Marginálie říjnová o hospicové kultuře a snech
V měsíci Mezinárodního dne hospiců hovím si sněním o rozkvětu hospicové kultury, o nejvyšší fázi hospicového hnutí v Česku. Jeho vývoj dal by se pak označit za cestu od romantiky k idyle.
Vše začalo romantickým dobrodružstvím – myšlenky doktorky Kübler-Rossové, natož Cicely Saundersové jevily se majitelům socialistického Československa jako Západem produkované buržoazně náboženské oblbování pracujícího lidu a psudovědecké zaplevelování materialistické biomedicíny (v tu dobu u nás neobvykle upadající a neschopné se bránit epidemii předčasných úmrtí na tzv. civilizační choroby), takže se k nim dalo dospět, spolu s Moodyho životem po životě, především na disidentských setkáních a bytových seminářích, tedy v odéru dobrodružné revolty. Obludný Absurdistán, v němž odbojníci místo o mocenských, politických a ekonomických konfrontacích s „majiteli klíčů“, o strategiích mocenského boje disputovali s disidentským vzdorem o adaptacích pacienta na sdělení infaustní onkologické diagnózy.
Pak hospice, smrt, umírání, truchlení a přirozené právo na variantní přístupy k nim s odmítnutím státního monopolu v soukromém životě vystoupily z ilegality a staly se veřejnou realitou. Následoval průnik hospicové (paliativní) problematiky do zdravotnického systému včetně agentur domácí péče a léčeben pro dlouhodobě nemocné. Završením by měla být hospicová kultura prosperující občanské společnosti, neboť pak jde o způsob společenského života – až o jakousi hospicově občanskou idylu: Když ne všichni, tak rozhodující většina zná a chce to nejlepší kolem umírání a smrti, reálně to může konat a skutečně to koná tak, že se šíří dobrá zkušenost, dobrá pověst této nejlepší praxe, což přesvědčuje a získává i ostatní a dále kultivuje celou společnost.
Heslovitě řečeno, nejprve šlo o odvahu, pak o poznání, se systémovou implementací o záruky bezpečnosti a o postupně vznikající součinnost a posléze nyní by mělo jít o odbornou i laickou vyspělou kultivovanost, o vyspěle kultivované cílevědomé směřování a cílesměrné usilování. A protože kultivované a pokojné umírání vyžaduje i jistou úroveň osobnostního rozvoje, mezilidských vztahů, společenského bohatství i uspořádání, šlo by vlastně o jakýsi návrat do prvotního ráje, o završení a konec lidských dějin, kdy evoluce lidského rodu i ducha by dospěly do pásma praktické dokonalosti – Halelujá! No, trochu to sice připomíná dobudování socialismu s přechodem do komunismu (bez peněz, buržoazních zlořádů i zbytků poražených kapitalistických sil) ale budiž – pěkné by to bylo. A jak by to vlastně vypadalo, k čemu se to vlastně pachtíme a jak se nám cíl přibližuje?
Všechno začíná u dětí. Měly by mít zažitu – v rodině prožitu a ve škole potvrzenu – nejen periodicitu a konečnost lidského života, ale také kontinuitu svého rodu, přirozenou rodovou transcendenci a každodenní altruismus rodiny, sousedství, obce. Součástí této výchovy by měla být přiměřená práce s fenoménem smrti, třeba s využitím knih typu Když dinosaurům někdo umře … Úkol nelehký — ještě že jsme na tom v Česku tak dobře! Pospolitosti, sousedské vztahy i rodová sounáležitost ve vztahu k dětem vzkvétají a ve školách osobnostně zajímaví lidé rozvíjejí s dětmi jejich osobnost a životní hodnoty. Děti opouštějící školu jsou jedinci schopnými orientace v hodnotách, vztazích, informacích, vědomými si své smrtelnosti, hodnoty života i smysluplnosti lidské existence. Znají své kořeny, o Halloweenu, Dušičkách, Vánocích a výročích si připomínají své předky, chápou, že o něco pozitivního usilovali a něco pozitivního po sobě zanechali. Znají smysl rituálů včetně smíření a loučení se zemřelými. Umějí říci děkuji, odpusť, odpouštím a vědí, že v životě je důležité nezůstat tato slova dlužen. Jejich rodiny i učitelé vědí, že to vše a mnohé související je důležitější než různé sestavy vědeckých informací podléhajících permanentním revizím a vytěsňováním z praktické použitelnosti. Ještě že naše školství je na takové myšlenkové, hodnotové i metodické úrovni – inu učitelská dítka humanistického biskupa Jana Amose, jemuž duše a hodnoty byly nadevše.
Čeští dospělci jsou lidé, kteří přes likvidaci svých elit oběma totalitami 20. století se po vymanění z komunistické ubohosti, z bilakovské Biafry ducha povznesli na evropskou úroveň a rozvážně budují své společenství sdílející usilování a hodnoty nejvyspělejších pospolitostí. Jsou zodpovědní, loajální a statečně spolehliví. Poté, co se jim od ruských okupantů vrátila správa nad dalšími 90 % hrubého domácího produktu, uvážlivě s podporou evropských rozvojových fondů zacelili neskutečné rány v infrastruktuře, v bytovém fondu, ve stavu životního prostředí. Zastavili propad zdravotního stavu obyvatel, strašidelnou reálně socialistickou úmrtnost včetně toxické chemizace zemědělství. Vědí, kdo jsou a kam směřují, vědí, že vše je nutno zaplatit a v potu tváře odpracovat, a váží si proto jeden druhého, což se projevuje i v posledních rozloučeních. Společnost budují zdola od osobní zodpovědnosti, rodinných závazků, rodových tradic a obecní sounáležitosti, v níž významnou roli hrají učitelé a duchovní – nikoliv jako zastupitelé a starostové, na což nemají vzdělání ani čas, nýbrž jako podporovatelé odkazu, významu a vyvažujících nemateriálních hodnot včetně obecné slušnosti. Lidé se scházejí při kultovních setkáních, kde zlobně nebrojí ani neskáčou při sledování hokejových estrád, ale uvážlivě sdílejí a diskutují jako dobří hospodáři. Pohřby jsou nejen rozloučením, ale také poděkováním a potvrzením duchovní sounáležitosti i vědomí, že člověk je více než kupa masa a kostí, která musí být po smrti z hygienických důvodů odstraněna.
Projevem občanské vyspělosti je rozsáhlá samospráva silných obcí a pochopitelně také vysoká úroveň veřejnoprávních médií, korigujících politickou scénu. S umíráním a se smrtí se zachází uvážlivě, znale a s plnou vážností – neformální součástí komunitního plánování je stárnutí v místě i umírání v místě (předchozího života) – ageing in place, dying in place. Média neinflačně zprostředkovávají spektrum názorů vzdělaných, kultivovaných a tolerantních lidí, kteří znovu dosahují úrovně Masarykových pátečníků. Lze souhlasit nebo nesouhlasit, ale vesměs je obohacující radostí naslouchat.
Výchova pečujících profesí je důsledně personalizovaná a postavená na úctě k životu, na důstojnosti lidských bytostí a na podpoře životní smysluplnosti. Lékaři i ostatní zdravotníci jsou perfektními a dokonale vybavenými odborníky a současně partnerskými průvodci svých lidských pacientů – rozumějí stejně chorobám, svým metodám i svým pacientům. Podpora v umírání je pochopitelně vysokou prioritou všech profesí. Všichni ovládají přiměřeným způsobem komunikaci, psychoterapeutický přístup i obecně hospicové (paliativní) dovednosti – speciálním problémům slouží specializované hospicové služby domácí i ústavní, kterých si ostatní zdravotníci váží a s nimiž konstruktivně spolupracují.
V této atmosféře se rozvíjejí hospicové/paliativní programy a služby jako jeden z prvků hospicové kultury přátelské přirozenému umírání a umírajícím i truchlícím lidem. Jejich základem je rovná pozornost věnovaná úlevě od utrpení i animaci reziduálního života. Se stejnou vážností jsou kladeny otázky, „jak mohu umírajícímu ulevit od utrpení“, i „čím mohu zkvalitnit a naplnit jeho pozemský čas“. Hospicový program se nevyčerpává znalostí analgetické léčby, kterou naopak začleňuje do „person centered planning“, do individuálního plánování podpory zaměřeného na konkrétního člověka. Pokud umírající zdůrazňuje tělesné utrpení, je na místě plánovat účinnější analgezii, pokud zdůrazňuje touhu po splnění snu či bezútěšnou prázdnotu, je na místě animace, uskutečnění onoho snu.
Ještě že je Česko tak vyspělé a tak dobře směřující. Pokud by někdo ještě nevěděl jak postupovat při realizaci snů a obecně při plánování zaměřeném na člověka, může nahlédnout na stránky www.kvalitavpraxi.cz, kde jsou ke stažení i edukační manuály.
Sny a jejich plnění u umírajících se objevily jako hlavní téma 2. paliativní konference v Ústí nad Labem 4. října letošního roku. Průkopnický program, zajímaví přednášející — a v sále nejen zřejmě ani jeden lékař, ale již i zdravotních sester poskrovnu — převaha pečovatelek. Nebezpečně pojatá demedicinalizace dlouhodobé i paliativní péče v Česku běží na plné obrátky, což poněkud deformuje a zatemňuje nastíněný obraz rozkvétající hospicové kultury. Nic na tom nemohou změnit ani exotické atrakce, vypouštění lampionů s poselstvím zemřelým do nám nesrozumitelných posmrtných říší po japonském zvyku. Řekl bych, že ani záplava lidí vypouštějících jaksi duchařsky své říjnové vzkazy do záhrobí nenahradí tiché zamyšlení u hrobu na listopadové křesťanské Dušičky a hospicové kultuře nepomůže – možná právě naopak.
No, ještě, že je v Česku tak dobře našlápnuto – nebo, že by to nebylo až tak skvělé s tou výchovou dětí, vyspělostí dospělých, médii, obcemi, lékaři ……? Takové úvahy by asi měl spouštět říjnový Den hospiců. A také ono vědomí, že bez vyspělé občanské společnosti není možná ani hospicová kultura – možná je jen úsporně technokratická „paliatizace“ péče zpestřovaná lampionovými spektákly.