Jsem vděčná, že jsem dostala do vínku touhu léčit
MUDr. Dana Vondráčková je primářka Centra pro léčbu bolesti a Centra následné ošetřovatelské péče ve Fakultní nemocnici Bulovka v Praze, vedoucí výukového pracoviště paliativní medicíny a léčby bolesti IPVZ a vědecký sekretář Společnosti pro studium a léčbu bolesti ČLS JEP. Je jedním z mála lékařů jiných oborů, kteří sledují paliativní medicínu s velkým pochopením a pracují na tom, aby jako obor rostla a profesionalizovala se. Při každém setkání s paní primářkou mi imponuje její nezlomnost a vitalita, kterou investuje do svého oboru, ale i její rozhled v oborech dalších. Letošní cyklus rozhovorů nechám tedy zahájit právě tuto odhodlanou dámu a zvu Vás na setkání s ní.
Paní primářko, vzpomenete si, kdy jste se poprvé setkala s pojmem
paliativní medicína a proč Vás tento obor oslovil?
Před mnoha lety jsem se díky svému primáři, dr. Miloschewskému, začala věnovat léčbě bolesti a setkávala jsem se častěji s onkologickými pacienty s bolestmi. Potom jsem potkala prof. Vorlíčka a zúčastnila se odborných akcí, myslím, že to byly onkologické dny v Brně, kde jsem slyšela o hospicích. Později jsem jeden navštívila v Anglii a s šířením algeziologie jako oboru se sbližovala i spolupráce odborníků léčby bolesti a paliativců až do vzniku společného oboru Paliativní medicíny a léčby bolesti. Lidé s nevyléčitelným onemocněním v pokročilých stadiích byli dlouhou dobu na okraji medicínského zájmu, protože jim nebylo pomoci ve smyslu vyléčení. Ještě dnes mnoho nemocných a jejich blízkých neví, kde hledat pomoc. Nádorové onemocnění je v mysli většiny lidí spojeno se strádáním a bolestí. Často slýcháme, že někomu zemřel někdo blízký a jak trpěl. Cítím, že je třeba, aby pacienti věděli, kde hledat pomoc, aby lékaři věděli, jak pacientům pomoci, a rodina a blízcí uměli doprovázet a dojít s nemocnými na konec života.
Lékaři jsou hodně specializovaní, mají své někdy velmi úzké obory.
Paliativní medicína a léčba bolesti jsou na tom trochu jinak: je třeba
se dívat na celého člověka. Čím je tento přístup pro lékaře tak zajímavý?
Léčbě bolesti, ale i paliativní medicíně se hodně věnují anesteziologové, kteří se na rozdíl od většiny jiných oborníků musí orientovat v mnoha oborech. Je málo specializací s tak širokým záběrem. Algeziologie ještě obohatí o úzký kontakt s pacientem v oblasti psychické a sociální, paliativní medicína o spirituální oblast. Lékař, který vnímá pacienta ve všech těchto polohách, nachází v algeziologii, a ještě více v paliativě, plnou míru uplatnění a možnost pomáhat tam, kde i nejmodernější medicína je v koncích a nemoc vítězí.
Zaměstnáváte se také vzděláváním lékařů. Co myslíte, že jim nejvíce
chybí a o co je třeba na tomto poli nejvíce pečovat?
Vychováváme velmi erudované algeziology a paliativní lékaře, ale stále máme co dohánět v informovanosti lékařů všech oborů, od lékařů první linie, tedy praktických lékařů, až po největší odborníky v různých oborech. Situace se hodně zlepšuje, zvláště v nemocnicích, ale stále je dost lékařů, ke kterým se informace o možnosti paliativní péče a účinné léčbě bolesti nedostávají nebo kteří dokonce nemají zájem, aby se k nim dostaly. Také nás čeká ještě hodně práce při budování nových pracovišť, prosazování jejich potřeb a jejich financování.
A taková všetečná otázka: měla jste někdy opravdu velkou radost, že
léčba bolesti pacientovi pomohla výrazně zlepšit jeho život, nejen proto, že
jej něco jen přestalo bolet?
Když jsme před více než 17 lety rozšířili ambulanci bolesti na pět dní v týdnu, tak se rozšířily i možnosti péče o onkologické pacienty. Dostavila se k nám paní středního věku se svým otcem, starým pánem, který trpěl krutou bolestí při pokročilém nádoru tlustého střeva, kde veškerá terapie byla vyčerpána. Pacient se většinu dne snažil ležet, odmítal jídlo, nezajímala ho četba, ačkoliv dříve četl stále, nezajímali jej ani známí, ani rodina. Chtěl umřít a přestat se trápit. Přestat trápit i rodinu, která mu chtěla pomoci, ale nebylo jak. Lékaři mu dávali dny, maximálně týdny života. Tehdy ještě nebyla široká paleta opioidů, jen injekční morfin. Hodně jsme prováděli znecitlivění pomocí lokálních anestetik a morfinu podávaného dlouhodobě do epidurálního prostoru (v páteřním kanále). Tatínka se podařilo přesvědčit, že tato metoda mu zlepší život, nebude se muset trápit, že způsobuje trápení i své nejbližší milující a milované rodině. Bolest se skutečně podařilo prakticky eliminovat, rodina byla šťastná, že o tatínka mohla pečovat, věděli jak a měli v ruce nástroj proti bolesti. Tatínek měl opět zájem o knížky, známé a vrátila se mu i dobrá nálada. Se smrtí byl vyrovnaný, pomalu mu ubývalo sil, až usnul velmi v klidu, jak nám sdělila jeho dcera s úsměvem na rtech. Nikdy nezapomenu na tohoto pacienta a jeho dceru, která nám přišla poděkovat za to, že tatínek v klidu zemřel.
Děkuji. To je situace, kterou z hospiců nyní dobře známe, před 17 lety ale věru moc běžná nebyla. Nakonec se zeptám na svoji oblíbenou věc, na vděčnost: působíte na mne jako vyrovnaný, veselý a spokojený člověk. Když se ohlédnete na svůj život, za co jste nejvíc vděčná?
Jsem vděčná, že jsem dostala do vínku touhu léčit. Jsem vděčná, že mám rodinu, která mne vždy podporovala, pomáhala mi. Samozřejmě moji rodiče, manžel, ale také děti, které akceptují, že medicína je jejich „sourozenec“. Bez nich bych nemohla dělat to, co dnes dělám, ani to, co jsem dodnes udělala. Rodina, té patří můj vděk.
A já děkuji za Váš čas a za rozhovor.