Marginálie dubnová

Povaha mnohých bytostí, nejen lidských, je dvojí. Žijeme ve světě materiálním i spirituálním (idealistickém), v realitě konkrétní i abstraktní, k čemuž jsme ostatně také, dle psychologů a jejich experimentů, vybaveni dvěma signálními soustavami. Reagujeme na aktuální dění a hmatatelné věci i na jejich symboly, popisy, vzpomínky či vize. Nejen obezřetnost životní zkušenosti, ale i osobnostní založení vede mnohé z nás mnohdy k preferování „hmatatelnosti“ – chceme to či ono vidět na vlastní oči, dotknout se toho, mít to ve svých rukou. Jde o směs touhy po kontrole nad děním (mám to pevně v rukou, držím to na uzdě) s preferováním hmotného světa a hmatatelných důkazů jako pevnějších jistot (raději peníze v ruce než převody na účtu, raději psané papíry než elektronické zápisy).

Svět matematiky, nukleární fyziky, vlnění, nanotechnologií, informačních a komunikačních technologií fascinujícím způsobem potvrdil „reálnost virtuálního světa“, který překonává realitu filmové iluze, prchavého snu či pomíjivé hudební produkce. Přesto zůstává rovnocennou normou a nesporným právem být zaměřen materiálně, chápat virtuální svět materiálně, preferovat hmatatelnou konkrétnost (byť mnohdy šálivou a manipulovanou) jako spolehlivější a jistější.

Dělíme se prostě na lidi převážně prvosignální a převážně druhosignální, obdobně jako se dělíme třeba na praváky, nebo leváky, heterosexuály, nebo homosexuály, aniž by jedno nebo druhé uzpůsobení mělo důvod a právo se nadřazovat nad druhé kromě zneužitého „práva většiny“ mordovat svět k obrazu svému a svého vidění reality.

V tom lze spatřovat i poselství dávného podobenství o nevěřícím Tomášovi, jenž byl puzen vložit svůj hmotný prst do spirituálních ran nejspirituálnější abstrakce – vzkříšení, aby mohl uvěřit nejprimitivnějším možným ověřením nejsložitější zvěsti a naději ze smysly neuchopitelné a dokonce ani myslí nepředstavitelné sféry nekonečna.

Prakticky všechna náboženství se vyrovnávají s prolínáním dvou dimenzí existence těch živých bytostí (zřejmě zdaleka nejen lidí), které jsou nejen schopny pasivně existovat ve světě reality i ve světě symbolů, ale také se do oné virtuálně abstraktní sféry aktivně promítají, přijímají z ní smutek, radost, úzkost, naději, morálku. Tato dvojakost však není podstatou paralelních světů, obě složky naší existence vytvářejí jediný komplexní svět spirituálně materiální. Teprve k němu možná existují paralely.

Aniž by Jiří Wolker takto uvažoval, vyjádřil tento předpoklad ve své jinak zaměřené baladě: … „Svět je jak srdce kulatý/ a je-li ve dví rozťatý/ umírá.“ Možná ne až tak doslova – nejspíše přežívá, ale v okleštěné, redukované a deformované podobě, jedno zda umanutě bojovné (kanibalsky destruující své alter ego, druhé já), nebo jen nevědomé. Jde vlastně o zvláštní případ neuropsychologům známého chorobného příznaku self-neglekt, nevnímání části sebe sama jako sebe, nebo o neschopnost reagovat na výzvy té které dimenze jí přiměřenými způsoby, cítit povahu výzvy a zvolit přiměřenou odpověď. Stejně jako se navzájem lišíme mírou empatie, vcítivosti, sociální inteligence v mezilidských vztazích, lišíme se i v míře „empatie spirituální“, v míře schopnosti identifikovat duchovní výzvy, reakce, přiměřenost.

Duchovní a kněžské osobnosti by měly vynikat nejen technokratickou znalostí „písma“, jeho výkladem či spornou oprávněností a schopností komunikovat s „vyššími světy“ (od šamanského transu po křesťanské modlitby), ale právě touto spirituální empatií a citlivostí jako předpokladem optimálního aplikování principů a modulování osobního i společenského dění. O tomto dualizmu, o dvojaké povaze naší existence – nejen o sférách mocenského vlivu – jsou zřejmě Kristova slova, „co je božího Bohu, co je císařovo císaři“.

Tyto úvahy mi vytanuly na mysli, když jsem s nepříjemnými pocity sledoval v televizním zpravodajství podivný rituál, nově vymyšlený kanceláří prezidenta republiky po jeho nedávném zvolení. Prezident sešel do uzavřené svatováclavské kaple, kde je lebka, tradovaně některými lidmi považovaná za autentickou relikvii, kosterní ostatek člověka prohlášeného jiným člověkem, byť papežem, za svatého, v našem případě dávného přemyslovského knížete, svatého Václava. Před lebku pod závojem položil prezident věnec, uklonil se jí, vyslechl volně související slova pražského arcibiskupa a s celou svou suitou odešel. Podivný rituál s podivným vyzněním. Zdálo se, že se prezident nechtěl vztahovat k Bohu a ke spirituální dimenzi nadčasových symbolů druhé signální soustavy, ale nějak se vyrovnat s materiální majoritní církví, a to zcela prvosignálně. Kdeco mi přišlo špatně a to závažně, neboť prezidentské skutky jsou vždy poselstvím celému společenství. Prezident se nevztahoval k univerzálním spirituálním principům, nýbrž ke kosterní modle, navíc nacionální. Nepoužil symboly slibu, víry a vyznání, nýbrž „věcný dar trvalejší hodnoty“ – věnec, svým způsobem materiální, až k pohanství asociující „obětinu“. Neučinil tak ve velké, symbolicky vzdušné prostoře či na volném prostranství za široké účasti občanů, nýbrž ve stísněné svatyni za svědectví několika vyvolených byrokratů státních i církevních.

Na okraj jsem přemýšlel, komu že se to prezident vlastně klaní, možná to je lebka svatováclavská, ale možná, že je to lebka nějakého “neznámého vojína“ z oněch dávných časů. Právě kladení věnců k hrobům neznámých vojínů mi onen rituál ve svatováclavské kapli nejvíce připomínal. Asi by se v takovém případě onen raně feudální válečník dost divil, kdože a cože bude před ním za více než tisíc let provádět za prostocviky. A co by k tomu panu prezidentovi řekl – nelze si nevzpomenout na recitativ Karla Kryla v jednom z jeho protestsongů: „A co na to neznámý vojín?“ Jestli se nepletu, Kryl zpíval cosi ve smyslu, „co tady civíte, táhněte někam, copak si myslíte, že na to čekám?“

Ale i kdyby to byl opravdu svatý Václav, vojvoda země české, kníže náš – přál bych jeho kostem věčný klid a nikoliv odsouzení k nekonečným, více než doživotním “veřejně prospěšným pracím“ zostřovaným jednou za rok transportem do Boleslavi a jednou za pět let kladením věnce. Ostatně příliš to připomíná trouchnivějícího Lenina nedůstojně obhlíženého na Rudém náměstí milci kuriozit ve stylu dvouhlavého telete.

Kdyby nic jiného, jde o hrubou deformaci naší duální existence s návratem do středověkého pochybování nevěřících Tomášů, kteří se nemohli opřít o naše zkušenosti s virtuálním světem, jak byly výše nastíněny. Tehdy nezbývalo než si sáhnout, mít hmatatelný důkaz jsoucna, existence. Ale dnes? Opírat spiritualitu občanské společnosti třetího tisíciletí o sporné kosterní ostatky problematických přímluvců naivně materializovaného Boha? „Kost z Boha našli chlapci v siláži“, zpívala ironicky v 90. letech rocková skupina Krásné nové stroje. Jako by kriticky předjímala spirituální necitlivost, ba hloupost prezidentského rituálu: na božství si buď sáhneme, nebo není a dejte s ním pokoj, pokud se ovšem nedá využít jako komodita ….

Nelze si v kontrastu nevzpomenout na Chestertonovu poezii, kterou připomněl na titulní straně březnového, již 37. čísla časopis Konzervativní listí: …. K stromu lidskému však, běda/ stálý nářek výš se zvedá:/ „Tichý Otče, nám to nedá/ ptát se tě: Jsi tam?/ Ukaž se na nebi rudém/ smeť nás, jen když znát tě budem/ odpověď dej nám!/ Uhoď hromem slávy dávné/ prolom ticho, ať tě známe/ vždyť se šeptem vyptáváme:/ jsi tam nebo ne?“/ Viděl jsem ho, jak tam stál,/ že i kámen tiše spal/ a motýl na stromě.