Marginálie březnová - Tak mu uřízli nohu – no a?

*Říkejme mu pan S. I když — je třeba použít, či lze vůbec znesvětit pojem „pan“ spojením se stvořením tak ničemným? Ne že by někomu hrubě škodil či ubližoval, ale taková nula, budižkničemu, obtížný vřed na těle společnosti – ano obtížný, už samou svou existencí. Kdo se má na něj koukat, kdo má kolem něho chodit, aby ještě tak chytil nějaký svrab či co? A jak k tomu přijdou ta děvčata na úřadech, aby se jím dokola zabývala, prchavý čas mládí svého marnila? Slušný fascikl lejster za poslední dobu vznikl, protože řešení žádného to nemá, kolonky „má dáti“, „dal“ nelícují, ale podněty od špitálních i terénních lidumilů se opakují, šetřit se musí, razítkovat, poštu to zatěžuje, slušní lidé pak na svá psaní možná déle čekat musejí, fascikl mohutní, prach na něj sedá, co alergiky dráždí, místo v regálu zabírá, přenášet se musí – no vřed obtížný, žebrota jedna prašivá smrdutá. Žádný „pan S.”, jenom Franta – a může být rád, na takový se taky řve, třeba, no třeba, ty hajzle, ty už sem víckrát nelez. Za „Frantu“ může být vděčný.  *

*A kdo ví, jak je to s tou jeho neškodností. Teď už, pravda, ublížit nemůže, zchátral, ničema, tím, kde se válí, jakými zbytky se živí, jakým chlastem chřtán prolévá a játra sobě svévolně ničí. Za chvíli věchýtek, ale dříve? Víme my, jaký rabiát a grázl to možná byl? Kolik facek rozdal, v kolika hospodách se rval, kolika chlapům sandál rozhodil? No mariňák, lodník, známe to přeci z detektivek, pajzly, drogy, v každým přístavu ženská – Děčín, Lovosice a všechny ty labský štace až do Hamburku. Tam určitě v hampejzech devizy utrácel, co pak slušným pracujícím na zasloužené přísliby chyběly. Vždyť se podívejte, ještě má nějakou tu Lorelei na prsou vytetovanou – tehdy tripl, dneska AIDS roznášet mohl. A pak že neškodí. *

*Možná to byla pěkně těžká pára, takovej ten „policajti dou, dou, dou, na mě si nepřídou“. Ale čas si přišel; zchátral, staré pedál, pod kotlem dotopil. Šestý křížek už před lety přibyl, síla vyšuměla, svaly se ztratily, plouží se místo chůze. A choroby se přihlásily, chrchlá, prohulenej pajšl vykašlává, vředy na nohou špinavými fuseklemi prosakují a zdementněl. Ve špitále i v eldéence ani k telce nechodí, jen tak čumí, to ještě umí – z okna a nejčastěji z postele do stropu, hňup jeden budižkničemný, co tam asi tak vyhlíží? *

*Ale co s ním, k čemu a kam? Hlavně kam a za co dlouhodobě? Vždycky, když se mu ty vředy rozlezou a shnijou, když se někde svalí nebo s horečkou a zimnicí válí, tak ho vezou sanitkou do špitálu. Zadarmo! Tam ho živěj, léčej, pak povalování v teplíčku eldéenky a znovu ulice. A tak dokola za peníze slušných daňových poplatníků! I když v posledku už ho ze špitálu metli hned na ambulanci. *

Na penzi si neodpracoval, roky mu chybí, nějak z pracovního procesu vypadnul stejně jako z bytu, který někde s nějakou, u nějaký měl. I kdyby nakrásně teď chtěl, jako že nechce – on už vůbec nic nechce – tak ho nikdo do práce nevezme, a kdyby, tak  nic neupracuje, chcípák neužitečnej. Bere podporu přes 3 tisíce (lidi, za 10 let 360 tisíc, skoro půl melounu!, kdo vám to dá), nějakých 110 korun na den. Přežije, ale nebydlí. Chtěli pro něj příspěvky na péči, aby mohl někam do útulku, ale třikrát mu s tím komise zatla tipec – ještě to tak, kam bychom přišli, kdyby kdejakej bércákovej vošoust zkásnul erár. A to ještě nebyla ta „kríze“ – dneska kvůli ní maj´ takový tyhle úplný utrum. No a bez penze a příspěvků není žádný azylák, žádný důchoďák, jen ulice — pro flákačský vožungry.

*Ale Franta má kliku. U něj se to teď vyřešilo. Omrzly mu ty jeho vředovatý haksny, když spal někde venku na nádraží – zima byla letos dlouhá, studená; určitě se zglgal na šrot – stačí mu vymlasknót čechr. Jednu mu uřízli, tu druhou nechali i s tím hnusným vředem. Může být rád – za nohu i za vystarání, klikař jeden. Dožije nejspíš v eldéence, bez nohy se ho už nezbavěj´. Zůstane jim jako Černej Petr až do smrti. Možná spoustu let se bude válet bez práce v čistý posteli, každej den doktorskou vizitu – takovej louzr, nýmand, outsajdr, santusák, vágus, vagabund, povaleč, bufeťák, ochmelka, chamraď bezdomovecká. Co by na mě přišlo, já bych, já bych …. *

Co já bych, viz pokračování, ale co P.T. laskavé čtenářstvo (to oslovení, toť gender korektnost v praxi)? Ráčí souhlasiti, či nesouhlasiti s předestřeným zde pohledem části občanstva na skutečný případ z přelomu let 2009/2010? Má být v Česku i nadále tak, sem tam i s umrznutím i jiným života pozbytím, či může vůbec být jinak a v tom případě kterak?

S jistou literární licencí jsem předestřel očima leckterého občana skutečný případ zestárle zchátralého bezdomovce, pro něhož nebylo bez penze a příspěvků dlouhodobé azylové přístřeší, až mu amputovali omrzlou nohu.

Vážná otázka zní, zda vůbec a jak lze řešit problémy nejubožejších? Nikoli populisticky „dolních deseti milionů“, za jejichž „bezplatnost kdečeho“ je nemravně výhodné se zvláště předvolebně bít v médiích, ani romanticky či demagogicky všech „vyděděnců zlé kapitalistické společnosti“, jejichž pomateně deformovaná práva lze směšno nebezpečně hájit proti normálním lidem, ale lidsky těch opovrhovaných zkrachovalých existencí, které se staly především stařecky bezmocnými.

Být solidární, vstřícně a aktivně soucitný s čistotnou stařenkou není kumšt. Ale co s tou brajglovskou, tedy Breughelovsky pitoreskní galerkou asociálních podivínů, anomálních osobností, neprozíravě zestárlých primitivů, zahořkle nepřátelských ztroskotanců, simplexních neschopů, zanedbaných špinavců (self-neglect se tomu říká odborně), notorických pijáků, kvartálních tuláků, prchlivců, co mluví a práskají do stolu či dveřmi rychleji, než myslí, až se dopráskají na úplné dno, ochmelků, co s nimi vyběhli?

Jak být s nimi solidární, když se ke své neschopnosti či neochotě zvládat standardně život stanou zestárle či chorobně bezmocnými, když propadnou sociální sítí až úplně dolů a už nemůžou? Jde o specifický problém sociální gerontologie, jímž se v Česku zatím zřejmě nikdo nezabývá, takže ani nevíme, kolik těch gerontobezdomovců vlastně je.

Zdůrazňuji, že nemluvím o antisociálních agresorech, kteří ve stavu bdělém či obluzeném napadají své okolí, jsou útoční, násilničtí, plni kriminálnických sil a zlých úmyslů. A dokonce ani o těch, kdo pomoc odmítají. Mluvím o vesměs neškodných pobudech ve fázi, kdy se bez pomoci neobejdou. Jde o rovnováhu zdravého rozumu ochrany vlastních zájmů proti „jinak žijícím lidem“ a kultivované (gentlemanské) neochoty nechat kohokoliv, kdo žádá o pomoc, „trpět jako zvíře a zdechnout jako psa“.

Nejde o nic převratného, jen o rozšíření přístupu v akutních situacích na chronický stav: Jen málokdo nechá vykrvácet zraněného bezdomovce, aniž by mu zavolal sanitku (která přijede) a tím mu zajistil supr-čupr akutní péči bez ohledu na náklady. Ale jen málokdo bude shánět trvalý azyl (který ho nakonec nepřijme) pro stále zchátraleji se vlekoucího santusáka ze své ulice. Akuťák přežije, chronik zajde.   

Pravicově smýšlející lidé soudí, že až do hrdel a statků je každý svého štěstí strůjce a jak si kdo ustele, tak si lehne, zapomínajíce na rozměr občanských ctností a lidskosti. Jde o alibistický pseudoliberalismus zbavující se zodpovědnosti, což je o to závažnější, že sociální citlivost středopravých občanů je klíčová pro rozvoj společnosti. Nebudou-li se problémy řešit se středopravě střízlivou korektností, nastoupí – alespoň v Česku – levicově populistická demagogie či extrémismus.  

I levicově smýšlející lidé se však u nás štítivě odtahují, soudíce, že sociální stát by měl být o bezplatnosti pro střední vrstvy („pro nás“), nikoliv o důstojných podmínkách a šancích pro ubohé („pro ty odporné“). Elitářský levicový populismus, který ke korumpujícím slibům přidává i nadřazenost nad „lůzou“, kterou pohrdá a kterou obětuje.

I křesťané se odvracejí, poukazujíce na svobodnou vůli a nezbytnost pokání za hříšný život; nehledě na to, že křesťanské charitní organizace, bohužel, vesměs nevládnou prostředky, které by umožnily dlouhodobé přístřeší pro dostatečný počet ztroskotanců. Jako by těmi biblicky „nejmenšími“ opět byli „prostí slušní průměrní“ (my), a nikoliv „zkrachovalí ubozí“ (oni).

Kdekdo zdůrazňuje, že je ochoten pomáhat i těm na dně, ovšem pokud si svůj debakl nezavinili sami, pokud do něj spadli jaksi vyšší mocí a zvláště bez opilství. Takoví ovšem nejsou, takže ta mravokárnost jen zastírá názor, že pro „neúspěšnou chátru“ je intervencí škoda – tady se bude šetřit, i kdyby se jinde miliardy vidlemi rozhazovaly.

Setkal jsem se v životě s řadou lidí na okraji. Netrpím o nich a jejich „povznášení“ romantickými iluzemi, ani zaběhanými stereotypy. Jsou mezi nimi velké rozdíly, ovšem drtivá většina jsou anomální osobnosti, lidé podivní, osobnostně, vztahově i chováním bizarní, z běžného pohledu nespolehliví, pro mnohé nepochopitelní, u nichž i ten alkohol, nad nímž se  pohoršujeme, je součást širší bizarnosti. Mnozí jsou nepříjemní, jen někteří jsou nebezpeční. V kadlubu jejich bezútěšnosti bývá mnoho neschopnosti – počínaje nižším IQ, neschopností plánovat a konče selháním ve stresu, fobiemi, neschopností navázat a udržet normální vztah. Bývá tam i smůla, osudová náhoda: kdyby byla výhybka dění a vztahů v určité situaci jinak nastavena, mohli zůstat, alespoň po nějaký čas, na hladině. Vesměs nejsou coby dospělí lidé vychovatelní, změnitelní (omyl naivních lidumilek). Lze však ulehčit jejich strádání, zbrzdit propad, podepřít lidskou důstojnost – zvláště v obdobích, kdy opravdu nemohou.

Vůbec nejde o to, aby stát platil luxusní bezpracnost lumpenproletariátu. Ostatně řada bezdomovců není schopna socializace ve smyslu standardního bydlení; z jakékoliv instituce utečou nebo ji devastačně vybydlí. Neměli by však existovat lidé (desítky, stovky, tisíce lidí?), kteří ani zestárle bezmocní nenaleznou azyl.

Pokud to opravdu nejde ve stávajících domovech důchodců a ústavech sociální péče, které jsou pro ně neúměrně komfortní nebo pro něž jsou destruktivně konfliktní, „narušující společné soužití“, chybějí základní chudinské chorobince a starobince na půl cesty mezi tím nezaslouženým blahobytem a nedůstojně brutální ulicí, na níž dříve či později přijdou o nohu či o život (v mrazech například obzvláště).  

Mimochodem – nebude lidí, co nebudou mít odpracováno a nezískají tak nárok na penzi dostatečnou pro běžné sociální služby včetně azylového bydlení, přibývat s prodlužováním hranice odchodu do důchodu? Ne že bychom měli tu hranici vracet zpět, ale nad tím azylem je třeba přemýšlet.

Tolik sekulární panychida, tryzna za zbytečně či předčasně amputovanou nohu jednoho bezdomovce. Panychida s přáním, aby se nastíněný problém řešil středopravou uměřeností, nikoli levicovou demagogií.