Kovbojové potřebují do nebe nůž

Kovbojové potřebují do nebe nůž

31. 10. 2010  19:50 — Petr Třešňák    

*Novinářské úspěchy se obvykle měří počtem odvolaných ministrů, nebo alespoň náměstků, pochlubme se však pro jednou i takovým nenápadnějším. Známá gastronomická novinářka Hana Michopulu se po přečtení komentáře v Respektu o pohřbívání rozhodla uspořádat svému zemřelému otci smuteční obřad doma na zahradě. Rituál nadchl celou rodinu i přátele, kterým o něm vyprávěla, a Michopulu dnes říká, že chce, aby se o takové možnosti dozvědělo co nejvíc lidí. *

Proč zahrada, a ne krematorium nebo kostel?

Můj otec dlouho umíral na Alzheimerovu chorobu a měla jsem čas to promyslet dopředu. Byl zapřisáhlý ateista, takže v kostele pohřeb nechtěl. A já jsem si po několika zkušenostech s pohřby v krematoriu řekla, že už tam v životě nepáchnu. Živá ani mrtvá. Považuji za maximálně esteticky i eticky nevkusné, jak se tam obřad vykonává. Takhle husákovsky nežijeme snad už v žádné jiné úrovni života.

V čem jsou krematoria nevkusná?

Třeba už tím, jak se pohřby střídají. Vycházíte a potřebujete si vydechnout, a proti vám už jdou další pozůstalí. Je to jako střídání na záchodě nebo v hodinovém hotelu. Nedivím se, že lidé mají tendenci obřady vůbec nedělat, než aby podstupovali tohle. Z dětství jsem ale měla hezké vzpomínky na tu druhou část pohřbů, kdy si lidé sednou a vzpomínají na člověka, který odešel, trochu se opijí, bývá to hezké a očistné. Tak jsem se rozhodla hledat nějakou podobnou náhradu. Váš článek mě zaujal informací, že si mohu pohřeb vymyslet, jak chci, nikdo mě nemůže do ničeho nutit.

Kde jste brala inspiraci?

Neměla jsem žádnou zkušenost, o kterou bych to mohla opřít, takže jsem lepila dohromady různé dojmy ze vzpomínek a hodně také ze zahraničních filmů a seriálů. Vytvářela jsem pro sebe nový model a nakonec mi vyšla představa takového večírku u nás doma, kde se nebudeme hroutit jeden na druhého, ale spíše vzdáme zesnulému poctu, což je podle mě smyslem loučení. Od začátku k tomu patřila otevřená rakev s tělem zemřelého, jak jsem to znala ze starých fotografií a filmů. Pak otec druhého září v sanatoriu zemřel a my jsme s matkou a sestrou stály nad jeho tělem. Vypadal najednou jinak, hodně malý a sádrově bílý, a já dostala strach, že to nezvládneme. Máma řekla, že pohřeb úplně zrušíme, a mně došlo, co to znamená. Když nenecháte věci dobře skončit, tak vám straší v životě a vy už nikdy nemáte šanci se s nimi správně vyrovnat. V tu chvíli jsem začala trvat na tom, že se vrátíme k původnímu plánu. Nad tátovým tělem jsme si to slíbily.

Jak reagovala pohřební služba?

Říkali, že jsem první, kdo něco podobného chce, a chvíli mě přesvědčovali, že krematorium je krásné. Ale v podstatě byli ochotní. Donesla jsem jim tátův oblek a museli jsme koupit větší rakev, normálně do nich dávají větší těla zkroucená, protože nejsou vidět. Koupila jsem květiny, domluvila s matkou, že udělá chlebíčky, a pozvali jsme jen nejužší rodinu, asi šestnáct lidí. Fajn na tom je, že nejste závislý na programu žádné instituce, pohřeb může být hned zítra, takže si zkrátíte to nejtěžší období.

Měla jste nějaký scénář obřadu?

To bylo důležité. Říkali jsme si fajn, popřeli jsme to staré, ale rituál nějakou formu mít musí. Na zahradě stála rakev, lidé přijížděli a bylo vidět, že jsou nervózní, co je čeká. Já jsem takový rodinný organizátor, tak jsem navrhla pravidla. Sedneme si do půlkruhu a každý řekne, co měl na tátovi rád. Nebudeme pít, kouřit a odcházet. Řekla jsem, že pokud to někdo cítí jinak, pojďme se o tom bavit. Ale všem se tak ulevilo, že jsem se toho chopila, že nikdo nic nenamítal. Začali jsme a ze začátku to trošku drhlo. Za chvíli se však obřad rozjel, všechny to začalo bavit, každý chtěl říct svoje. Začali jsme cítit, že to máme pod kontrolou, že je to dobrý, tak jak jsme chtěli. Smích a slzy dohromady.

To musel být úlevný moment.

Ani nevíte jak. Otec byl tramp a přál si na pohřbu zahrát píseň Ruty šuty Arizona Texas, moje holky ji nacvičily na piano. Otevřeli jsme nad rakví okno a holky vevnitř hrály.

Ruty šuty Arizona Texas? To vám otec udělal naschvál?

Jasně, aby nám to ztížil.

Jak jste zvládli moment otevření rakve?

V tu chvíli jako by nebylo nic přirozenějšího. Drželi jsme tátu za ruce a říkali mu tak čau. Můj manžel udělal hezké gesto, přinesl nůž, který dostal od otce, a řekl, že kovbojové potřebují do nebe nůž, a dal mu ho do náprsní kapsy. A jak mu ho tam strkal, objevili jsme v kapsách různé věci, jako třeba menu ze svatební hostiny, lístky z maturitních plesů… Táta oblek moc často nenosil. Tak jsme mu to tam nechali s sebou na památku. Pak se rakev zavřela, havrani přijeli a odvezli ji pryč. My jsme snědli chlebíčky, vyprávěli si až do večera a popíjeli. Druhý den jsme si všichni navzájem volali a měli radost, jako když se vám povede večírek. Bylo jasné, že obřad měl smysl.

Ale chtělo to docela odvahu.

Jak se to vezme. Takový pohřeb není pro každou rodinu, na druhou stranu organizace byla po všech stránkách velmi jednoduchá. Já bych musela sebrat několikanásobně větší odvahu, abych znova vstoupila do krematoria.