Marginálie červnová

Po volbách a v mumraji fotbalového mistrovství světa, které dle médií rozvrací partnerské vztahy a oslabuje pracovní morálku české populace, se dění dokulilo do prázdninového společenského útlumu. Jakoby letní horka utlumila nejen politické vášně a rezortní problémy, ale také veřejný zájem. To však svědčí o tom, že přes veškerou dramatickou vypjatost a medializaci šlo zřejmě o pseudovášně, pseudoproblémy, pseudořešení i pseudozájem. Neboť skutečný život se svými skutečnými vášněmi, problémy, bolestmi a zájmy trvá a běží – horko nehorko, fotbal nefotbal; i o prázdninách lidé trpí, umírají, milují, starají se a stejně tak trvají společenské problémy, politické zájmy a hry. A tak právě léto, bohužel ne vždy hravě rozmarné, odhaluje nebezpečnou odtrženost virtuálního světa mediálních afér a kampaní od reálného života.

Mnohé v tom mediálním světě je o formě bez obsahu či o nabubřelé formě se zakrnělým obsahem či ještě jinak – o přednostním rozvíjení formální stránky jevů, včetně ideologických klišé, oproti účelnosti a skutečnému řešení problémů. Tento problém se velmi týká zdravotnictví: oproti mnoha kvalitním zahraničním systémům, které fungují mnohdy v překvapivě skromných poměrech, působí české zdravotnictví velikášsky, nadutě a maximalisticky – bohužel nikoli ve vztahu ke zdravotním výstupům u nemocných, ale ve smyslu nákladnosti, převybavenosti, formální standardizace, marnotratné „bezplatnosti“ a třeba i stavebního luxusu (ředitelstvími a expoziturami mnohých zdravotních pojišťoven či megaprostory mnohých poliklinik počínaje). Výsledkem je nejen nákladnost, ale také nedotaženost komplexní léčby, nízká účinnost, mnohdy samoúčelnost zdravotnických aktivit. Měli bychom se zamyslet nad tím, proč nám mnohdy zdravotničtí hosté z vyspělých zemí říkají, „tak tohle bychom si u nás nemohli dovolit, ale v čem se vám to vlastně vyplácí, jaká je účelnost takových výdajů na provoz, vybavenost, úhrady, výkony? Jak to, že máte v tom a v tom a v onom horší výsledky než my s nižšími náklady, nebo ještě hůře, že vám parametry účelnosti k porovnání chybějí? Jak je možné, že vás nezajímá účelnost doslova každé koruny vynaložené na zdravotnictví, je-li jeho financování tak napjaté?“ To by však znamenalo převrátit myšlení zdravotnických organizátorů z hlavy na nohy – základem by mělo být hledání nejvhodnějších a tedy i nejúčelnějších řešení konkrétních problémů a úkolů (říká se tomu postup sledující konkrétní cíl) a nikoli pěstování formálně nabubřelého, rádoby dokonalého avšak málo účelného systému.

Velmi závažnou skutečností, kterou by si měli občané dobře uvědomit, je, že v českých poměrech nepramení neúčelná nákladnost ze zištnosti soukromých zdravotnických služeb, ale z byrokratické nadutosti a neohrozitelnosti státních, postátněných či se státem neúměrně spjatých institucí – od státu podřízené VZP přes státem řízené nemocnice až do periferie zdravotnických služeb. Taková centrální nabubřelost má jakési byzantinské rysy, k nimž vždy patří i to, že za nebývalou okázalostí se skrývá neméně nebývalé ponížení a zbídačení bezejmenného davu. Proto ani u nás nemůže být narůstání formální a ostentativní nákladnosti a rádoby dokonalosti systému oproštěno od tvrdosti vůči těm, pro něž je z jakéhosi centrálně vrchnostenského úradku takového „luxusu“ a takových výdajů škoda. K prvním na ráně takové exkluze obvykle patří pacienti sociálně slabí, maladaptivní, sociálně rizikoví, senioři a také infaustně nemocní a umírající. Tedy všichni ti, kdo zvýšeně vyžadují vstřícnost systému a solidaritu v rámci jeho financování.

Povzdech nad neúčelností centralizovaného a stále neúměrně postátněného zdravotnictví tak vyvolává otázku po pojetí solidarity v jeho podmínkách, zvláště, když zastánci silného sociálního státu se právě nezbytností ochrany solidárního přístupu velmi zaklínají. V tomto smyslu byla velmi zneklidňující informace, která kupodivu bez většího zájmu proběhla médii v předvolebním čase: ministerstvo zdravotnictví zneužilo solidární příspěvky shromážděné občany na pomoc obětem povodní (ve výši tuším 10 milionů Kč) k posílení svého rezervního fondu. Dle zprávy veřejnoprávní televize nešla ze solidární sbírky pro oběti ani koruna a celá částka se rozplynula v ministerském účetnictví – nechci provokovat, ale možná také třeba na výměnu ošoupaných ministerských sedaček, tedy ku většímu lesku úřadu a systému, bez zájmu o jednotlivé klienty a pacienty. Jde o varovnou ukázku, jak snadno může příliš silná a tedy málo kontrolovatelná byrokracie (neboť co jiného je reálně „stát“, než mocensko byrokratická věrchuška) ušlechtilé obecné principy (např. solidární vzájemnost) nikoli chránit, ale zneužívat. Přitom právě solidarita patří dle dosavadní spontánnosti a rozsáhlosti reakce na domácí i mezinárodní katastrofy k silným stránkám české společnosti. Měla by být proto dále kultivována, chráněna před otřesy zneužívání a také důsledně odlišována od umanutosti centrálního přerozdělování. Podstatou zdravotnické solidarity není, aby v červnu přispíval na Paralen Frantovi Tonda s Vaškem, v červenci Tondovi Vašek s Frantou a v srpnu Vaškovi Tonda s Frantou a museli si k tomu vydržovat přerozdělovací úřad. Smyslem by mělo být přispívání pouze na výkony, které by jinak byly jedinci nedostupné, nebo by jeho rodinu ekonomicky zničily, jejichž spotřeba je velmi nerovnoměrná (a tedy nutnými výdaji řekněme „nespravedlivá“) či které souvisejí s řešením nadregionálních či mezinárodních zdravotnických katastrof a epidemií.

Největší nemravností v souvislosti se solidaritou je však solidarita nestoudných, kteří se přes všechny zdánlivé rozpory podporují v zájmu vlastní zištnosti na úkor veřejných zájmů a za cenu devastace obecných hodnot, principů a společenských mechanismů. Je smutné, že takové obavy vyvolává povolební pletichaření, na jehož konci může být i jakási obrozená Národní fronta, nemravné spolčení všech se všemi k plichtění mocenských zájmů, v němž se i rozpor mezi zastánci liberálního zdravotnictví s významnou spoluúčastí pacientů a zastánci bezplatného centralizovaného zdravotnictví mohou ukázat jako marxisticky neantagonistické, tedy nebránící politickému kamaráčoftu. Jaký rezortní kočkopes z toho vzejde, bůh suď. Možná národně-frontovní estráda, v níž možná i dvě vlivové osobnosti (dělající sobě střídavě šéfa a náměstka) budou za aplausu davu vystupovat družně se staropražským kupletem „Pááádla facka padla nááá sále …“, kteroužto odrhovačku bude následovat finále ve stylu evergreenu Limonádový Joe s poselstvím vpravdě národním (skandovaný potlesk ve stoje): „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“. A člověk aby pohledal osobnosti, které by to označili za nebezpečně pokleslý kýč. Tím větší a bolestnější mezery zůstávají po zásadových a kultivovaných lidech (bez ohledu na politickou příslušnost), k nimž patřil i předčasně tragicky zesnulý bývalý federální ministr Ján Langoš, jehož smrti neslušelo by se v obecné úvaze nad měsícem červnem nevzpomenout, byť nesouvisí bezprostředně se zdravotnictvím – se společenským myšlením, týkajícím se všech rezortů, však nesporně ano.  

Ale vraťme se blíže k hájemství Aeskulapovu. Ve zlevněných knihách se objevila zajímavá publikace, která se týká i prožitků nemoci, umírání, ztráty blízké osoby, životních krizí. Mladá fronta vydala v roce 2001 knížku Henryka Skolimowskiho, polského absolventa Oxfordské univerzity, profesora filosofie v USA a v Polsku, průkopníka tzv. ekofilosofie. Účastná mysl je sice zčásti filozoficky zamotaná, ale přesto čtivě přístupná i nefilozofům, lidem všech odborností, kteří přemýšlejí o obecných jevech, o smyslu života. Skolimowski zdůrazňuje, že osobnostní růst se děje diskontinuálně, ve spirále, v níž se střídá „pozitivní dezintegrace“osobnosti (otřesení a rozpad našich jistot, představ, cílů, hodnotového systému) s novou reintegrací na vyšší osobnostní úrovni. Jako součást takového růstu přichází zákonitě i utrpení jako „bolest z uskutečňování“. Autor nahlíží takové utrpení a osobnostní krize ze širší evoluční perspektivy a napětí mezi bytím a uskutečňováním chápe jako základní napětí v evoluci i v individuálním životě.