Marginálie předvelikonoční

Doba předvelikonoční vybízí k přemítání nad životem. Hloubat lze nad jeho smyslem, posláním, hodnotou, kvalitou, pojetím, směřováním, prioritami. Nad každým pojmem mnoho názorů a málo shody. Jak by asi v té různosti dopadla anketa o největší životní dar, který by si člověk mohl vyprosit na Všemohoucím pro své nejbližší, třeba pro své děti? Co bychom jim přáli? „Zdraví“? Ale kolik je zdravých lidí nešťastných až k sebevraždě? „Dlouhý život“? Ale do jakého až věku a také v osamocení a utrpení? Slávu, bohatství, moc, lásku, úspěch, mimořádné schopnosti, pevnou víru, cyranovskou čest bez poskvrny? Každý z těch darů může být převážen životním strádáním, mnohými pohromami. Obstála by jen trpitelská „svatost“, která však přes veškerý případný obdiv k ní a ke všem svatým zůstává těžkým údělem, který si pro své nejbližší vesměs nepřejeme. Vyprosíme si tedy pro své děti štěstí?

Štěstí je dosti bezobsažný pojem — „hodně štěstí“ lze přát na cestu či do nové práce, „ať ti to dobře dopadne“, ale pro celý život?Co je to vlastně, aby život dobře dopadnul? Měli bychom to sice vědět, neboť k čemu a podle čeho jinak žijeme? Jen jak zvyk a den dá, jak nás zaúkolují, „od rána do večera a z ruky do huby“, podle nutnosti a svých vášní? Přesto mnozí často nevědí a z výchovy v rodině si neodnesou, což je první krok k pokleslému životnímu pseudopragmatizmu, k nestatečnému uhýbání bez mravních zábran, k lavírování bez cíle, bez rodových závazků a tradic jako majáčků v oceánu věčnosti, první krok k životní trapnosti a krizím středního věku — mimochodem také první krok do sítí orwellovských manipulátorů. A pokud štěstím rozumíme nekonečnou blaženost, tak té není naše psychika zde na zemi schopna — pocit štěstí je záhy protkán obavou z jeho ztráty, z příchodu neštěstí, který zachová dlouhodobou průměrnost. Na štěstí se dokážeme déle těšit než si je užívat. Navíc představa trvalé blaženosti upomíná na opiová mámení, tupý úsměv a duševní úpadek. Co tedy?

Tak tedy nadpozemské „spasení“, život věčný, posmrtný ráj, který je důležitější než slzavost dočasného pozemského bytí. Máme tedy žádat ochránění před pokušením a hříchy? V buddhistickém pojetí žádat o únik ze sansáry, z koloběhu převtělování, o rozplynutí duše v nirváně? A pro pozemskou lopotnost zůstat u negativního vymezení, u přání života bez utrpení, bez zničujících ztrát a osobních katastrof, neboť ostatní už může a má mít člověk ve svých rukou? Nebo to není vůbec podstatné?

Nejsem si jist, ale soudím, že existuje jiný výstižný pojem, nad kterým bychom se měli zamýšlet stejně jako nad smyslem života. Je ovšem s podivem, jak nám zní archaicky a jak jej často v jeho mohutném smyslu vůbec nevnímáme a nechápeme — „pokoj, mír“.

„Pokoj vám“, „mír s tebou“ dnes u nás zaznívá téměř výhradně od oltářů — ostatně možná, že jde o jedno z největších poselství z vyšších sfér, které se dotýká tajemství života, možná že jde o příslib splnění onoho přání, které vlastně nedokážeme ani přesně zformulovat. Vzpomínám na papeže Jana Pavla II. v Praze po roce 1989, jak znovu a znovu opakoval „pokoj vám“. Kolik ale bylo v davu těch, kteří nejen slyšeli, ale také chápali — moudrost poselství i hloubku požehnání? „Pokoj vám, mír s vámi — i s tebou — budiž tak, kéž se tak stane, staniž se.“

Nejde jen o odnětí vnějších protivenství, o to, aby nás nepřátelé nechali na pokoji. Jde o životní moudrost, o duševní vyrovnanost, životní naplněnost, sebeúctu, usilování i smíření, o pozitivní vyladění, potlačení úzkosti a těžkých strachů, o to, aby životní trápení nebyla nemírná, nesmyslná a nalézala svá hojivá ztišení. Jsou společenství, v nichž pozdrav „mír s tebou, pokoj tobě“ dosud nevyvanul: šalom alechem, salaam aleikum.

Ovšem jak dosáhnout oné vyrovnanosti, naplněnosti, onoho smíření se sebou i s okolním světem? Naší židovsko-křesťanské tradici obecně neodpovídá buddhistické neusilování a umrtvování žádostí. Věříme, že není nutné neusilovat, neboť lze usilovat s mírou. Je nám vlastní aktivita, pro níž je však nutno nalézt mravní meze, statečnost a míru. Cesty k vnitřnímu pokoji se týká i známá rabínská moudrost, která žádá od Hospodina tři dary: odvahu k měnění změnitelného, pokoru ke snášení nezměnitelného a moudrost k rozlišování obojího.

Znalá moudrost jeví se mocným nástrojem k dosahování míru a pokoje, neboť jak napsal Karel Čapek v apokryfu o Agathonovi: „… slyšeli jste někdy, že by se dávalo jméno „moudrý“ člověku nešťastnému? nebo šprýmaři? nebo člověku žlučovitému a zklamanému? Povězte proč je zvykem, alespoň v životě nefilozofickém, nazývati člověkem moudrým muže takového, který chová nejméně nenávisti a který si se světem dobře rozumí? Řekněte si pro sebe mnohokrát a mnohokrát slovo „moudrost“, …, budete v něm slyšet smutek, ale už usmířený, radost, ale stále a jemně opakovanou, únavu, ale plnou pobídek, trpělivost a odpuštění bez konce. … Rozum je v činu, ale moudrost je v prožití.“

Zvláště o Velikonocích a Vánocích si stále více uvědomuji zásadní význam kontextu dějů a také to, jak silně jsme jako křesťané, ať praktikující, nebo křesťansky, v kontextu křesťanství, ateističtí, dětmi judaismu. Nepochopíme-li judaistický kontext Tory = Starého zákona, unikne nám autentická povaha kořenů křesťanství. Kristus mluvil a kázal hebrejsky, myslel a věřil židovsky. Často nám chybějí znalosti kontextu a reálií, těch podružných, ale možná i těch zásadních. Jak např. z toho nepodstatného v době velikonoční rozumíme tomu, že „v těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován tam položili Ježíše …“? Pro ty, kdo vědí, že nevědí: jen několik desetiletí kolem počátku letopočtu se v oblasti Jeruzaléma zachovával zvláštní pohřební rituál, kdy zemřelí nebyli pohřbíváni do země, nýbrž ukládáni do hrobek, obvykle jeskyní, odkud byly po zetlení měkkých tkání jejich kosti uloženy do kamenné schránky, tzv. ossuaria. Jeho velikost odpovídala nejdelší, tedy stehenní kosti. Teprve ossuarium bylo definitivně pohřbeno. Primární, zetlívací hrobky byly určeny pro více zemřelých, kteří do nich byli ukládáni současně i postupně. Často šlo o hroby rodinné. Proto nebylo Kristovo tělo uloženo do země, nýbrž do jeskyně, proto „hrob, v němž dosud nikdo neležel“. Asi není důležité a nebrání hluboké víře, když tuto reálii neznáme, když si okolnosti oné události představujeme mylně či nepředstavujeme nijak. Ale co když jsme stejně nepoučení, neznalí a pomýlení v myšlenkách a jevech zásadních? Jak dlouho lidé v překladech evangelií četli, že v Getsemanech Ježíš upadl do agónie, než byl správně pochopen původní hebrejský výraz pro těžkou úzkost? Kolik jiného hebrejského bylo ztraceno a pozměněno v překladech překladů a ve výkladech výkladů, o účelovosti kanonizace nehovoře?

Možná bychom se měli jako společenství více zajímat o hebrejsko-judaistické kořeny svých představ, svého myšlení, nikoli pro „ono hebrejské“ ale pro ono „pravdivě původní“ — ostatně vždyť se dosud každodenně dovoláváme Boha hebrejsky, aniž bychom to vesměs tušili. Neboť „amen“ znamená hebrejsky, staniž se, kéž se tak stane. Možná bychom lépe pochopili i příběhy Ježíše (Jošuy) z Nazaretu, Marie z Magdaly, Josefa z Arimatie, Jidáše, gnostiků, čas hluboké víry, velkého hledání, sebeobětování a nezměrného poselství. Možná bychom znovu nalezli i motiv a chuť přát svým blízkým „pokoj vám, mír s vámi, šalom“. — „Staniž se, amen.“ A možná bychom více uvažovali o povaze onoho míru v nás, o cestách k jeho dosažení, o moudrosti, odvaze, pokoře, věrnosti i síle snášet utrpení, je-li neodvratné, přijmout vědomě, byť i s úzkostí, kalich hořkosti, svůj kříž, je-li podmíněn mravním imperativem, zachováním sebeúcty, životním naplněním.

Staniž se - amen.