Marginálie prosincová

O hvězdě betlémské, Husákovu 3+1 a páteru ReinsbergoviJedním ze symbolů Vánoc je hvězda betlémská a jedním z opomíjených adventních připomenutí je hledání směru, směřování naší životní pouti. Směr může být více než cíl, neboť smysluplné a hluboce naplňující může být i směřování tam, kam nikdy nedojdeme, ať již v to doufáme, nebo si uvědomujeme poutnický úděl bez konce.

Pozoruhodnou životní cestu připomíná i vzpomínková kniha první dámy hospicového hnutí MUDr. Marie Svatošové — Až k prolití krve (2. vydání, Karmelitánské nakladatelství, 2005) o zavražděném páteru MUDr. Ladislavu Kubíčkovi.

Kniha mi připomněla jinou pozoruhodnou osobnost z doby komunistické nesvobody, a sice monsignora Jiřího Reinsberga (1918-2004), s nímž jsem měl příležitost se několikrát krátce setkat. Vzpomínám na jeho pověstné odpovědi na banální otázku „Jak se máte“: „Jako u dobrých lidí“, případně „Lépe než si zasloužím“, říkával člověk, který zásadně ovlivnil mnohé významné pražské katolické intelektuály a umělce. Jeho životní příběh je i připomenutím významu rodinné atmosféry a skutečných osobností při výchově mladého člověka. Jiří Reinsberg pocházel z česko-německé rodiny, jeho dědeček byl rektorem Univerzity Karlovy a jeho otec rektorem Univerzity Komenského. Myšlenkově jej ovlivnili pražští benediktini, zejména M. Schaler, jemuž dělal jako gymnazista korekturu obsáhlého Misálu na každý den, a také gymnaziální učitel tělocviku, jímž nebyl nikdo jiný než zakladatel českého skautingu Antonín Svojsík. Neudivuje tedy, že skauting byl Reisbergovou celoživotní láskou. Msgre Reinsberg se stal po Štěpánovi Trochtovi (pozdějším kardinálovi) zemským duchovním rádcem Junáka a posléze nositelem skautského řádu Stříbrného vlka. Za války vystudoval v Nepomucenu v Římě filosofii a teologii, po vysvěcení přešel v jižní Itálii frontu ke spojencům, vstoupil do Československé armády, absolvoval v Británii vojenský výcvik a vrátil se do Prahy v hodnosti poručíka. Po válce se stal farářem v pražském chrámu Matky Boží před Týnem, kde kromě jiného jako první v ČR zavedl liturgickou reformu po 2. vatikánském koncilu. Tolik wikipedie. Letos se sluší připomenout (byť se zpožděním několika měsíců) jeho nedožité 90. narozeniny.

Osudy těchto i dalších vzdělaných, obětavých, zásadových lidí – „dobrých poutníků“ zachovávajících i v těžkých dobách na životní cestě směr a hodnoty – ostře kontrastují s blouděním a zpochybněním trvalých hodnot většinové společnosti. Znovu jsem si rozsah obecného úpadku se ztrátou vkusu a náročnosti estetické, kulturní, odborné i mravní, s nímž jsme se dosud nevyrovnali, uvědomil na nedávné výstavě o „kultuře“ bydlení za reálného socialismu „Husákovo 3+1“. Potvrzující byly uražené názory řady lidí „no a co má být, takhle náš byt vypadal a vlastně ještě vypadá, co je na tom špatného, proč nás zesměšňujete, že jsme si nenakradli na víc?“ Jak přiléhavý se zde jeví povzdech, Bože, odpusť jim, neboť nevědí, čeho činí, nevědí, že nevědí. Ostatně jak jinak, když znalé, příkladné a laťky vysoko nastavující osobnosti byly na vlivových pozicích cílevědomě nahrazeny při nejlepším průměrnými niemandy? Skutečné hodnoty, míry kvality a náročnosti byly širokým vrstvám obyvatel odňaty a přetrvávaly jen v uzavřených společnostech jako jeden ze závažných projevů vládního antidemokratizmu. Ano „takoví jsme byli“ — mnozí, většina; na rozdíl od stejnojmenného filmu s Robertem Redfordem a Maryl Streepovou ovšem nikoliv kreativní naivně nadšení levicoví intelektuálové, ale vydíraně manipulovaní a utlačení neználci.

Špatná a zlá doba měknoucí od vražedné brutality do páchnoucího rozkladu, pro mnohé doba zmarněných šancí a životů, pro mnohé doba ztracené orientace a sejití z cesty. Dalo by se říci, „čo bolo, to bolo, terazky som ….“, jenže co? Tlustá čára bez vyrovnání? Obavy vzbuzuje většinová neochota k opravdovosti, náchylnost k povrchní nepoučenosti, k zametení nevypořádaných poklesků a vin do 13. komnat, kde budou bobtnat, brzdit a znovu i jinak škodit, krátkozraká radost, že se, v našem případě doslova, „máme lépe, než si zasloužíme“.

Měli bychom si při adventním úklidu duše, třeba při vzpomínce na Jiřího Reinsberga či pátera Kubíčka, připomenout, že podstatou hochštaplerství je důraz na to, co se velkého podařilo sehnat (od osobních postů a majetku po rezortní výkřiky špičkových technologií), jak vysoko se podařilo (obvykle jen dočasně) proniknout, bez ohledu na povahu a obecnou úroveň existence, zatímco mravnost, skutečná vyspělost osobní i společenská vyžaduje držení úrovně, dostávání závazkům bez ohledu na extravagantní špičkovost. Bez neformální, opravdové, ba samozřejmé náročnosti na myšlenkovou a mravní úroveň se ve společnosti bez ohledu na hromadění majetku (rovněž často jen dočasné) šíří mezi lidmi, institucemi i „ctinehodnými hodnostáři“ právě hochštaplerství, floncařství, tupá nadutost, pokleslý pseudopragmatismus, mafiánský klientelismus a jiné projevy zbohatlictví, v komunisticko-reálně socialistickém prostředí označovaného jako nepismus (nová ekonomická politika, jejíž je postkomunismus současnou podobou).

Obecnou nápravu ztěžuje i dovedné vzbuzování falešného zdání, všemožné, nejen finanční korumpování a manipulování, zvláštní pohrdavost ochotná mezilidsky i mezinárodně vidět „kdejakou třísku v oku bližního svého, aniž bychom si uvědomovali břevno v oku svém“. Ochota dosahovat postů, majetku, prospěchu a pozlátek za každou cenu je podmíněna nejen nápodobou úspěšných, ale také, což je závažnější, odmítnutím posuzovacího hlediska trvalých mravních hodnot, čili sub specie aeternitatis. Zdá se, že jsme jako společenství do jisté míry „ztratili nebe a nebojíme se pekla“, že nám „zhasla hvězda betlémská“, takže bloudíme a kdejaké svinstvo, nemravnost, zlodějna nám stojí za tu „přeci jen krátkou a ustojitelnou“ místní ostudu, na kterou lidská přirozenost snadno zapomene, když jiné, vyšší odsouzení neexistuje. Zlo a absence dobra se (zatím) vyplácí, což je zlá zpráva.

Ovšem co s tím, při úvahách v adventu a na přelomu let? Jako vždy v takových dobách: především náročnost k sobě, upřímná snaha neplout jen s proudem, kam vítr, tam plášť, hledat i mravní směr usilování, nejen geopolitický (do Evropy a na západ „i s radarem“) a hospodářský (k obecné prosperitě, bohatství či alespoň dostatku). Naléhavě potřebujeme nalézt svou mravní Polárku, svou „hvězdu betlémskou“ a kdy jindy s hledáním začít, když ne v adventu.

Internetové stránky nadačního fondu Klíček (www.klicek.org), zabývajícího se hospicovou problematikou u dětí a vzděláváním herních specialistú jako průvodců a „ochránců“ dětských pacientů v nemocnici, jsou uvozeny bonmotem. „Nemůžeme přidat ani den ke svému životu; co ale můžeme, je přidat každému dni radost, přátelství a lásku.“ Vybavily se mi tím dva citáty, které na nedávném kongresu v Ostravě připomínala doktorka Pelikánová. Především slova M. Gándhího: „Buďte změnou, kterou chcete vidět; nesnažte se změnit druhé, ale změňte sami sebe.“ A pak myšlenka Arnošta Lustiga: „Slušnost je jako pták; letí nad mořem a musí pořád mávat křídly, aby se neutopila; to, že jsem byl slušný včera, mi nepomůže, když nebudu slušný dnes – slušnost nemůžeš našetřit jako peníze.“ Je to stejně prosté jako náročné: každý den znovu a znovu nezanedbávat základní prvky lidské existence, kvality autentického každodenního života.

To je snad cesta za hvězdou betlémskou, po které lze jít i v dobách temnoty, osamělosti či vlastní bolesti, slabosti a nemoci, kdy máme pocit, že v daných poměrech nemůžeme nic udělat, ničemu podstatnému pomoci. Možná můžeme více, než si umíme představit, neboť obecné poměry se rodí i hroutí v nitru každého člověka ve společenství, chcete-li každé lidské bytosti stvořené „k obrazu božímu“. To je základní jistota demokratického konceptu. Přirozenou nezbytnost budování společenství zdola a odmítnutí byrokraticky centralistického manipulujícího, zneužívajícího a vždy k totalitě tíhnoucího spravování shora vystihnul s genialitou sobě vlastní G. K. Chesterton (Úžas, radost a paradoxy života v díle G. K. Chestertona, vybral a přeložil A. Tomský, Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2007):

„Naše společnost je už tak nenormální, že se normálnímu člověku ani nesní, že by mohlo být normální, aby jeho povoláním byla správa vlastního majetku; většinou jen doufá, že se bude starat o majetek někoho cizího.“

„Vezdejším úkolem každého člověka je uspořádat domov a jeho okolí tak, aby svým významem a symbolikou odpovídaly jeho vlastní osobitosti a představivosti.“

„Něco zlého v našich časech nutí lidi, aby předstírali, že všude nalézají materiální a mechanická vysvětlení …. moderní mysl ani nenapadne, že se společnost chová tak, jak se rozhodla.“

„Zlo, před kterým vás varuji, není příliš demokracie, příliš ošklivosti ani příliš anarchie, ale všeobecná standardizace podle velmi omezeného standardu.“

„Žádná společnost nepřežije, bude-li trvat na socialistickém omylu, že má k dispozici neomezené množství talentovaných úředníků a neomezené množství prostředků na jejich zaplacení.“

„Problém není v tom, že nemohou nalézt řešení; oni nemohou nalézt problém.“

Pokud nám Chesterton nepomůže zapálit „hlavu jako lampu na plyn“ (jako kdysi Jiřímu Suchému) a rozsvítit hvězdu betlémskou, měli bychom si možná symbolicky pod stromeček položit (v Levných knihách, tuším, za neskutečných 49 Kč) unikátní publikaci R. Prahla a kolektivu: Umění náhrobku v českých zemích v letech 1780-1830 (Praha: Academia, 2004).

Hezké Vánoce a vše dobré v novém roce.