Marginálie květnová o pohřbívání pohřbených

Někde mezi konspiračními teoriemi a ještě absurdnějším tvrzením o nijak neobvyklé normálnosti zcela bezprecedentního leteckého neštěstí (právě tam, právě tehdy, právě tak, právě v takových souvislostech, právě s takovou sestavou lidí na palubě) leží Jungova akauzální synchronicita – nenáhodné, byť nevysvětlitelné souvislosti, překročení uvěřitelně náhodných nepravděpodobností. To, že je nechápeme, neznamená, že souvislosti a příčiny neexistují. Takové součkovské „tušení stínů, tušení souvislostí“.

Nechápal jsem, proč komunistická levice v Polsku protestovala proti uložení ostatků prezidenta Kaczynského a jeho ženy v královské hrobce na hradě Wawel. Pochopil jsem až v úvodu mše – Polsko na tomto čestném místě pohřbívalo nejen prezidentský pár a s ním symbolicky také ostatní oběti letecké katastrofy, ale především všechny mrtvé z Katyně před 70 lety. Pád letadla otevřel dávné hroby. Umožnil znovupohřbení pohřbených. Znovuotevřením hrobů však uvolnil i hnilobný pach brutality ruského imperialismu a nastolil řadu otázek a zamyšlení.

Jak hluboká je retardace a deformace ruského společenského myšlení (a tím i společenského uspořádání, hodnotového systému a sociálního kapitálu), když podstatná část obyvatel o Katyni a dalších zločinech proti lidskosti svých vlád a mocenských elit neví, nesmí vědět, odmítá je vzít na vědomí, nepovažuje je za závažné či je dokonce schvaluje jako legitimní a správnou součást své historie a tedy také své identity. Jaká musí být v Rusku atmosféra, když historici žádající otevření archivů, informování veřejnosti a alespoň symbolické odsouzení oněch hrůzných činů a jejich zvrácených politických strůjců, jsou mnohdy pronásledovanými disidenty, na něž podstatná část zbědovaného a nevzdělaného „lidu“ plive a jimž spílá za vlastizrádné hanobení matičky Rusi a báťušky Stalina (no potěšpánbu za takto stylizované předky). Jaké tam musí být poměry, když za mezinárodně závažný, ba světodějný, se považuje výrok premiéra Putina, že před 65 lety nevyhrál „matku všech válek, velkou vlasteneckou válku“ (slovo zločinný – nevyřčeno) režim (úchylně paranoidního vraždícího maniaka – nevyřčeno) Stalina, nýbrž ruský lid! Jaká tam kyne budoucnost, když je možné a potřebné ve zbídačené zemi s rozvrácenou infrastrukturou, obecně nedostupnou zdravotní péčí, stále nezvládnutým alkoholismem a neuvěřitelně nízkou střední délkou života uspořádat vojenskou monstrparádu za miliardu rublů?

Ale úvahy se týkají i zavražděných a zemřelých. Děsivé je, že na palubě letadla zahynuli nejen příslušníci novodobé polské elity, ale i přímí potomci oněch kdysi zavražděných. Jako by ožila prokletá osudovost antických tragédií. Stejný záchvěv jsem pocítil, když při podobně bezprecedentní katastrofě amerického raketoplánu zahynul na jeho palubě i první izraelský astronaut, který měl s sebou vesmírnou kresbu židovského chlapce z terezínského gheta, zavražděného v Osvětimi. Mělo to být symbolické splnění touhy a vítězství nad zlem – alespoň svou kresbou se měl chlapec „podívat do vesmíru“ navzdory zrůdnému vyvražďování pro změnu nikoliv ruskými komunisty, ale německými nacionálními socialisty. Mise skončila katastrofou – šlo o náhodu bez souvislostí? Šlo o osud, který je silnější než vůle člověka? Nebo to byl vlastně úspěch – židovský chlapec přece symbolicky letěl vesmírným prostorem – a jen to úporné zápolení se zlem si vyžádalo další oběti?

V souvislosti s oním terezínským chlapcem budiž připomenuto, že se v Česku uskutečnil projekt Židovského muzea „zmizelí sousedé“ – děti a mladí lidé pátrali po jménech a osudech židů, kteří byli z jejich okolí, z jejich ulice, z jejich města odvlečeni a zavražděni. Studenti pátrali po tom, co to bylo za lidi, jak vypadali, jak žili. Na řadě míst ožily tváře, příběhy, jména. Podobný projekt o obětech komunistické totality Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zastavilo (třeba jim přišel málo sportovní, když jsou přes tu tělovýchovu). Ale můžeme uvažovat nejen o sousedech zmizelých. Jde také o „sousedy chybějící“, o ty, kteří by se byli narodili, vyrůstali a pracovali s námi. Totalitní masakry a čistky, v našem prostoru a nedávné minulosti rusko-německé, zlikvidovaly nejen lidi žijící, ale také jejich potomky. Někteří z nich žijí kdesi v exilu svých rodičů, jiní se však vůbec nenarodili. Řekněme, že 22 000 zavražděných Poláků (mnozí z nich již ovšem měli rodiny a děti) mohlo přivést na svět 44 000 dětí a 88 000 vnuků. V jistém čase mohlo vedle sebe žít a pracovat ve 3 generacích 150 000 lidí (při odhadovaně 1% výskytu geniality i 1500 géniů). Kolik potenciálu, myšlenek, objevů a uměleckých děl – nejen potenciálního protiruského odporu — bylo zardoušeno tehdy u Katyně!

Katyně – jaké podivně nenáhodné pojmenování. Neznám jeho východoslovanskou etymologii, ale vždycky mi znělo jako ženský ekvivalent kata – kat a katyně jako Turek a Turkyně. Věru těžko hledat vhodnější dějiště oněch zrůdných událostí. Ostatně i regionální centrum Smolensk zní ozvukem knih smolných, práva útrpného.

Ale netřeba hledět do mrazivě vražedných dálek ruských plání. Jako chaboučký odlesk ruského masakru Poláků u Katyně 1940 jeví se třeba český masakr Němců U zabitého v květnu 1945. U Berouna tam český dav umlátil a jinak pobil skupinu německých civilních obyvatel (vlastně spoluobčanů), které zadržel a eskortoval na jakési „shromaždiště Němčourů“. Když se eskorta dozvěděla, že toto místo bylo přesunuto někam dále, vyřešila to po svém – „přece se nepotáhneme až bůhvíkam“. Rozhodnutí padlo na místě odedávna zvaném U zabitého – jak podivně nenáhodné místo.

I my máme své pobité, zmrzačené, vyhnané. I my máme své historické dluhy, hanby, o nichž nechceme slyšet, s nimiž se jako společenství ani jako jednotlivci nechceme vyrovnat. I my máme své zmizelé a chybějící sousedy. Chybí nám ti, kteří tu s námi mohli a měli žít a pracovat. A nebo „proti nám“, jako konkurence (mnohdy schopnější) našich postů a prebend? Jak napsal básník, „pradávné stíny jsou to, jsou a třou se tichou ozvěnou“. Málo zdůrazňovaným neštěstím totalitních režimů jsou „myšlenky a lidé zardoušení dříve, než se mohli narodit“. 

Žijeme – ať si to připouštíme, nebo ne – v kontextu a proudu dějinných událostí a hlubinných procesů. Jejich počátků ani konců mnohdy nedohlédáme a nemůžeme dohlédnout, neboť přesahují horizonty lidského života. Přesto jsme jejich součástmi a spolutvůrci. Zanecháváme v nich své otisky a pozměněné je předáváme dalším generacím. Nevěřím, že nejmocnější silou je predestinace, předurčený osud. Nevěřím ani, že jí je náhoda či chaos. Nejmocnější silou nemůže nebýt „svobodná vůle člověka stvořeného k obrazu božímu“. Křesťansko židovské – starozákonní — stvoření nebylo dokonáno – je před námi jako naše směřování a my jsme součástí jeho naplňování, což mimochodem zajímavě souzní s buddhistickým učením, že důležitější než cíl je cesta.

Jsme poutníky s velkým posláním na nekonečné cestě. Ve svém putování jsme propojeni s generacemi minulými i budoucími – slovy básníka „tak jdem´- mrtví, živí, nezrození, nekonečná pokolení“ (byť to myslel v docela jiné souvislosti).

Polsko pohřbilo své mrtvé a znovu zaceluje ztráty ve svých elitách – personálně a ještě více symbolicky; v letadle zahynuly i živoucí symboly, jedinečné myšlenkové koncepty i žité zkušenosti. Rusko řeší své historické deformace a viny, své osudové dilema mezi byzantinskou pýchou a hnilobným rozpadem (maršálové na bílých koních, jak předvedeno letos na Rudém náměstí, v této souvislosti více než děsí). I my v Česku řešíme své deformace, své zmizelé, svou pýchu, jež nám brání zacelit těžké rány, které našim elitám zasadilo rusko-německé běsnění ve 20. století. Těžce obnovujeme hodnotový systém, přirozenou strukturu společnosti, zoufale potřebujeme čas, klid a jistoty, kterých se nám nedostává. Potřebujeme se  domluvit a přitom si zoufale nerozumíme. Potřebujeme vědomí základní lidsko občanské samosprávné sounáležitosti a jsme roztrháváni na podnikatele a pracující, staré a mladé, měšťáky a venkovany, pracháče a chudáky, ódéesáky a socdemáky, flanďáky a ateisty, zdravé a neduživé, kteří se především antagonisticky rvou a potřebují krotitele, kterým by nejspíše chtěl být „Otecnásvšechvkamennémhraděnadvelkouřekou, báťuška sivý“ – no potěšpánbu.

Rozhodující obranou proti tomu je každodenní autentický život. To, jak budeme utvářet každý sám sebe, své vztahy, svou rodinu a obec. Existují však i vstupy do „velké politiky“, především volby: jedny máme nyní před sebou. I když zřejmě znovu více otazníků na politické scéně zrodí, než vyřeší, měli bychom se v nich angažovat. Za sebe soudím, že bychom měli hlasovat pro liberální demokracii západního typu, pro křesťansko židovský (starozákonní) hodnotový systém a zdravé finance, pro osobní zodpovědnost a maximální význam každého jednotlivce – proti populismu, kolektivismu, fasovacím návykům, byrokratickému centralismu, nepravdivě sentimentální obhajobě reálného socialismu, proti bagatelizaci historických vin. To dnes v Česku znamená hlasovat středopravě. Kéž se to podaří. I když pak bude v reálu mnohé jinak, strany se rozpadnou, poslanci přeběhnou, sliby se zamlží, vždycky něco dobrého zůstane. I když pomalu, půjde to správným směrem – pokud dostatečně jasně vyslovíme svá odhodlání. Doufejme.