Jsme rádi, když se vytvoří pouto

Vaše společnosti jsou významnými podporovateli neziskového sektoru, spolupracujete s desítkami organizací. Co vás k dárcovství vede?

Sandra Gligič: Moje sestra začala před pěti lety studovat medicínu. Hltala jsem její příběhy a příhody a začalo mi docházet, že jí závidím, že dělá něco takového. V naší firmě nevytváříme žádnou hmatatelnou hodnotu, nic, na co se dá sáhnout. Snažíme se náš úspěch v byznysu přenést do oblasti, ve které nemáme jak jinak pomáhat. Jde hodně o ten pocit.

Lucie Holubová Krajcová: Naše společnost a její vedení měli vždy k dárcovství kladný vztah. Rádi vidíme, že náš příspěvek, ať už finanční nebo materiální, opravdu pomáhá. Když to dává smysl.

Jak vybíráte organizace, které budete podporovat, a proč jste si vybrali i Cestu domů?

Sandra Gligič: Se sestrou jsme vybíraly organizace, které se zaměřují na věci, které jsou podle nás podstatné, ale nejsou tak marketingově „sexy“. Hledaly jsme něco, co moc lidí nezná. O tématu umírání řada lidí vůbec nepřemýšlí, přitom je velmi důležité.

Lucie Holubová Krajcová: Denně nám přicházejí žádosti o podporu. V případě Cesty domů náš ředitel před lety přišel s tím, zda nenajdeme partnera z našeho okolí, souseda. Rozhlédli jsme se tedy po Praze 7 a Cestu domů sami oslovili. Snažíme se vybírat méně populární věci, narazit na hospic bylo v tu chvíli ideální.

Jakou formou organizace podporujete? Zapojují se do dárcovství i vaši zaměstnanci?

Sandra Gligič: Snažíme se podporovat organizace dlouhodobě, pravidelně. Některým pomáháme pouze finančními dary, ale většinu něco naučíme nebo jim pomáháme starat se o jejich marketing. Naši firmu vedu já a můj muž. Důležitou hodnotou je pro mě rodina, asi i proto, že můj otec je Srb. Mám proto i k zaměstnancům hodně blízko, zajímají mě, chci o nich hodně vědět. A myslím, že je pro ně důležité setkat se s reálným světem, zpomalit. Kromě toho, že je občas bereme z jejich komfortní zóny třeba do přírody, se také setkáváme se zástupci organizací, které podporujeme.

Lucie Holubová Krajcová: Většinou poskytujeme věcné dary. U Cesty domů a podobných organizací jsme přemýšleli, jak je podpořit a mj. jsme na webu zavedli kategorii Charitativní předměty, kde nabízíme k prodeji i vybranou produkci nakladatelství Cesta domů. Tuto kategorii stále rozšiřujeme, ale zároveň se snažíme v ní mít jen zboží, o které je zájem. Z těchto produktů pak putuje 100 % částky dané organizaci. Pořádáme čtvrtletně grilování pro všechny zaměstnance, kde se tombolou vybírají peníze pro jednu vybranou neziskovou organizaci. Některá témata zaměstnance oslovují více, jiná méně, pár jich ale vždy projeví osobní zájem. Nedávno jsme například měli ukázku výcviku asistenčních psů a několik zaměstnanců se následně s organizací samo zkontaktovalo. Cestě domů jsme takto s přispěním zaměstnanců pořídili auto.

Jednou z aktivit Cesty domů je osvěta v přijetí vědomí, že umírání je důležitou součástí života. Jaký vztah k tomuto tématu máte Vy? Je pro Vás téma umírání důležité?

Sandra Gligič: Zatím jsem se setkala se smrtí vždy jen zprostředkovaně. Na druhou stranu je to pro mě součást života a snažím se nechovat tak, jako by smrt neexistovala. V Srbsku se k smrti staví rozhodně více čelem, než jsem na to zvyklá tady. Lidé tam umírají skoro vždycky doma, rodina je má po smrti nějakou dobu u sebe a umožní všem, kteří člověka znali, aby se s ním přišli rozloučit. Pohřeb je pak na celý den nebo i na několik dní a opravdu tam máte pocit, že si můžete rozloučení prožít pořádně. Myslím, že u nás se ze smrti dělá něco, o čem se nemluví, a to pak může vést k mnohem většímu problému, jak se se vším vyrovnat. Samozřejmě i pro mě je to velmi těžké a smutné téma, ale snažím se ho přijmout tak, jak je.

Lucie Holubová Krajcová: Podle mých zkušeností je důležitější osvěta v péči o seniory. Mluvit o jejich existenci a potřebách a problémech. Setkala jsem se s tím, že snaha o péči je, ale nejsou prostředky – ať už v nemocnicích nebo jiných zařízeních. Je smutné, že ač budeme (a brzy) seniory všichni, neumíme se o ně starat. Neumí to náš stát ani mladí lidé.

Které další organizace dlouhodobě podporujete? Čeho si na spolupráci ceníte?

Sandra Gligič: Nově pomáháme třeba Petru Koukalovi a jeho nadaci, s ním jsme měli i setkání pro naše zaměstnance. Podporujeme Dobrý start a Dobrou rodinu, které bojují o zrušení kojeneckých ústavů. Vybrali jsme také nadaci, která podporuje výzkum v dětské onkologii. Hodně prostoru je stále u starých a nemocných lidí. Naší motivací je vybrat někoho, kdo dělá to, co je z našeho pohledu potřeba, a není úplně známý. Bližší vztah máme s organizacemi, se kterými spolupracujeme fyzicky, často na denní bázi. U těch, které podporujeme jen finančně, jsou důležitá setkání. Je důležité, když někdo přijde a řekne nám o své práci.

Lucie Holubová Krajcová: Naposledy jsme na společném grilování vybírali s kolegy na Obědy pro děti. Snažíme se hledat menší organizace s ne moc oblíbenými tématy. A snažíme se o pestrost. Nechceme zviditelňovat naše jméno prostřednictvím známých nadací. Již léta například pravidelně podporujeme Kulturní centrum pro mentálně postižené Oáza – ta když nedostane slíbený grant, neotevře a její klienti musí zůstat doma, což je pro ně velkým zklamáním. Když se organizace ozve, v první řadě vždy zkoumám, zda je zapsaná v rejstříku a jakou má historii – rádi podpoříme nový projekt, ale musíme si být jisti, že má budoucnost. Oceňuji snahu z druhé strany – uveřejnit naše logo a podobně. Máme radost, když dostaneme například produkt z chráněné dílny, kterou podporujeme. Jsme rádi, když se vytvoří pouto.

Doporučujete Cestu domů dalším dárcům?

Sandra Gligič: Určitě ano. Cesta domů se věnuje tématu, před kterým máme tendenci zavírat oči, dělat, že neexistuje. Cesta domů je pro mě příslibem toho, že lidé a rodiny, které jsou v té nejtěžší životní situaci, budou mít někoho, kdo jim pomůže všechno zvládnout líp.

Lucie Holubová Krajcová: Ano, Cestu domů často doporučuji právě proto, co dělá a jak dobře to dělá.