Marginálie listopadová

Je listopad měsíc zániku, smutku, tlejícího listí, hřbitovů, lezavého chladu, kalně šedých dní a podzimních depresí, popel jara, jak jej viděl i Jaroslav Seifert („Jak papír shořelý,/ než rozpadne se v prach,/ už šustí list, jež padá,/ jaro v svém popeli/ jde, tančíc na márách,/ jaká to promenáda“)? Nebo je to čas nostalgické krásy padajícího listí, jak ji před 25 lety viděl anonymní autor z někdejší Lennonovy zdi na pražské Malé Straně („Z haluzí v černou zem/ do kratičké své pouti/ co krásy poslední/ dovedou vydechnouti“)?

Čas kontinuity generací, spočinutí a nádechu po rozmařilém trysku světle teplých měsíců hojnosti, měsíc dlouhých večerů vybízejících k rozjímání, k ožívání dávných příběhů a k vyprávění? Možná, že více než časem dešťů je listopad měsícem slov — kdo ví, zda jeho mlhy nejsou utkány více z nich a ze vzpomínek než z vodních par. Ostatně i „Dušičky“ by měly být nasloucháním zemřelým a ožíváním jejich příběhů za rodinných večerů. Možná, že nejvíce v listopadu hodí se objevovat a připomínat dětem jejich kořeny, rodinnou historii nad starými fotografiemi. I rodina a právě rodina měla by si ujasňovat, kdo jsme, odkud jsme přišli, kam směřujeme — jaké jsou naše rodinné hodnoty, druhdy u rodin šlechtických vetkávané do erbovní symboliky. Máme dnes své rodinné erby, své rodinné hodnoty hodné předávání z generace na generaci? A do kolika pokolení vlastně sahá naše rodinná paměť? O kolika svých praprarodičích děti vědí, jak se jmenovali, kde a jak žili, odkud pochází jejich rod, čí geny je utvářejí? Kolik rodin má svou rodinnou kroniku se jmény, daty, stručnými příběhy, fotografiemi lidí, domů, míst a událostí, z nichž nynější generace vzešly?

Nad útlým a mile čtivým vyprávěním o historii vlastní rodiny, jak je pro své děti sepsala a „samizdatově“ vydala paní Marcela Matějková, jsem si uvědomil, o jak „velké téma“ jde. O jak „velkou výzvu“ — např. po penzionování, v rekonvalescenci po nepříjemné chorobě nebo v období zármutku po ztrátě blízké osoby, kdy člověk hledá východisko z otřesenosti životního smyslu: uchovat příběh své rodiny a předat jej dalším pokolením. V proseniorském sdružení Život 90 (www.zivot90.cz) se takovým poznatkům říká „malá historie“ a v rámci seniorských aktivit se pořádají v tomto smyslu setkání a kursy. Mnohé univerzity třetího věku pořádají výuku genealogie (nauky o rodokmenech) a k dispozici jsou i knižní publikace, např. od Marie Marečkové Příručka praktické genealogie aneb Jak sestavit rodokmen (Praha – Litomyšl: Paseka, 2004).

Zůstává-li výzva a příležitost k podzimní reflexi a komunikaci dlouhodobě nenaplněna, může to vést k závažné osobní i společenské deformaci. V českém prostředí tak znějí varovně verše básníka z „nejpodzimnějších“, Františka Listopada (nar. 1921, od roku 1948 žijícího ve francouzské a portugalské emigraci), v básni Český podzim: „Dům od listí révy/ přihořívá hoří/ někdo nevzpomíná/ jiný nehovoří“. Vyhasínání vzpomínek, příběhů a hodnot je stejně jako mlčení závažný příznak společenského zanikání. Měli bychom proto cílevědomě více vzpomínat, přemýšlet a hovořit — nikoli pro život v minulosti, ale pro utváření budoucnosti, rodinné i veřejné, jako cílevědomé konstrukce pevně zakořeněné v odkazu minulých generací, v jejich žité zkušenosti. Bylo by třeba hovořit nahlas a srozumitelně, což je však dnes nesnadné, neboť těm, kdo hovořit chtějí, není oživovat ticho, nýbrž překonávat šum a hluk málo cenného a často zavádějícího pokřikování, hlasitého blábolení, podbízení, podvádění a mystifikování. V českém veřejném prostoru dnes žijeme v inflaci slov, avšak v tichu myšlenek, v záplavě událostí, avšak v nouzi činů. Jsme předojmováni a manipulováni hlasy, ale převážně se nám nedostává smysluplné komunikace, jíž bychom se mohli účastnit, ani střetů hodnot, které bychom mohli oceňovat.

Tváří v tvář Krylovým „výrobcům hesel“ (napříč politickým, akademickým, publicistickým i literárním spektrem) a jejich „salonním rezonérům“ chce se připomenout 60 let stará slova „vévody“ českého jazyka Pavla Eisnera z jeho monumentální oslavy češtiny „Chrám i tvrz“ (z posledních vydání např. Praha: Lidové noviny, 1992):

„Člověk jen poněkud slušný žije proto a žije tak, aby potomstvo na něho vzpomínalo jako na dárce hodnot a s trochou lítosti, že ten nebožtík nežil déle, že nemohl dát ještě více. Tak by měl žít i každý národ tak by měl v lidech žít i každý národní jazyk. Právě proto, že každý život je veličina konečná, je každý život nesmyslný, není-li nazírán z hlediska věčnosti (sub specie aeternitatis). To je nádherný paradox každého života mravně žitého.

Jakákoli špatná nebo i jen chabá tvorba v jazyce je darebáctví již proto, že — pokud je na ní — uvádí ad absurdum dobrou pověst a váhu, platnost a sám funkční smysl existence toho jazyka z hlediska věčnosti. Báseň, článek, stať, kniha se jistě nepíší pro věčnost. Leccos se píše i jen pro jediný den a dobře tak ale cokoli se píše, má se psát i pro náhodné vykopávky z roku třeba 4 500. Aby učený znalec, kdyby na text v tom dávno již vyhynulém jazyce narazil, měl z něho radost větší než jen archeolinguistickou, aby si řekl: jak krásně myšleno, jak krásně cítěno, jak krásně pověděno! Jak krásný a šlechetný jazyk byla ta čeština a jaká škoda, že nežila déle! Každý mazal je zločinec. Ne tak proto, že umenšuje naši radost ze života, nýbrž především proto, že nikdo neví, nebude-li právě ten mazalův mazalský text jedinou památkou, která jednou zbude po celém jazyce, po celém národě. Každý mazal mezi námi přispívá dnes k tomu, abychom byli nedůležití pro svět a stejně přispívá k tomu, abychom byli bez vážnosti a váhy pro lidstvo pátého či jakého tisíciletí po Kristu…

Podle čeho budou hodnotit? Někteří, jazykozpytci nadaní estetickou vnímavostí, budou tu potom již vyhynulou češtinu hodnotit jako jazyk o sobě — tedy podle jejích kvalit zvukových, podle vyspělosti její výstavby tvarové, skladebné, prostě mluvnické. Většina ale bude češtinu vážit podle myslitelských, mravních, básnických hodnot, jež byly češtinou a do ní vtěleny. Neboť jazyk je konec konců přec jen nástroj, prostředek, látka, hmota, materiál, hlína hrnčířská, surovina jedním slovem. Antická řečtina je tak na věky věkův nesmrtelná nikoli pro svou dokonalost mluvnickou, nikoli pro svou krásu tvaru i zvuku. Také např. gótština byla jazyk velmi vyspělý mluvnicky, zároveň i jazyk velmi znivý. Ale co bylo gótštinou vysloveno, je pro lidstvo bez významu. Nikoli svou krásou přežívá jazyk Hellady, nýbrž tím, co jazykem Hellady bylo řečeno a stvořeno.“

Jak dopadá v tomto kontextu česká produkce? Neměla by nás jímat úzkost nad písemným, slovním i myšlenkovým mazalstvím převážné části soudobé české společnosti zasažené stále ještě nezhojenými ranami totalitních minulostí? Neměli bychom Eisnerův text chápat jako další naléhavou výzvu k vůli po myšlenkové a mravní nápravě, k náročnosti v každodenních činnostech každého z nás — k zodpovědnosti každého sub specie aeternitatis a v kontextu všelidského usilování? Nejde o naléhavý námět k přemýšlení a k rodinnému i přátelskému diskutování za dlouhých listopadových večerů? Co by nám na tyto otázky odpověděli naši předkové? A jak jsme vlastně letos validovali (zhodnotili a smysluplně potvrdili) jejich veřejné životy a společenský odkaz neformálním upřímným zamyšlením v souvislosti s 28. říjnem a 17. listopadem? Kdo jsme, odkud jsme přišli, jaké hodnoty vyznáváme, čemu chceme být věrni, kam směřujeme, čemu si přejeme ušlechtile sloužit, čemu jsme připraveni se bránit a co si vlastně chceme pamatovat?