I s přáteli se o tom někdy špatně mluví

Když nám zemře někdo blízký, znamená to mimo jiné i hodně zařizování — pohřeb, dědictví, rušení bankovního účtu, mobilu, převod plynu… Nedostaví se proto truchlení později, až když je všechno zařízeno, když všechno utichne?

            Záleží na každém z nás. Jsou lidé, kteří truchlí dopředu, už když vidí, že jejich blízký umírá. Někdo to nedovede a naopak čeká až do okamžiku smrti. Ale máte určitě pravdu v tom, že ty administrativní úkony, které je potřeba udělat, tvoří bariéru, nárazník. Dobu těsně po úmrtí máte vyplněnou několikadenní poměrně náročnou činností a pocit prázdnosti padá na pozůstalé až později.

Jsou na tom lépe ti, kteří se dokážou smířit s odchodem ještě předtím, než blízký člověk skutečně odejde?

            Ona se nabízí odpověď, že ano, ale nejsem si jista, jestli je to tak vždy. Záleží na tom, jaké jsou vztahy mezi umírajícím a truchlícím. Někdy, když truchlí rodina dopředu, tak na to někdo z nich ještě nemusí být připravena může to vyvolat řadu problémů. Na druhou stranu, když dokážou truchlit spolu, může to být moc hezky prožitý čas.

Kam se mohou pozůstalí obrátit, když se se ztrátou nedokážou vyrovnat?

            Nabízíme poradnu, kde lze vše probrat individuálně. A také máme pravidelná podvečerní skupinová setkání.

Jak takové setkání vypadá?

            Ta obstarává naše psychosociální pracovnice. Je to hodně o povídání. Přirovnávám to k porodu. Stejně jako ženy po porodu mají často potřebu převyprávět někomu, jaké to bylo, s úmrtím je to podobné. Potřebujete ty pocity vypustit a faktem je, že se o tom někdy se známými a s přáteli špatně mluví.

Setkáváme se často s názorem: Nepůjdu k psychologovi, nejsem přece blázen. Je to podobné i v tomto případě, mívají také pozůstalí zábrany vyhledat profesionální pomoc?

            Určitě. A platí to nejen u pozůstalých, ale i u nemocných. Součástí našeho týmu je psychoterapeut, psycholog — i kaplana máme. Rádi je rodinám nabízíme, protože velmi dobře vycítíte, že je člověk v úzkosti, že řeší složité otázky a že by potřeboval kromě zdravotní podpory i podporu psychosociální, spirituální. Často ale slyšíme odpovědi typu: To já nepotřebuju. Nám se osvědčuje, že naše psychoterapeutka je zároveň i sociální pracovnice. Když si ji rodina „okoukne“, mnohem snáze od ní pak přijme i psychoterapeutickou pomoc.

Je u nás dost míst, kam se můžeme o podobnou pomoc obrátit?

            Myslím, že na to, jaká je po tom poptávka, je nabídka dostačující.

Jak to podle vaší zkušenosti vypadá s podporou v podobných situacích v nemocnicích? Dokážou pomáhat nejen medicínsky?

            Bohužel si myslím, že v nemocnicích — přestože tam už standardně bývá součástí týmů psycholog a mnohdy i kaplan — panuje ze strany zdravotníků k těmto profesím velmi často despekt. Pokud nabídku této pomoci nemocnému či pozůstalým dají, zní často pejorativně: Pošlete tam psychologa! Lidé pak péči odmítají — ten tón, jakým jim ji nabídli, prostě vycítí. Přitom by tato spolupráce byla prospěšná i pro samotné zdravotníky.

Existuje nějaká jednoduchá rada, jak se chovat k umírajícímu?

            Jediný návod je nebát se tu otázku položit a nemocného se zeptat — chceš mluvit o své nemoci? Jsem tady pro tebe, kdyby ses chtěl na něco zeptat nebo si popovídat o tom, co tě trápí, vyslechnu tě. Pokud o tom mluvit nechceš, můžeme se bavit o něčem jiném. Jsou nemocní, kteří chtějí mluvit o tom, co cítí, o svých nadějích, plánech nebo naopak o svých obavách, a jsou pacienti, kteří o tom mluvit nechtějí a naopak je jim příjemné, když někdo odvede jejich pozornost od nemoci. To se ale může v jejím průběhu měnit.

A jak se chovat k člověku, kterému někdo zemřel?

            Tady nepochybně hraje velkou roli, že naše kulturní prostředí je známé tím, že nejsme moc na pohřby a na loučení. Často i ti umírající řeknou: Hlavně nechci žádný obřad. Pak vidíte, jak je to obtížné pro příbuzné a známé, nevědí, jak mají dát najevo účast nebo vyjádřit soustrast.

Máte pocit, že se pohled na smrt v současné době proměňuje?

            Jednu dobu se hodně mluvilo o tzv. tabu smrti. Myslím, že to už není úplně pravda. S tím souvisí i to, že někdy se rituály, byť v jiné formě, vracejí.

To mi připomíná, že mě zaujala adresa Vzpomínky.cz, kterou jsem viděla na vašem webu. O co jde?

            To byl náš nápad a mám pocit, že to docela žije. Můžete tam položit virtuální věnec, zapálit virtuální svíčku, sdílet nějakou vzpomínku na zemřelého. V dnešním moderním hektickém světě je to jistě jedna z těch virtuálních realit, kde si můžeme ulevit, zavzpomínat.

Vzpomínám si na jednu přednášku profesora Jana Sokola, který říkal, že jen díky smrti může být z lidského života příběh, že musí být ohraničený… Jak se vyrovnat s vlastní smrtí?

            Pokud se budeme bavit o nemocných, základem pro to, abychom měli šanci se vyrovnat s tím, co nás čeká, je vědět pravdu. Nedávno jsem byla na přednášce, kde dostala primářka onkologického oddělení otázku z pléna, co si myslí o sdělování pravdy. Ukazuje se, že s tím neumíme zacházet — a hlavně na to nemáme čas. Sdělit pacientovi v ambulanci, na kterého mám deset minut, že jeho onemocnění je velmi pravděpodobně smrtelné a že má nějaký časový horizont? Takový rozhovor nemůže proběhnout tak, aby z toho jedna nebo druhá strana neměla trauma.

A chce vůbec každý znát pravdu i se všemi detaily a časovým horizontem?

            Samozřejmě, je dobré se zeptat, jestli nemocný vůbec takovou informaci chce. Jsou nemocní, kteří takovou informaci vůbec slyšet nechtějí, a je to normální, jsou pacienti, kteří chtějí vědět do nejmenších detailů všechno, což je taky normální. A jsou pacienti, kteří chtějí nějakou rámcovou informaci. Je potřeba vědět, s kým mluvím.

Setkala jste se s případy, kdy lidé zemřeli až v okamžiku, kdy k nim někdo přišel, někdo přijel z daleka, že na něj počkali?

            Sama jsem měla před týdnem takový zážitek, kdy jsem měla intenzivní dojem, že nemocná starší paní počkala na mě. Nevím, proč si vybrala zrovna mě, měla okolo sebe jiné pečující, ale nemůžu se toho dojmu zbavit. Těžko hledat, jak to ti nemocní dokážou. A funguje to na obě strany. Pacient si dovede počkat i na chvíli, kdy si ten, který u jeho lůžka tráví hodiny a hodiny, odskočí třeba na toaletu — a v tu chvíli zemře.

Slyšela jsem, že se podobné věci stávají také se zvířecími mazlíčky…

            I zvířata tohle umí. Myslím si, že zvířata jsou v něčem mnohem moudřejší a to, že třeba zalezou do koutku, přestanou žrát a pít, je v něčem velmi… nevím, jestli se to hodí říkat, ale moudré. Když vidíte umírat někoho, kdo se (my tomu tak říkáme) zatáhne do sebe a obrátí oči dovnitř, přestane přijímat tekutiny a jídlo, jak na to reagujeme? Uměle ho zavodňujeme, hadičkami mu dáváme jídlo. U pacientů, kteří skutečně umírají, to ale nemá žádný význam, jenom jim to často znepříjemňuje a řekněme i prodlužuje umírání. V tom mají zvířata proti nám určitou výhodu.

Lze vůbec popsat, jak se asi člověk může cítit, když se blíží jeho konec?

            Ke konci, když mají nemocní před sebou řekněme hodiny nebo dny, upadnou do jakéhosi mrákotného stavu. Příbuzní se nás často ptají, jestli je slyší a jak se mají chovat. Říkáme jim, že si myslíme, že i v tomhle stavu pacienti nějakým způsobem vnímají, byť asi ne tak, jak si to my představujeme, ale cítí naši blízkost, cítí naši přítomnost, a že má rozhodně smysl na ně mluvit, dotýkat se jich, vyprávět jim nebo třeba číst knížky anebo u nich jenom tiše sedět — že to nějakým způsobem vycítí. Představa osamělého umírání, které často vidíme v nemocnicích, je pro mě děsivá.