Marginálie lednová

O smrti, válce a stereotypech

Největšími velkovýrobnami smrti a umírání v lidských dějinách jsou genocida, hladomory, epidemie (mor, cholera, neštovice, španělská chřipka, AIDS, ebola …) a války. Hrůzy, o nichž nevkusno žertovat, běsi, s nimiž neradno si zahrávat. Skutečnost však může být právě opačná – i s těmito démony lze hrát zvrácené “hry se smrtí”.

Válka Izraele s Hammasem ukazuje, jak bizarní jsou ozbrojené konflikty “společenství života” se “společenstvím smrti”. Teprve při tomto označení vyznívá naplno závažnost a smysl oné omšelé fráze, že skutečný mír na Blízkém východě může nastat teprve tehdy, až se změní hodnoty těch (mnoha) Palestinců, kteří více nenávidí Izraelce, než milují své děti. Jinými slovy, než se “společenství smrti”, oslavující oběti a zabíjení, malující v duchu hašašínů bizarní posmrtné ráje překypující pozemskými slastmi pro mučedníky a produkující sebevražedné atentátníky, změní ve “společenství života”, usilující o rozvoj svých dětí a obecně o život na tomto světě.

F. Klimský připomněl 9. ledna v článku “Džihád” na elektronickém Neviditelném psu kromě jiného autentické veřejné výroky jednoho z vrcholných představitelů Hammasu, Fathi Hamada, člena palestinské legislativní rady a ředitele palestinské televize Al-Aksa: “Palestinský lid touží po smrti, každá žena tím vyniká a stejně tak veškerý lid v této zemi, starší lidé, bojovníci džihádu i děti. V souladu s tím (Palestinci) tvoří lidský štít z žen, dětí, starců, bojovníků džihádu proti sionistickému bombovému stroji a my vzkazujeme sionistickému nepříteli: my toužíme po smrti, stejně jako vy toužíte po životě” (29. 2. 2008).

Plamenný projev si lze “užít” i na You Tube – Hamas admits it uses human shields. Ovšem strašnější než sledovat povykování z tribuny je shlédnout na You Tube – Children of Hammas, jak vypadá indoktrinace ideologií smrti u dětí, mateřskou školou počínaje. Vůbec to není hezký pohled na fotku předškoláka ve vestičce sebevražedníka (fotku dítěte obaleného výbušninami – doufám, že jde jen o jejich atrapu jako návod a motivaci), stejně jako na video jeho vrstevníků drezírovaných ve školce s kalašnikovy.

F. Klimský připomíná i to, že palestinští zákonodárci přijali koncem prosince 2008, prakticky současně s odstoupením od příměří s Izraelem, islámské právo šaríja včetně trestu smrti ukřižováním.

V kontextu výchovy dětských mučedníků a dětských vrahů, šaríji, ukřižování a “vražd cti” (vraždění manželek, dcer či sester provinivších se dle úradku rodiny a sousedů proti šaríjové mravopočestnosti) se tak stává jen doplňkovou skutečností, že na území ovládaném Hammasem je jediným právoplatným, zákonem chráněným náboženstvím islám, že muslimové jsou oficiálně nadřazeni všem nemuslimům včetně palestinských křesťanů.

Nejde o palestinskou emancipaci, státotvornost, ba ani o “vedoucí úlohu” islámu – jde o cílevědomé, propagandistické, “goebelsovské” šíření davové psychózy, kultu smrti – umírání a zabíjení. Jde o pěstování běsů. Cílem pro mnohé vlivné činitele není lepší život jejich stoupenců, nýbrž jejich smrt; jde jim o zabíjení cizích i vlastních – mnohdy teatrálně naveliko, samoúčelně či v nejasném zájmu cizí mocnosti.

K zákonům světa patří i “míra věcí”. Ani pragmatismus hlásající, že účel osvědčeně světí prostředky, nemůže překročit jistou míru, za níž se nejen stává zvráceností, ale ztrácí i onu účinnost. Ani veleušlechtilý cíl nemůže ospravedlnit zvrácené prostředky, a především nemůže být pouze jimi či hlavně jimi dosažen. I pokud by byl extrémní pragmatismus použit, musí být vyvážen nejen “krásnými slovy” – proklamacemi a vznešenými cíli, ale také příslušnou dávkou respektu k základním univerzálním hodnotám a právům. Jinak se činnost extremistických hnutí stává neodvratně nelidskou destrukcí, terorem pro teror, zabíjením pro zabíjení, smrtí pro smrt. I v tom tkví význam univerzálního konceptu základních lidských práv, jejichž Všeobecná deklarace byla přijata před šedesáti lety, v prosinci 1948. I mnohé ozbrojené konflikty se je snaží respektovat – některé je však zcela ignorují či programově porušují.

Hamas je absolutním protikladem snah o nenásilný odpor ctící život (ztotožňovaných s Gándhím, Nelsonem Mandelou či dalajlámou), romanticky statečného boje s vojenskou přesilou i absolutního sebeobětování pro obecnou věc, jak si je právě v lednu připomínáme již 40 let i u nás vzpomínkou na protestní sebeupálení Jana Palacha.

Hammas a jemu podobná hnutí vytvářejí specifický fenomén, jehož posuzování a interpretování tradičními kontexty a měřítky vede k tragickým omylům – obdobně jako poměřování a interpretování totalitních despotických režimů (nacismu, komunismu, čínské kulturní revoluce či polpotovského běsnění v Kambodži) měřítky, reakcemi, cíli a hodnotami “normálních společenství”. Hammas se statečně nebrání a nevzdoruje, nýbrž útočí a v duchu “psychózy smrti” se neuvěřitelně pokouší diskreditovat své protivníky (porazit je v mediální propagandistické válce o podporu mezinárodního veřejného mínění) zveřejňováním srdceryvných obětí.

Obávám se, že Hammas vědomě rozněcuje “kult smrti”, aby jej zneužil nejen k “rozsévání smrti”, k náboru sebevražedníků a ke snášení vlastních ztrát, ale také ke zvýšení počtu propagandisticky využitelných, především dětských obětí. Mnohé nasvědčuje, že právě to je dnes důležitější rolí “živých štítů” než původní snahy o ochranu bojovníků a arzenálů, které se za nimi skrývají – jde tedy spíše o plánované oběti a lidské návnady než o živé štíty. Je to zrůdné, zvrácené, ale bohužel zřejmě pravdivé. V ideologické, propagandistické a informační válce 3. tisíciletí je 20 mrtvých vlastních dětí větším trumfem než několikanásobek zabitých nepřátel.

A vůbec nepodceňujme iracionální mysteriózní fantasmagorie typu posmrtných rájů – jak potvrzuje třeba kniha N. Goodricka-Clarka “Okultní kořeny nacismu” (Praha: Votobia, 1998, t. č. v levných knihách za 69 Kč) o tajných arijských kultech a jejich vlivu na nacistickou ideologii (navazuje na témata slavného Jitra kouzelníků).

Za své v takových případech berou archetypální vzorce a intuice. Provokovat může nejen zpupný Goliáš zdánlivě bezmocného Davida, ale také záludný David jen zdánlivě nezranitelného Goliáše. V právu a hoden sympatií nemusí vždy být slabší David, ale silnější Goliáš. Sympatie v konfliktech nelze vždy automaticky věnovat slabým a chudým proti silným a bohatým, jak se stále domnívá mnoho citlivých a obětavých lidí chtějících se angažovat na podporu správné věci. Jejich hlas v utváření veřejného mínění mnoho znamená – neměli by se proto příliš mýlit.

Řešení konfliktu je daleko: palestinské extrémisty ovládají jejich zahraniční “pasáci” (plátci, ochránci a úkolovatelé), jejichž cíle jsou nejasné. Koncentrace nenávisti je vysoká, Palestinci chtějí více než vlastní stát vedle Izraele zánik Izraele a rozdělení jeho i svého území mezi Sýrii, Jordánsko a Egypt. Jordánsko a Egypt však na ně hledí s ostražitým despektem – palestinské hranice s nimi jsou neprodyšně uzavřené (kromě pašování zbraní), spojení se světem i přísun humanitární pomoci jsou dlouhodobě možné převážně jen přes izraelské přechody. Jako základ mezinárodního řešení zřejmě nastoupí izraelská mandátní správa nad Gazou, její “okupace”.

Ještě dlouho tedy bude moci Hammas pěstovat svůj kult umírání, své hry se smrtí, fyzické obětování i mravní a duševní mrzačení dětských mudžahídů a celých dětských generací, své opovážlivé zahrávání s běsy, které dříve než smetou jeho stoupence, způsobí nesmírné utrpení v celém regionu. Neměl by se v tom těšit podpoře citlivých a slušných lidí ve světě – nejen kvůli Izraeli, ale především kvůli myšlení těchto slušných lidí a kvůli palestinským obětem.