Marginálie listopadová

Chtěl jsem psát o něčem jiném. Ale po zhlédnutí filmu “Šoa” nelze nereflektovat na stránkách souvisejících s umíráním a smrtí jeho téma.

Francouzský režisér Claude Lanzmann natočil v roce 1985 “monumentální dokumentární svědectví o vyvražďování židovského národa německými nacionálními socialisty v letech 1938 — 1945. Je věnováno památce šesti miliónů židovských obětí. V polském Chelmnu, ležícím na severozápad od Lodže, v srdci kraje, kde tradičně bývalo velké židovské osídlení, se rozběhla “průmyslová” genocida Židů plynem. Začaloto ve velkém 7. prosince 1941. 400 000 Židů zde bylo zavražděno od prosince 1941 do jara 1943 a pak od června 1944 do ledna 1945. Ze čtyř set tisíc mužů, žen a dětí, dopravených do této obce, přežili a mohli podat své svědectví v tomto snímku pouze dva lidé. Film dokumentuje dále poměry ve vyhlazovacím táboře Treblinka a život a smrt v centru nacistických zločinů, v Osvětimi.”

Tak praví informace na webových stránkách České televize. Ta film, trvající přes 9 hodin (!) vysílala na kanále ČT2 od 17 hodin v neděli 9. listopadu do zhruba 02.30 hodin v pondělí 10. listopadu – jako memento k 70. výročí tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938. Šlo zřejmě o do té doby nejrozsáhlejší – státem řízený – antisemitský pogrom v dějinách. Synagogy a židovské domy hořely v celé “Říši” — v Německu, Rakousku i v nově připojených Sudetech. Předcházely norimberské rasové zákony z roku 1935 a následoval holocaust, šoa, systematické masové vyvražďování, pokus o vybití Židů kdekoliv na zeměkouli, o “konečné řešení” židovské otázky.

V minulé úvaze jsem citoval názor, že absolutní zlo neexistuje. Při sledování filmu “Šoa” si nelze nemyslet opak. Film je hrozivě působivý. Jak napsal Petr Fischer v Hospodářských novinách a na www.ihned.cz, “je to záznam minulosti, který se rozhýbává do nečekaně živého obrazu. Není to vznešený pomník obětem, nemluvný a patetický monument, nýbrž živá historie. Dokument přestává být pouhým záznamem a stává se novou přítomností. A to tím, jak se jednotlivá svědectví přeživších Židů i nacistů hromadí v čase. Řada záběrů se opakuje, čímž vznikají smyčky, v jejichž zákrutech se jako v tišinách řeky zastavuje čas a zpřístupňuje dění, jež jindy uplývá do zapomnění. V proudu slov vystupují tisíce příběhů, desetisíce mrtvol, vznáší se tu prach spálených, zápach zasypaných, a to vše čistě skrz oči a ústa očitých svědků. Lanzmann tím dociluje mnohem silnějšího efektu, než kdyby do filmu stříhal archivní záběry.”

Prezentovaná fakta jsou strohá a většina událostí všední – jakási pekařovská historie všedního dne, jen že naplněného umíráním a vražděním. Pro nevražděné – nacistické dozorce, železničáře vozící transporty, vesničany ve vesnici, zemědělce na přilehlých polích – je to vraždění únavně a nudně všední. O to je vše děsivější. Žádné vášně, nevraždil rozvášněný dav, vraždili klidní lhostejní lidé. Dokonalý, státem řízený a produkovaný vražedný systém a mechanismus. Vraždící lidé byli zaměstnanci v “národním podniku Velkovýroba smrti”. Dostávali pokyny a plat. Většinu z nich zřejmě zabíjení příliš netěšilo, ale ani jim příliš nevadilo. Otravná práce a nepříjemné prý bylo, že jim při vykládání transportů byla zima. Ještě, že to celé – od otevření vagonů po utracení posledního z mnoha set lidí – netrvalo déle než 2 hodiny. Pak asi čaj, ohřát ruce a “bóže, další transport, těch žiďáků snad nebude konce” Organizace prý klapala bezvadně. Když “se jelo naplno”, tak se za den „vyřešilo“ tak 12 000 Židů. A stačilo na to tak 12 ozbrojených Němců, Lotyšů a Ukrajinců plus muklovské zvláštní komando. Dokonalá efektivita hodná “brigády nacistické práce”.

Z řeckého Korfu vezli transport asi 6 dnů – lodí, pak vlakem přes celý Balkán až do Treblinky. Hned z vlaku šli ti lidé do plynu – 6 dní cesty a pak zplynování během 2 hodin od vystoupení z vagonu – muži, ženy, děti. “Několikrát se stalo, že přijel transport, jen samé děti. Šly rovnou do jámy, rána do týla,” ochotně vysvětloval spokojeně penzionovaný někdejší SS bachař “typicky germánského jména” Franz Suchomel. Nahnal desetitisíce nevinných lidí včetně dětí do plynu jako dobytčata na jatka a dožil se poklidně blahobytného stáří. Zjevně se při natáčení těšil ze své důležitosti, z toho, že možná jediný může upřesnit, ukázat na plánku, odkud ty oběti hnal, kde stáli Lotyši, kde Ukrajinci, jak přesně vypadal “šlauch”, jakási pouhým drátěným plotem ohraničená chodba, kterým lidé postupovali ke zplynování. Zazpíval i vtipnou pochodovou píseň, kterou jeho SS-kamarád složil – židovská komanda si ji musela zpívat do kroku. Židé s ním i žertovali, říkali mu, že jsou mrtvoly na dovolené – ještě při natáčení to u něho vyvolalo úsměv. Pochodově žertovnou píseň zazpíval i podruhé – procítěněji. Žádné výčitky svědomí, žádné emoční bariéry, žádné zlomení při vzpomínkách – inu taková byla doba, ale byli mladí, všechno bylo lepší, život – smrt, tak to chodí, nebylo a není nad čím rozumovat.

Na děti bylo škoda plynu, nebránily se, bylo možné celý zástup postupně levněji postřílet na kraji jámy, v níž hořel oheň. Děti přišly vůbec levněji – německá železnice si transport účtovala: dospělí plné jízdné, děti poloviční – transport do plynu a do jámy, řádně vyúčtovaný (likvidační organizace platila penězi zabavenými Židům v transportu – takže si cestu na věčnost zaplatili ze svého).

Film je zrůdně děsivý právě pro eichmannovské vyprecizované odosobnění. Jak uzavírá P. Fischer: “Stroj na zabíjení pohánějí lidé proměnění v nahraditelné součástky. Jak těžké je bránit se proměně v součástku — to je největší téma Lanzmannovy Šoy. Není to téma, po němž by po kruté zkušenosti holocaustu bylo veta. Umrtvující stroje dál pracují, jenom neničí přímo a skrývají zabijáckou tvář. Jejich síla spočívá v tupé každodennosti. V nekonečném opakování, které vytváří dojem jakési “normálnosti”. Díky Lanzmannovi na ČT se může znovu připomenout: jakmile se věci divné a zvrhlé (v politice, ekonomice, kultuře) začínají jevit jako běžné, samozřejmé, normální, je u moci neosobnost. Stroje na zabíjení pracují dál, kulturní holocaust je pořád možný, nejen jako velká metafora.”

Jde o děsivou pravdu o praxi totalitních systému a o devastaci společnosti plodící zlo, přetvářející lidské bytosti jak v mrtvoly, tak v součástky vraždícího mechanizmu, nenápadně, plíživě, aniž si toho mnohdy stačí všimnout. Jen přijmou svou roli – krok za krokem, jak popsal genezi společenského zla psycholog Zimbardo (téma jedné z předchozích marginálií) – v lágrech i domácnostech nacionálních socialistů v Německu, v gulazích a celé společnosti bolševických socialistů v Rusku, v čínské kulturní revoluci, v lágrech kambodžských polpotovců, v srbské Srebrenici, v masakrech rwandských či súdánských milicí. Je to tak snadné, tak děsivě snadné… Zvláště pokud si společnost nebezpečí zla stále nepřipomíná a nestaví mu do cesty osobnostní výchovu,  mravní hodnoty, pozitivní příklady a osobní zodpovědnost každého jedince. Jde o odolnost každého, aby se nenechal vtáhnout do soukolí orwellovského systému, aby neakceptoval zlo, zvláště je-li mu systémem podbízeno, aby se nenechal mravně umazat, nestal se vydíratelným, systémem stále více použitelným. Je tak snadné podlehnout – i v Česku.

Nikoliv jako svědectví o minulosti, ale jako výstraha do budoucnosti vyzněl film “Šoa”.