Marginálie červnová – o tom po volbách

Vůbec nic není a nebude snadné, ani předem vyhrané, ani bez spousty chyb a zklamání, ale… jedeme dál. Můžeme doufat v reálný pohyb v reálném světě. Může to dopadnout i neslavně (zvláště kterékoliv volební období), ale volby nezastavily lopotnou cestu k hodnotové společnosti. Nikdo pomyslně v rámci zakázaného vývoje „nestopil“ onu slavnou papírovou vlaštovku z konce filmu Planeta opic. Jedeme dál – a snad se blýská na časy i mafiánské mravnosti/nemravnosti. Možná jsme teprve ve třetině či pětině své pouti do „země zaslíbené“ (Masaryk hovořil o 60 letech potřebných k vybudování moderní demokratické společnosti po rozpadu Rakousko Uherska) – ale jedeme, nestojíme, nedali jsme zpětný chod, máme naději.

Nemohu si v té povolební atmosféře nevzpomenout na jeden z fejetonů Karla Čapka, starý více než 80 let, který jsem již kdysi citoval. Mimo jiné ukazuje, jak sdílné jsou světy a časy generací žijících a těch zemřelých – jedeme touž cestou v téže káře. Dovolím si fejeton „Dobrý je to“ z roku 1928 uvést celý — i pro ten kolorit starých Vinohrad a drnčících starých tramvají:

„Vůz tramvaje se zastaví ve stanici. Nějaký mládenec vyskočí, maminka vysazuje dítě na schůdky, babka se s námahou drápe nahoru, vůz do sebe kousek po kousku vtahuje houfek čekajících. A když už jsou všichni ve voze, křikne konduktér na řidiče: „Dobrý je to! Jeď!“

Tohle můžete slyšet denně, pokud ovšem nejsou konduktéři dožraní. A abyste věděli, je to ve vší své spartánské stručnosti přednáška o optimismu. Dobré je, že všichni pasažéři nastoupili; dobré je, že vůz se zase může hnout. Je lepší, když vůz jede, místo aby stál. Špatné je čekat, ale dobré je točit klikou, zvonit, řinčet a propichovat lístky.

Stát ve stanici nestojí za nic; ale dobré je řítit se Korunní třídou s kopečka, až okna drnčí. Není dobré, když nikdo nevstupuje ani nevystupuje; ale je dobré, že vůz ze sebe vyplivl pár lidiček a vsrkl s chutí nové. Zkrátka dobrý je to, a jeď!

Z čehož je zřejmo, že nemusí být žádná zvláštní pohnutka, aby to bylo dobré; stačí, když věci fungují tak, jak je jim určeno; dobrá je činnost. I když ta tramvaj neveze ani nás, ani konduktéra, ani řidiče rovnou do zahrady ráje, na ostrov pokladů nebo na horu Venušinu, je dobré, že jede, třeba to bylo jenom na Karlák nebo do Dejvic. Kdyby zůstala stát u Štěpánské ulice a nemohla dál, mohl by konduktér vylézt, zapálit si retku a rejpat do elektrických podniků; tedy ačkoliv by se tato chvíle mohla vyvinout v dějství pohodlné a příjemné, dává konduktér přednost tomu, že vůz jede jako blázen ke Spálené ulici. Dobrý je to! Jeď!

Člověk se probudí ráno po svátcích; třeba honil prkýnka někde po horách, nebo deset hodin denně poslouchal rádio, nebo jinak velkolepě a slavně, kypře a s rozkoší mařil čas sváteční; teď má před sebou zase tu všední rachotu a zatracenou dřinu; zas aby vstával o sedmé hodině a jel do kanceláře nebo dílny – Člověče, dobrý je to! Jeď!

A za pár dní se probudí zase o rok starší, protože to bude nový rok; zkušený člověk nebude hloubat nad záhadou, co as ten nový rok přinese, protože ví předem, že přinese hromadu práce a běhání a starostí. Co jiného by mohlo být? Dobrý je to! Jedeme!

*Den za dnem, noc za nocí. Každý den má svůj pořádek; i to slunce na nebi má svůj jízdní řád. Dobrý je to! Každý si může vymýšlet nějakou novou dráhu a nové koleje a nové stanice; ale každým jitrem pojede, jako jel včera – Dobrý je to! Jen když se jede s plnou silou, když neuvázneme v půli cestě; a raději přidat rychlosti. Dobrý je to! Jedeme!  *

Nevím jak koho, ale mne ten drobný text oslovuje jako optimistický manifest konzervativní liberálnosti všedního dne. Všedního dne všech běžných lidí bez ohledu na vyznání, názory, vzdělání, aktuální důstojenství i majetky, „obyčejných“ lidí, které si chtěli „služebníci neužiteční“ z naší posttotalitně deformované levice usápnout, demagogicky přisvojit pro řízenou stagnaci a oblažující přerozdělování. Důležitější než nezdaněné stravenky je točit klikou, zvonit a řinčet. A sociálně spravedlivé je, aby všichni pasažéři nastoupili, aby všichni, kdo to chtějí a potřebují, směli, mohli a stihli nastoupit a jet právě tam, kam chtějí a potřebují – dobrý je to, jeď!

Je to radost, když věci fungují, jak je jim určeno, a když se koná smysluplná činnost – zvláště, když si člověk pamatuje, jak snadno a hluboce tomu tak být nemusí – „snadněji a rychleji, než si myslíte“. A co to nové volební období přinese? Víme předem, že hromadu práce, běhání a starostí a také zklamání a politických věrolomností, jako už to od nepaměti a při lidské přirozenosti bývá. Co jiného by mohlo být? Dobrý je to! Jedeme! A také se nám demokracie, svoboda a hodnoty s nimi spojené budou v rukou kroutit a proměňovat v havěť někdy odpornou a děsivou – pak si budeme muset vzpomenout na tu zakletou princeznu, co svého vysvoboditele před nejtěžší zkouškou nabádala, „ale nic se neboj, jen se neohlížej, nezastavuj a drž mne pevně, ať se budu v cokoliv proměňovat a jakékoliv hrůzy se kolem budou dít. Dobrý je to! Jen když se jede s plnou silou, když neuvázneme v půli cestě; a raději přidat rychlosti. Dobrý je to! Jedeme.