Jak pomoci nemocnému vyrovnat se s těžkou nemocí? Musíte jít jeho tempem

**Přicházíte za těžce nemocnými do jejich domova nebo pokoje v hospici jako ten, který dobře rozumí lidské duši. Jedná se vždy o případ, kdy nemocný vaši podporu požaduje, nebo vyhledáváte potřebného sám?

**Obvykle se snažím navštívit všechny nově přijaté pacienty. Představím se, pozeptám, jak zvládli cestu – často po ní bývají unavení a rozbolavělí, a tak hovoříme jen krátce. Zjišťuji, co aktuálně potřebují, aby se cítili dobře. Přinesu jim třeba ještě druhou deku nebo informuji zdravotníky o jejich bolesti. Z mého hlediska je to společenská návštěva, kdy mohou poznat, že jim je v hospici k dispozici psycholog jako konkrétní osoba. Často se pak domlouváme na další návštěvě.

Mám dojem, že je velký rozdíl mezi představou, že za pacientem přijde psycholog, a situací, kdy jsem s pacientem v kontaktu. Málokdo z pacientů se na mne sám obrátí s nějakou „zakázkou“. Mezi lidmi stále převládá předsudek, že „psycholog je pro blázny“. Zrovna teď chodím za pacientem, který se mne po každé návštěvě ptá: „Tak co, jsem blázen, nebo ne?“ Ten muž měl těžký život, pracoval na střechách, měl mnoho úrazů, ze kterých se vždy vylízal, nikdy v životě neplakal, nikdy nebyl lítostivý. A teď je pořád dojatý, plačtivý a moc se za to stydí. Připadá si nenormální. Psychoterapie se děje mimoděk – pro něj je důležité, že si s ním povídám třeba o včelách nebo různé kvalitě uzenin místních řezníků.

Kromě toho, že navštěvuji nově přijaté pacienty, chodím také na pokoje podpořit rodiny, jež doprovázejí umírající, a hovořím s pozůstalými. V hospici máme výborné sestry, které mi předají informace, kam by bylo dobré zajít, stejně tak i lékaři na mne mají určité požadavky.

V mobilním hospici přijíždím do každé rodiny se sociální pracovnicí, která s rodinou sepisuje smlouvu. Společně pak mapujeme jejich situaci. Do některých rodin potom ještě přijíždím v průběhu péče nebo jsem jim k dispozici v době jejich zármutku.

**Jsou nemocní ochotni se s vámi o své starosti a pocity podělit? Jak si získáváte jejich důvěru?

**Velkou svobodu mi dává, že se se mnou pacienti o své starosti a pocity dělit nemusí. Přicházím pouze s nabídkou rozhovoru a netlačím je do žádných témat. O obavách z umírání obvykle začínají hovořit sami. Stává se, že jsem tím prvním, s kým otevřeně promluví. Na získávání důvěry nepoužívám žádnou techniku. Snažím se být prostě pravdivý. Pacienti mi často říkají, že vnímají nejen můj velký zájem, ale i zájem celého týmu – myslím, že to je velmi důležité. Nikdo je neodepsal, stále jsou hodni úcty a pro personál má smysl o ně pečovat. Vnímají mne pak jako součást týmu, kterému věří.

**** 

**Těžká nemoc, zvlášť když trvá dlouho, člověka odděluje od běžného života, a někdy dokonce od rodiny, protože ta na nemocného nemá čas nebo mu nerozumí. Co bývá v takových chvílích nejčastější potřebou lidí, ke kterým přicházíte?

**Nemyslím si, že by bylo pravidlem, že těžká nemoc pacienta oddělí od rodiny. Pozorujeme to zejména v mobilním hospici. Přijíždíme do rodin, které se semkly, společně v domácím prostředí pečují o své nejbližší a vzájemně se podporují. Je jasné, že to není reprezentativní vzorek populace, se kterým přicházíme do styku. Setkání s nimi je však velmi cenné. Nedávno jsem odcházel velmi dojatý z rodiny, kde pečovali samí muži – manžel a dva synové. Když pacientka usnula, její manžel mi vyprávěl, jak se snaží uklízet – například zásadně utírá prach, když je jeho paní vzhůru, aby viděla, že o domácnost je a bude dobře postaráno. Pyšně mi ukázal pomůcku na skládání prádla, kterou si vyrobil. Stejně tvořivě a láskyplně přistoupil i k péči.

Ale i v domácím prostředí se stává, že rodina chce nemocného uchránit od informací o jeho zdravotním stavu a prognóze. Vyhýbají se hovorům o nemoci, dokonce si myslí, že pacient o svém zdravotním stavu nic neví. Problém nastává, když pacient chce vyjádřit své obavy nebo vyslovit své přání ohledně pohřbu či odkázání majetku, ale rodina na to reaguje odmítnutím.

Abych se však vrátil k vaší otázce, jaké jsou nejčastější potřeby pacientů: Obvykle mají obavu z fyzického utrpení, z bolesti, nechtějí zůstat sami, ale ani být na obtíž druhým. Často se stává, že ještě chtějí dokončit nějakou započatou práci, vypořádat majetek, rozloučit se.

**** 

**Setkala jsem se s možná dobře míněnou radou nebo povzbuzením: „Ničeho se neboj, to bude zase dobrý!“ Nemocný si pak může jenom v duchu povzdechnout: „Jó, to se ti to říká, ale kdybys byl v mé kůži, mluvil bys jinak!“

**Ano, máte pravdu, je to poměrně častá reakce. Není snadné zasahovat do zaběhnutých komunikačních vzorců v rodině. Někdy si povídáme, co vlastně znamená ono „to bude dobrý“, respektive co to může znamenat – třeba postaráme se o tebe do smrti, zůstaneme s tebou, nedopustíme, abys trpěl bolestí… Nebo jde o pouhé přiznání, že je to pro nás všechny hrozně těžké.

Rodina někdy sama dokáže pojmenovat, že když jeho povzdechnutí ignorují, pacient zůstává v umírání zcela sám. Sám nemám žádný recept na to co říct. Když mne nic nenapadá, prostě mlčím, zůstávám s pacientem a doufám, že to stačí.

**Jak může nemocnému pomoci psycholog s vyrovnáváním se s těžkou nemocí? Co je cílem?

**Když někoho fyzicky doprovázíte, musíte jít jeho tempem. Nemůžete se od něj vzdálit víc než o krok, jinak ho buď táhnete, nebo brzdíte. A pokud je slabý, nemůže se o vás potom opřít. Ten příměr mi přijde velmi přiléhavý. Podle mne stačí dát pacientovi dostatek prostoru a citlivě reagovat na to, co se děje.

Abych navázal na již řečené – když pacient chce hovořit o uzeninách, probíráme klobásy. Snažím se, aby cítil, že jsem k dispozici i pro hovor o smrti. Opakovaně se mi stalo, že po intenzivním hovoru o umírání se přede mnou pacienti stáhli a vyhýbali se mi. Jako bych pak byl ztělesněním jejich obav. Pro mne je cílem našich setkání nabídnout otevřený, lidský kontakt.

Jsem si vědom, že paliativní péče přichází s ideální představou – pacienti by měli umírat důstojně, bez bolestí, plně respektováni, obklopeni rodinou a smířeni s konečností jejich života. Ne každý pacient chce, aby se na něj rodina dívala, když umírá. Dokonce jsem měl několik pacientů, kteří odmítali léky na bolest a doslova si umírání protrpěli. Pro ně to mělo snad až duchovní význam. Pro zdravotníky bylo neskutečně obtížné přijmout, že pacient odmítá něco, o čem jsou přesvědčeni, že mu pomůže. Zachování důstojnosti přece vychází z toho, že pacient má informace, jsou s ním probrány i důvody, proč odmítá, ale má zachovanou možnost volby s vědomím, že své rozhodnutí může změnit. Má-li pro něj utrpení smysl, máme právo mu jej brát?

**** 

**Nemoc někdy bývá určitým zastavením v životě, šancí, novým úkolem. Setkáváte se s takovým pojetím ve své praxi?

**Občas takový postoj pacienti zastávají. Bilancují svůj život. Zažili jsme rodiny, které se usmířily, to jsou velmi dojemné chvíle.

**Je práce s lidskou duší tím, co jste vždy toužil dělat?

Má cesta k psychologii nebyla přímá, ale vždy mne to k ní táhlo. Studoval jsem nejprve ekonomii, poté na zdrávce. Nějakou dobu jsem pracoval jako zdravotní bratr v lůžkovém hospici v Červeném Kostelci, později v mobilním **hospici Cesta domů v Praze. Práce sestry je neskutečně náročná. Vzpomínám, že když jsem začal působit jako psycholog v hospici, cítil jsem velkou úlevu a svobodu od všech ordinací. Najednou bylo mou náplní práce být s pacientem – což bylo to, na co jsem jako bratr ne vždy měl čas.

**** 

**Je pro vás práce s nemocnými přínosem? Co dává vám osobně?

**Určitě je. Kdyby mi práce v hospici nic nedávala, nedělal bych ji. V hospicích se pohybuji přes deset let. Za tu dobu se určitě změnily moje postoje a životní hodnoty. Vybavuji si mnoho pacientů, kteří mi svým přístupem ukázali, jak se člověk může statečně postavit ke své nemoci, jak ji může nést a jak se s ní lze příkladně vyrovnat. Vzpomínky na tyto pacienty si v sobě uchovávám jako poklad. Moc rád bych byl jednou, až budu umírat, stejně otevřený, laskavý, vděčný, dokázal si užít život do konce s vědomím, že bych ani vteřinu nežil jinak. K tomu mám ale hodně daleko – když si vzpomenu, jak jsem nesnesitelný třeba při banální chřipce…