Marginálie povánočně novoroční

Knihy patří k obligátním vánočním dárkům, a tak první, s čím se dnes mohu svěřit, je funerální humor – ostatně kde jinde toto neobvyklé slovní spojení prezentovat než na funerálním portálu detabuizujícím dění kolem umírání a smrti. Takže, pokud to nevíte: L. Muška shromáždil coby krematorní hudebník pod názvem Vážení truchlící a ostatní hosté (Louny: Fabio, 1999) žblepty a fascinující myšlenkové konstrukce smutečních řečníků vykazující „5P“ (Poezie Posbíraná Při Poslední Pouti). Doufám, že mi nebožtíci odpustí, ale opravdu jsem se při čtení smál jako už dlouho ne. No uznejte:

„Náš soudruh zemřel, když dožil svůj život.“

„Tvoji odbojovou činnost dovedl ocenit i nepřítel – a tak ses ocitl v Terezíně.“

„Vážený soudruhu, život, který jsi tolik miloval, skončil; máme účast s tvojí ztrátou.“

„Zákon zániku se právě naplnil a my provázíme našeho soudruha tam, kam už není návratu.“

„Měl šest dětí – naživu zanechal jen tři.“

„Loučím se s tebou i jménem drobného hospodářského zvířectva.“

A tak dále a tak podobně .. stres i snaha řečníků „překročit každodenní všednost i sebe sama,“ při níž se někdy „vznesli do vyjadřovací roviny tak vzdálené, až v ní zabloudili.“

„Přejeme ti všechno nejlepší tam v neznámu – nebo kde to vlastně jseš.“

„Jménem zesnulé rodiny vám všem děkuji za smuteční projev.“

Kromě knih bývá vánoční období zaplněno i „nesmrtelnými“ televizními a filmovými pohádkami. Jejich každoroční opakování vytváří přímo mezigenerační pouta, kontinuitu společných zážitků, sentimentu ba archetypů vstřebávaných o emocionálně zdůrazněných Vánocích ve vývojově citlivém věku. Jde však opravdu jen o archetypy vítězství lásky a dobra nad zlem, i když dílka vznikla v době úchylně vytočené propagandy a totalitní ideologie, jíž „nic nebylo svaté“ a která „šla přes mrtvé“? Zaujal mne (a podle „karmy článku“nejen mne) „politologický rozbor“ A. Kostlána Pyšná princezna ve službách komunistické ideologie na www.blog.respekt.cz. A když už jsme začali silvestrovsko-černým humorem, připomenu z diskuse ke článku i odkaz na jinou úvahu o ideologickém kontextu pohádek (www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=200).

Ale od nesmrtelných výtvorů zpět do smrtelného světa a znovu k umírání, smrti a onomu po ní v kontextu „her o budoucnost“. Na konci adventu jsem na internetu padnul na nevánoční témata ve značně protikladném pojetí. Na portálu Umírání nemohu nepřipomenout slova umírajícího E. Kolgy, o němž jeho vnuk Marcus natočil autobiografický film Gulag 113 (www.gulag.113). Kolga byl v roce 1941 deportován spolu s 50 000 estonskými muži, z nichž asi 17 000 v sibiřském gulagu nepřežilo první zimu. Ostatní byli posléze nasazeni proti německé armádě, Kolga dezertoval a uprchl přes Pobaltí do Kanady. Na smrtelné posteli řekl v říjnu 2007: “Naplňuje se můj osud a mé myšlenky se vracejí ke krutému a nelidskému konci, který před více než 60 lety potkal tolik mých krajanů. Vždy jsem děkoval našemu Pánu za požehnaný čas, který mi dopřál. Ale když tu teď ležím, v čisté posteli a obklopen rodinou, vzpomínám na tragédii, která zasáhla mé krajany a dalších dvacet miliónů Stalinových obětí, lidí, kteří zemřeli osamoceni, v hrůzostrašných podmínkách a bez důstojnosti, kterou každá lidská bytost zasluhuje…“ V témže článku (www.virtually.cz) P. Zvěřina připomíná, že v červnu 2007 Nadace VCMF (Victims of Communism Memorial Foundation), která medailí ocenila z českých občanů M. Horákovou a V. Havla, odhalila ve Washingtonu Pomník obětem komunismu (celosvětově odhadem 100 milionů zemřelých) a v listopadu zahájila právě s režisérem Kolgou práce na projektu virtuálního Globálního muzea komunismu v podobě internetového portálu (www.victimsofcommunism.org).

Ve stejné době naše média informovala o nadaci a pomníku na obdobné téma, ale „po česku“. Pomník doktorky Milady Horákové v Praze na Pankráci má být perzonifikovaným připomenutím cca 234 obětí nikoli však komunismu, nýbrž „československého režimu v 50. letech“. Tento „drobný posun“ oproti americkému přístupu např. umožňuje, aby se do budování pomníku zapojili i členové KSČM oslavující dr. Horákovou jako spřízněnou vlastenku a socialistku. Byl jsem za tzv. normalizace 15 let členem KSČ, a tudíž nemohu ani nechci osočovat, diskriminovat ani jinak hampejzovat konkrétní lidi jako „komunisty“ (soudím, že pokud jsme se nepodíleli na stíhatelných trestných činech, je naše členství dnes záležitostí svědomí a vědomí každého z nás). Ale měli bychom se snažit, aby nesporné zlo, tak zvaný komunismus provázející, se nemohlo v byť pozměněné podobě vracet a rozvíjet. Měli bychom usilovat o pochopení povahy, kořenů a souvislostí pohrom, které nás v souvislosti s tzv. komunismem postihly, měli bychom být pokorní před jeho oběťmi, kajícní před svými chybami a především bychom měli nazývat věci pravými jmény, neboť na počátku dějů, pravdy i lži je slovo a pojmenování.

Umírání, smrt, památka zemřelých jsou kategorie jak výsostně soukromé, tak veřejné, společenské. Každý máme své blízké zesnulé, k nimž chodíme na hrob, ale nejsme-li (jakože nejsme) rozpadlé primitivní „nespolečenství“, pak máme i své společné mrtvé. Za důležitou věc považuji v této souvislosti oběť a odkaz lidí, kteří zemřeli v souvislosti s našimi společenskými procesy a událostmi. V našem nejvlastnějším zájmu by neměli být zapomenuti ani zneužiti – jen tak lze předejít novým obětem v důsledku opakování starých chyb. Abychom nemuseli přemýšlet o svém, byť symbolickém podílu viny na nesmyslném utrpení nesmyslně umírajících lidí, neměli bychom mávnout rukou ani nad podivínským pitváním pohádek, ani nad tím, co bude napsáno na podstavci dalšího z přemnožených pražských pomníků, ani nad tím, jak se pojmenuje a zda se bude ke kořenům zla rozpitvávat naše nedávná minulost. I o tom bude rok 2008.

A na úplný konec: „Ten nepoznal pravé štěstí, kdo vedle své každodenní poctivé práce nevěnoval svůj volný čas boji proti pravicovému oportunismu“ — náhrobní nápis na střekovském hřbitově odstraněný po roce 1989 (závěrečný citát z knihy L. Mušky Vážení truchlící a ostatní hosté…