Marginálie prosincová o Vánocích

Kulminace kalendářního roku se od žní, setí ozimů, podzimních lovů a dokončování zásob na zimu přesunula do stíhání zakázek do konce daňového období. Počasí komplikuje život, ale neurčuje jeho rytmus, a média i informační sítě žijí svým nonstop životem 24 hodin denně, 365 dní v roce bez rytmické periodicity zemědělsko-liturgického roku. Osobně proto nesdílím odsudky životního stylu a tempa, adventního finišování místo usebrání; nevidím je jako cestu ke zkáze – rytmus, tempo, periodicita i akcenty a rizika života se mění a liší se ve společnostech loveckých, zemědělských, průmyslových či postindustriálně informačních, aniž by to znamenalo, že ty či ony jsou nemravnější. Možná bychom byli překvapeni, jakými způsoby by realizovali své neměnné poslání Mojžíš či rabín Joshua z Nazaretu, kdyby tak museli činit (znovu činit) v současnosti – vždyť ani tehdy nepracovali s prostředky archaickými, nýbrž s tím, co bylo tehdy nejmodernější, s prostředky, myšlením, pokušeními, mravy i nemravy své doby. Nechtěli se odlišovat extravagantními oděvy ani způsoby, takže dnes by Kristus zřejmě (byl jsem v silném pokušení napsat „jistě“) nepřijel do Jeruzaléma na oslu, ale – ale na čem vlastně, na kole, na motorce, v terénním autě vhodném pro neschůdný terén? A vstoupil by znovu do Jeruzaléma? To nemyslím v žádném případě antisemitsky, že jestli by jako znovu k židům, co ho ukřižovali. No jistěže ano, vždyť jeho posláním bylo naplnit Zákon (Starý zákon, židovskou Tóru), což naplnil měrou vrchovatou a posíliv aspekty svobodné vůle a zodpovědnosti (Getsemany), lásky a ušlechtilé služby zprostředkoval jej svým příběhem a svou obětí nežidovskému lidstvu. Židovské poznání přineslo v Joshuovi/Ježíši naději celému světu – světlo do tmy – tak hluboce symbolicky i dětsko-naivisticky se obnovující o každých Vánocích naplněných napjatým očekáváním, touhou učinit radost, projevit lásku, naplněných úžasem, třpytem, radostí. Řekl bych, že není nutno verbalizovat, mentorovat. Je jen třeba základně propojit atmosféru se smyslem, s příběhem a jeho základními hodnotami, aby zvláště děti pochopily, čeho že jsou ty krásné svátky připomínkou, jakého příběhu a hodnotového systému. Neuvěřitelný, zázračný, božský příběh rabína z odlehlé provincie, jeho ženy Marie z vesničky Magdala a jejich prostých židovských přátel – později označených za apoštoly, převážně z nedalekého městečka Capernau (nesmírný je dojem ze synagogy, v níž Kristus autenticky působil – přecházel, seděl, hovořil), kteří změnili svět silou svých myšlenek, své víry, svého osobního příkladu.

Problém tedy není v našem nezklidněném životním stylu, v naší modernitě – Kristus by zřejmě nebyl jiný, byl by znovu dítětem své doby, aby dokázal naplnit Zákon. Byl by laskavý, leč politicky nekorektní a nepopulistický – nazýval by věci výhradně pravými jmény. Přistupoval by k lidem bez předsudků, ale nepochyboval by o osobní zodpovědnosti ani o nesení důsledků, byl by sociálně citlivý, nikoli však rovnostářský, ujímal by se nejubožejších, nikoli závistivých průměrných, chtěl by, aby lidé ze všech sil a schopností, které jim byly dány, „pracovali na vinici páně“, nikoliv aby parazitovali na bohatství, jehož se společenství dostalo. Znovu by to neměl snadné a řekl bych, že by se jeho tragický osud nezměnil, že by „ukřižovat, ukřižovat“ masově volali velmi mnozí naši současníci, nejen židé. Kristus znovu ukřižovaný by byl nepochybně obětí multikulturálního souznění zahrnujícího i křesťany. Vše by se asi opakovalo, jistě ano i sem tam soucitná Veronika, pomocný Josef. Nebo myslíte, že bychom – třeba poučeni historií -  oslavovali a následovali tak náročného a nepodbízivého vůdce?  

Problém je zapomínání či přímo odmítání hodnot nejen vánočních, vyprazdňování příběhů nejen vánočních, vysmívání symbolů, neverbalizovatelné a zdánlivě iracionální víry a naděje, paralelních světů fantazie, voluntaristické prolamování etických a hodnotových bariér včetně spirituálního východiska úcty k jedinečnému člověku, jeho životu a nezcizitelným právům (i povinnostem). Ke zlům našeho světa patří nejen brutální totalita, ale také bezskrupulní pragmatismus moci s despektem k morálním pravidlům, k liberální demokracii i k lidem „neproduktivním, co se stávají břemenem“.  V Česku dobře víme, „jak chutná moc“, a velmi by nás měly varovat nebezpečné kroky z éry klausismu, včetně oposmluv a nemravných koalic omezujících kontrolu moci propojující politiku, byznys i zločin.

Ale zakončeme rok něčím trvalejším, než je soudobé politické dění. Málokdo v Česku zná hlavního představitele britského malířského bratrstva prerafaelitů, Williama Holmana Hunta, od jehož smrti letos uplynulo 100 let. Snažil se oživit spiritualitu středověkého, předrenesančního umění, dospívat k pravdě detailní věrností přírody. Dlouhodobě pobýval ve Svaté zemi, věřil v koexistenci monoteistických náboženství vyznávajících Zákon (Tóru) – židovství, křesťanství, islámu. K jeho nejslavnějším obrazům patří Stín smrti a Světlo světa, jehož nositelem je právě Kristus. V první verzi obrazu vytváří světlo lampy na dveřích siluetu lebky. Ve druhé verzi obrazu, namalované o více než 40 let později, lebka schází a změnil se ornament na lampě – kromě jiného přibyl půlměsíc. Hunt vypráví svými obrazy symbolické příběhy – každý detail má svůj význam. Možná chtěl vyjádřit, že světlo světa může osvítit i muslimský půlměsíc a že smrt je světlem poznání a víry přemožena. Nebo naopak? Posuďte sami na přiložených obrazech.

Nadějeplné Vánoce nám všem – svou vírou, příběhem, který vyprávějí, jsou světlem i v domech smutku. Předejme vánoční tradici svým dětem a k její podpoře třeba rozsviťme adventní světla ve svých oknech. Možná je to důležitější než posedlost skromností a nákupní zdrženlivostí.