Marginálie listopadová o nejisté budoucnosti
„Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Život plyne jak voda a smrt je jako moře.“ Tak to zpívali Voskovec s Werichem a tak nějak to prožíváme i dnes.
Minule jsem psal, že když senátní volby dopadnou rozumně, tak máme dobře našlápnuto, jsme z nejhoršího venku a tedy nahoře, abychom ani ne za měsíc byli zas až po uši v bizarních problémech s nejistou budoucností, a tedy dole. Jde o povolební vyjednávání na místní a regionální úrovni, o sekretariátní reinterpretaci volebních výsledků. Život v postkomunismu se leckdy jeví jako ve středověké pověsti o Magnetové hoře. Kdo se do západu slunce nedostal z jejího silového pole, toho přitáhla zpět ke břehu ostrova, ať pádloval sebeusilovněji. Náš rek Bruncvík se zašil do koženého vaku a nechal se odnést ptákem Nohem. Kde však takového dnes vzít, abychom se vymanili ze silových polí nesrozumitelných center, falešných center a nestoudných mafií. Škoda, že Nohové vyhynuli. Ne že by jindy či jinde nebylo politické špíny dost a ne že leckde není hůře, ale obávám se, že demokratismus v Česku dostal v listopadu 2010 těžkou, možná smrtelnou ránu – nebo se jen vyjevila jeho nezralost znemožňující přežití.
Listopadový epilog volebního super roku pokazil a naznačil mnohé. Povolební vyjednávání většinou zhatila naděje na rozbití tzv. mafií, podezřelých či zjevně kriminálních propletenců politiků mezi sebou, s podnikateli, médii, orgány činnými v trestním řízení a jinými vlivovými subjekty. Vyjednávání také, zřejmě převážně z oněch důvodů, prolomila bariéry logiky, politické srozumitelnosti a demokratické korektnosti. A konečně tato regionální jednání, nectící logiku, závazky ani loajalitu, spustila dominový efekt a bludný kruh narušení koaliční důvěry a spolupráce na vládní, tedy celostátní úrovni. To spolu s výsledky senátních voleb zpochybňuje šance na prosazení potřebných reforem a narovnání deformovaných vztahů, norem a ekonomických parametrů v klíčových oblastech. Čeká nás další „přechodné“ a nestabilní období stagnace, poloveckých tanců, přepřahání uprostřed brodu, rozpadu koalice uprostřed volebního období a tím rozdělané práce. Promarníme již druhé období, které se mělo z vůle občanů-voličů věnovat nezbytným reformám.
Důležitější než škody ekonomické je oslabení sociálního potenciálu. Symbolem úpadku demokracie je pravolevá koaliční smlouva ODS-ČSSD v Praze. Zcela výsměšně zde byl vyprázdněn demokratický aspekt politiky. Demokracie má totiž dva aspekty – strany, poslance, volební technikálie, jakési hmotné tělo, a to, čemu Masaryk říkal demokratismus, vlastní duch, smysl, vlastní povahu demokratického vládnutí, myšlení, chování a kontrolování moci. Bez něho můžeme adorovat i demokratický centralismus zajišťující 99% účast a 99% podporu jednotné kandidátce Národní fronty „těch nejlepších“.
No kéž bych byl, píše tyto řádky, posednut podzimní depresí, a nikoliv věšteckým duchem. Pak by skutečné demokracii v Česku nezvonila hrana ani umíráček a nepotřebovala by péči paliativní, nýbrž animační. No – kéž by.