek státnosti je jistě dobrý, protože si připomínáme své rozhodnutí, že ten stát uděláme a že pro něj také něco budeme dělat. Tady je ovšem právě ten problém. Co je tento náš stát, tato Česká republika, když jsme se pro něj rozhodli.“
Letošní komunální volby ukázaly, pro mnohé možná překvapivě, že podstatná část občanů je zodpovědná, rozumná, že ví, co chce. Přišli v přiměřeném počtu. Na jaře do parlamentu volili proti populismu planých slibů, nyní volili proti mafiozním praktikám na radnicích. Zbývá v nadcházejícím druhém kole senátních voleb potvrdit proreformní senát… a mohli bychom být – pro tuto chvíli – z nejhoršího venku („dá-li svatý Václav“). Jako by se jakási první kapitola „znovusvobodných“ dějin otevřených listopadem 1989 završila právě letošním podzimem. Bylo by to jaksi symbolicky po 21 letech, což dlouho býval věk dosažení plnoletosti. Letošní 17. listopad budou vlastně 21. narozeniny naší 5. republiky, pokud bychom použili francouzského číslovacího přístupu — 1. republika Masarykova 1918-1938 (do přijetí Mnichovské dohody, ztráty Sudet, emigrace prezidenta Beneše), 2. republika fašizujících běsů 1938-1939 (do vyhlášení německého protektorátu), 3. republika deformované Benešovy doznívající demokracie 1945-1948 (do komunistického puče v únoru 1948), 4. „republika“ komunistické totality 1948-1989.
Jde tedy o druhé nejdelší období souvislého společenského vývoje našich novodobých dějin. Kdybychom chtěli personifikovat obdobně Masarykově 1. republice, musíme váhat mezi havlovskými nadějemi a klausovsky ušpiněnou realitou, jejíž očistu by mohly signalizovat nynější volby. Budoucnost ukáže.
Stará lékařská moudrost praví, že rekonvalescence trvá dvakrát déle než vlastní nemoc, nebo též od starověku, že nemoc přijíždí na koni, ale odchází pěšky. Protože nemůžeme 41 let komunistické totality chápat jinak než jako sociální patologii, těžkou celospolečenskou nemoc, můžeme vlastně očekávat 82 let rekonvalescence. Máme tedy za sebou čtvrtinu cesty. Její součástí je i kříšení vlastní minulosti, její znovuobjevování, abychom tíhli ke společenství a společenskému uspořádání, ke státu, ve kterém žijeme, jako ke svému, abychom neměli pocit vyloučení, vnitřní emigrace, pocit, že jsme svou státnost ztratili – ne proto, že nám ji sebral zlopověstný Brusel (to není možné), ale že se vytratil pocit sounáležitosti – soudobé vzájemnosti, loajality, důvěry a zodpovědnosti i historické kontinuity sahající až ke svatému Václavovi a dokonce hluboko před něho, do kořenů českého makonu, české kulturní krajiny, která je naším hlavním dědictvím.
Budu si to připomínat za týden na hřbitově v Lánech, stejně jako jsem si to připomínal při kuriozní obnovené premiéře filmu o svatém Václavovi z roku 1929 i při volbách minulý týden.