Marginálie lednová o zatracování památky a novoročních rozvahách

K tomu, co ponovoroční události nezavalí, patří darované knihy a hudební nahrávky. Záplava invence, myšlenek, slov, tónů, nálad, námětů k přemýšlení. I v ní mozek musí a naštěstí i naneštěstí dokáže volit a redukovat. I v tom se naštěstí alespoň zčásti projevuje svobodná vůle – sice si nezapamatujeme či nedokážeme vybavit mnohé, co bychom chtěli, sice se nám vybavuje mnohé, co bychom nechtěli, ale přece jen vědomě i nevědomě, svými základními volbami a preferencemi se naše osobnost, naše já, podstatně podílí na podobě a fungování paměti včetně interpretací a zobecnění.

Subjektivní redukcí vzniká povědomí o knihách, skladbách, autorech… i o těch Vánocích a celé naší době. Povědomí, nikoliv zrcadlový otisk, a to je ošidné. Nejen, že to, či ono chybí; povědomí vytváří i falešné dojmy a deformované stereotypy. Býváme obětí svých přání a věrouk, které se stávají otci myšlenek a vzpomínek, i cílené propagandy, která vytváří virtuální svět nepravdivých událostí, souvislostí, vztahů, úmyslů, jevů i vzpomínek, až do pověstného vymývání mozku.

Již ve starověkém Římě se zrodilo damnatio memoriae (zatracení památky) — odsouzení významné osobnosti, např. císaře. Jména těch, kdo se provinili či upadli v nemilost, byla usnesením senátu odstraněna ze všech nápisů, byly přetesány obličeje jejich soch a přemalovány portréty. Nemělo po nich zbýt ani potuchy, jako by byli bývali nebyli – zavátější než ty loňské Vánoce. Komunistická totalita, v Rusku jako v Česku, „damnatio memoriae“ zvláště rozvinula – nejen že „provinilí“ (obvykle také popravení) mizeli z historie, knih i fotografií, ale zamlžovaly se i události, tradice, spolky, rodové kořeny, normy a cíle života. A především se zdokonalila technologie – vždyť zákaz jen posiluje ilegální, disidentskou paměť a vzdor, lépe je pomluvit, zamlčet, pokrýt osobnost či myšlenky blátem, pachem pomluvy, síťovinou lží a polopravd, nepříjemnými asociacemi, lacině nabubřelým vyzdvihováním plytkých „oponentů“ a pokrokových změn, aby vyvanul zájem…  

Tak se v nás mísí zapomínání mimovolné, volní i účelové, úporné úsilí o uchování památky se vzbuzováním falešného zdání, naplňování odkazu i jeho zneužívání, zmizíkovací zatracování památky i cílevědomá hagiografie, úmyslné vytváření legend o lidech i časech minulých. Čert aby se v tom pak vyznal. Ostatně, ono to demagogické úsilí o virtuální svět falešných vzpomínek, legend a sociálních konstrukcí je opravdu „ďábelskou“ hrou o duši, která nemůže skončit jinak než průšvihem. Neboť jiné je usilovat o midrašově mnohočetné výklady reálného „božsky stvořeného“ světa a o variantní naplňování „nekonečně neskončeného stvořování“ a jiné je vytvářet umělý svět falešných výkladů, falešných informací a demagogií, jakousi lidskou alternativu stvoření, pyšnou babylonskou věž, v níž se teprve naplno projeví, že říkají-li dva totéž, není to totéž. Jsou-li biblické texty především o podobenstvích a symbolech, ani Babylonská věž nebyla zikkuratem z malty a kamení, nýbrž stavbou abstraktní z idejí a slov, jejichž zneužívání posléze překročilo kritickou mez srozumitelnosti.

Celý život je procesem zapamatovávání, vzpomínání, zapomínání a permanentního analyzování zapamatovaného v konfrontaci s aktuálním děním. Stejně sníme o budoucím, jako vybavujeme minulé. V každém okamžiku jsme svou vlastní projekcí i rozpomínáním na sebe samé. Základem pokání je setrvalé dosažení vyšší upřímnosti ve vzpomínání a interpretaci, konec namlouvání a sama sobě předstírání, přijetí, že bohužel i takoví jsme byli. A základem výchovy je předání paměti.

Řada knih, které letos, vlastně už vloni, ležely u nás pod stromečkem, se uvedeným zabývá. Již letmé prolistování odhaluje myšlenky návodné pro novoroční předsevzetí, čemu se v tomto roce věnovat. Útlý rozhovor Karla Hvížďaly s Arnoštem Lustigem „Tachles, Lustig“ (K věci, věcně, Lustigu) má jako jeden z úvodních citátů uvedeno, „budou naslouchat a nebudou rozumět“ (o hrůzách holocaustu). A hned v úvodu K. Hvížďala připomíná, že „Žid se má celý život učit klást nebezpečné otázky a tradovat. Proto řádná matka po návratu syna z ješivy se ho ptá: Položil jsi dnes, synu, rabínovi dobrou otázku? Řádný otec zase vypráví synovi to, co zažil a slyšel od svého otce, a syn předává svým dětem stále stejné příběhy.“ Paměť a výklad jsou jádro dobrého života, napadané vždy všemi totalitami.

A Umberto Eco zase v „Knih se jen tak nezbavíme“ varuje (byť vše myslí poněkud jinak, jako levicový liberál a multikulturalista), že místo zákazů stačí k vymazání velkých, podstatných lidí, faktů, hodnot i varování pouhá záplava plytkostí: „Existují ale případy kolektivního „spontánního“ zapomnění… Osobnost nás opouští nepozorovaně, bez jakéhokoliv pronásledování, bez násilí. Ten člověk vypadne z naší paměti, je zvolna vypuzován i z našich knih o historii, z našich rozhovorů, z našich výročí a nakonec to vypadá přesně tak, jako by nikdy nežil.“ Prostě se o někom, o něčem nehovoří, prostě se jen zabýváme něčím jiným, až to jiné zavane ono podstatné. Ještě chvíli zbyde jakési redukované a zkreslené povědomí, pak ani to ne. Živě si umím představit, že třeba z let 1989 až… no třeba 2011 může zbýt jen povědomí o jakýchsi zlodějinách a zmatcích, co je pak už lidi nechtěli. A pak ani to ne – i ti, kdo budou naslouchat, nebudou rozumět. Jaké „období 1989 až 2011“? Po 2. světové válce se přece s různými chybami hledala různá uspořádání, střídaly se fáze a generace, jak už to tak bývá, někdy to trochu víc ekonomicky nešlo, někdy se někomu zbytečně uškodilo, největší zmatky způsobila kontrarevoluce koncem 60. let a pak na přelomu století, ale kontinuita poválečného vývoje Česka, nestrženého do turbulencí dekadentního západního světa, zůstala zachována s důrazem na sociální jistoty obyčejných lidí, pracujícího lidu, na jeho bezplatnou zdravotní péči, jednotné bezplatné školství a na účinnou postdemokratickou veřejnou správu… Halelujá, totiž čest práci, která osvobozuje — potěš nás pánbůh.  

A tak soudím, že k novoročním předsevzetím by letos mělo patřit úsilí o tradování a výklad, kladení nebezpečných otázek a hovoření o podstatných věcech, aby nezapadly pod nánosem bulvárních afér, poskládaných neštěstí a nafouklých bublin, jako s tím klimatem. Záchrana historického a hodnotového povědomí, záchrana bohatství a psychodiverzity autentických paměťových stop je neskonale důležitější než záchrana biodiverzity, záchrana poletuchy bělokřídlé ve středních Čechách (pokud nějaká taková existuje) – staňme se záchrannými „ekology duše a paměti“, pluralitních „ekosystémů“ lidského společenství a myšlení. Je toho třeba mnohem naléhavěji než solárních elektráren a humbuku s počasím, které se mění bez ohledu na lidské hemžení, neboť vesmír je vesmír a psychodiverzita i homodiverzita jsou vývojově důležitější než biodiverzita.

A tak si čtu. Třeba „Jen jeden osud“, antologii sovětské lágrové prózy, „Revoluci 1989: Utajené informace ze zákulisí“ od Roberta Buchara nebo nobelistku Hertu Müllerovou „Rozhoupaný dech“ o „životě“ 17letého chlapce až 23letého mladého muže (věru kruté dospívání) v sovětském lágru 1945-1950: „Nejzazší štěstí je mít o špetičku štěstíčka navíc. Dostane se jí každému při umírání. Ještě si pamatuju, že když Irma Pfeiferová umírala v maltě, Trudi Pelikánová pomlaskla ústy našpulenými do tvaru velké nuly a jedním dechem řekla: Ošpetičkuštěstíčkanavíc. Souhlasil jsem s ní, protože jsem u mrtvých, když se odklízeli, vídal úlevu, že nepoddajné hnízdo starostí v hlavě, rozhoupaný dech, ze kterého jímá závrať, taktem posedlá pumpa v hrudi, prázdná čekárna v útrobách, že to všechno konečně dalo pokoj.“

Čtu, abych nezapomněl a pochopil… a pomohl nepřipustit. A letos také přispěju, alespoň symbolickou částkou, na www.postbellum.cz – na zaznamenání a uchování příběhů 20. století. Abychom nezapomněli, aby nebylo tak úděsně snadné zapomenout, abychom pochopili a nepřipustili – ne z nenávisti, ale ze strachu nechci zapomenout. Aby se něco děsivého nezdálo, jako by bylo bývalo nebylo, dokud by se to nevynořilo, jedno pod jakým jménem, zpod balastu nicotných afér a zástupných problémů hrozivě jsoucí a blízké, jako by bývalo bylo nikdy nepoodešlo. Aby se společenství neopakovatelných lidských bytostí pod záplavou, přímo potopou afér, špíny a pozornost strhávajícího humbuku nenápadně neměnilo v přemnožený a kamsi vedený dav bezcenných.

To jsou mé novoroční obavy, má předsevzetí – hodně číst, přemýšlet, diskutovat a pomáhat – aby neumíralo, co musí zůstat živé, a neožívalo, co má zůstat mrtvé, pokud skutečně zemřelo.