Dobrovolník zvyšuje hodnotu zdravotnického zařízení

Absolvovala jste fakultu dětského lékařství, atestovala z oborů pediatrie a dětská psychiatrie… Dnes je ale jádrem vaší práce dobrovolnictví. Jak jste se k této aktivitě dostala?

Máte pravdu, že jsem hodně spojována s dobrovolnictvím ve zdravotnictví. To má počátek v době mého působení na Klinice dětské hematologie a onkologie FN v Motole, jsem ale z této doby asi známější pod svým předchozím příjmením Stará. Na kliniku jsem nastupovala v roce 1998 s úkolem zavést do systému komplexní péče o těžce nemocné děti a jejich rodiny psychosociální programy. V té době tam žádný, oficiálně nazývaný dobrovolnický program, nebyl a nevěděla jsem ani o žádném jiném zdravotnickém zařízení u nás, kde by něco takového fungovalo. Jak jsem zjistila, se systémově vedeným dobrovolnickým programem v nemocnicích v ČR do té doby nebyly žádné zkušenosti. Nedá se tedy říci, že bych se k dobrovolnictví „nějak dostala“, spíše mi dobrovolnický program v Motole spontánně vyrostl pod rukama. Od počátku jsem ho vnímala jako nadmíru efektivní podpůrný prvek, který velmi dobře zapadal do konceptu náplně mé práce na dětské onkologii. Název „dobrovolnický program v nemocnici“ vznikl ze spolupráce s kolegy z Národního dobrovolnického centra Hestia a kombinace tohoto názvu s již fungující podobou psychosociálního podpůrného programu na dětské onkologii se nakonec rozšířil a vžil celostátně. Za svou nejdůležitější roli z té doby považuji vyhledání vhodné formy a způsobu, jak tento nový prvek zasadit do systému zdravotní péče tak, aby nepřekážel, nesuploval profesionálně poskytované typy péče, a přesto zůstal přínosný. V tom mi určitě velmi pomohla moje lékařská profese a zkušenosti s různými zdravotně sociálními programy z pediatrické a pedopsychiatrické praxe. Dobrovolnictví v současné době sice netvoří majoritní část mé práce, na většině míst, kde jsem pomáhala se startem, už programy velmi dobře fungují a já jsem si ponechala hlavně oblast vzdělávání koordinátorů. Ti jsou klíčovými osobami pro to, aby si program uchoval svou efektivitu, funkčnost a kvalitu.

Jak tedy vypadaly začátky dobrovolnictví v motolské nemocnici? S kolika dobrovolníky jste začínali a jak přítomnost těchto nezdravotníků vnímal, a především přijal lékařský a ošetřující personál a sami pacienti?

Působení prvních asi 15 dobrovolníků na dětské onkologii v Motole jsem zpočátku zaštiťovala já jako lékařka a také jsem za jejich fungování měla plnou zodpovědnost. Byli to převážně studenti výtvarné katedry Pedagogické fakulty UK v Praze. Výborně se mi s nimi pracovalo, protože všichni byli nejen nadšení do vymýšlení nových aktivit, ale měli navíc i dobrý vztah k dětem a byli spolehliví a zodpovědní. Vlastně jsem vám teď popsala i základní důležité vlastnosti dobrého dobrovolníka pro zdravotnické zařízení :-) Reakce dětí i rodičů na onkologii byly pozitivní a velmi rychle se pozitivně měnila i atmosféra na oddělení. Postoj kolegů a zdravotnického personálu byl zpočátku dost zdrženlivý, ale to bylo pochopitelné. Snažila jsem se postupovat po malých krocích, hledala jsem a realizovala jen to, co bylo v danou chvíli a v daném prostoru možné. Zastávám názor, že nemá smysl jít cestou boje a hlavou proti zdi, lepší je hledat mezi přítomnými spřízněné duše, vysvětlovat a snažit se konkrétně ukázat, že to má smysl. Právě konkrétní akce a reakce dětí i rodičů zdravotníky postupně přesvědčily a už po dvou letech se po dobrovolnících začali ptát i na dalších dětských klinikách a odděleních pro dospělé pacienty. I proto jsem v roce 2001 byla převelena na úsek náměstka léčebně preventivní péče s cílem rozvinout dobrovolnické a další psychosociální programy pro celou FN v Motole.

V čem konkrétně mohou být dobrovolníci zdravotníkům, ale především pacientům nápomocni a na jakých pracovištích se nejčastěji vyskytují?

Na odděleních pro dětské pacienty se dobrovolníci osvědčili jako prvek, který do nemocničního prostředí vnáší alespoň něco ze zájmových aktivit běžného života, vyplňují dětem dlouhou chvíli jinak než sledováním televize nebo počítačovými hrami. U dlouhodobě a opakovaně hospitalizovaných dětí pak dobrovolníci doplňují často velmi zúžené spektrum osob, se kterými mohou být děti v období nemoci v kontaktu. To napomáhá i rodině, která musí při dlouhodobé péči zvládat velkou emocionální zátěž. Na odděleních pro dospělé pacienty je o dobrovolníky zájem hlavně při delší době hospitalizace, na sociálních lůžkách a lůžkách následné péče. Specifickou skupinou pacientů, pro které představuje dobrovolník často jeden z mála kontaktů se světem, jsou senioři bez rodiny. Dobrovolnické programy jsou zde ceněným nástrojem prevence sociální izolace. Velký prostor pro dobrovolnickou činnost je ale i na náročných a specifických odděleních, jako je ARO, OCHRIP, spinální jednotky, hematoonkologická oddělení nebo psychiatrie. Mnoho dobrovolníků dochází i k umírajícím do hospiců nebo na oddělení paliativní péče, podmínkou je zde hlavně dobrá připravenost dobrovolníků i personálu a jejich týmová spolupráce. Plně platí, že dobrovolník ve zdravotnictví by neměl nahrazovat práci odborného personálu, ale doplňovat ji tam, kde je to vhodné a možné, čili dobrovolník je mezi odborníky „specialistou na lidský kontakt“. Právě tato role je ve zdravotnictví tou cennou přidanou hodnotou, na které dobrovolnictví ve zdravotnictví u nás vzniklo.

Od začátku jste byli v kontaktu se zahraničním dobrovolnickým světem. Jaké významné vlivy a mezníky ovlivnily rozvoj českého dobrovolnictví?

První významnější kontakt se zahraničními dobrovolnickými organizacemi jsem měla v roce 2000, kdy se v Praze konala mezinárodní konference Volonteurope, a hned v následujícím Světovém roce dobrovolníků 2001 jsme s motolskou dobrovolnicí Aničkou prezentovaly na zahajovací konferenci v Amsterdamu výtvarný projekt spolupráce motolských dobrovolníků, dětí na onkologii a dětí ze základních a výtvarných škol z celé ČR. Toto byl určitě významný mezník, protože dodal našim, v tehdejší době ještě trochu „divným“ a v českých nemocnicích nestandardním aktivitám, určitý punc zajímavosti a důležitosti. Rok 2001 byl u nás významným impulsem ke vzniku zákona o dobrovolnické službě, čímž termín dobrovolník dostal legislativní oporu. To bylo důležité pro vedení zdravotnických zařízení a projevilo se zjevným nárůstem počtu programů ve zdravotnictví od roku 2003. Pro mě osobně měla velký význam stáž v USA v roce 2002. V deseti nemocnicích v Arizoně a Kalifornii jsem měla možnost seznámit se se systémem řízení dobrovolnických programů, které tam jsou běžnou součástí provozu nemocnice. Všímala jsem si hlavně procesů, které je potřeba už od počátku vstupu laiků do nemocnice dobře nastavit a ošetřit. Pobyt v USA mi zprostředkovala velká propagátorka a lektorka dobrovolnických programů v mnoha zemích světa Arlene Schindler, které vděčím za podporu a důvěru v to, že implementovat dobrovolnické programy v českém zdravotnictví má smysl i budoucnost. V Evropě jsou dobrovolnické programy ve zdravotně sociálním systému nastaveny různě, v závislosti na systému poskytování péče a na kontextu vnímání postavení člověka ve společnosti a kultuře dané země.

Postupně se dobrovolnictví rozšiřovalo po zdravotnických zařízeních ČR. Existuje dnes statistika, kolik zařízení a s kolika dobrovolníky se těmto programům věnuje?

Rok 2011 byl vyhlášen Evropským rokem dobrovolnictví a to byla pro nás šance se ohlédnout zpět na dvanáctiletý vývoj dobrovolnických programů ve zdravotnictví. Jednou z aktivit, kterou podpořilo Ministerstvo zdravotnictví ČR, byla realizace dotazníkového průzkumu s cílem zjistit, v kolika zdravotnických zařízeních dobrovolnické programy fungují, jak dlouho, v jakém rozsahu a kvalitě a také kolik dobrovolníků se v této oblasti pohybuje. Jako řešitelka projektu jsem dostala možnost realizovat první systematičtější sběr dat tohoto typu ve zdravotnictví u nás a výsledky mě samotnou velmi zajímaly. Z celkového počtu 281 lůžkových zdravotnických zařízení různého typu nám odpovědělo 129 a z nich v 61 program v nějaké podobě funguje nebo je v procesu zavádění. To znamená zhruba 25 %. Počty dobrovolníků v jednotlivých zařízeních jsou různé, od velkých pražských nemocnic, jako je FN v Motole nebo Thomayerova nemocnice, kde jsou registrovány stovky dobrovolníků, až po malá zařízení, kde jich za pacienty dochází jen několik. Většina zdravotnických zařízení, která dotazník vyplnila, má k dispozici kolem 20 dobrovolníků. Docela významné rozdíly v postoji k dobrovolnickým programům jsou mezi jednotlivými kraji, řekla bych, že je to hodně ovlivněno specifickými regionálními podmínkami i složením obyvatelstva. Další rozdíl je daný velikostí měst. Ve velkých městech je podstatná část dobrovolníků z řad studentů VŠ, menší města jsou víceméně odkázána na studenty vyšších ročníků středních škol a obyvatele středního a vyššího věku. Rozjezd programů tam často trvá déle, je závislý na dobře vedené propagaci, ale dobrovolníci zde pak často setrvávají v programu déle.

Zaujalo mne motto, které jste prezentovala na odborné konferenci Medical Services (pozn. red.: divize vydavatelství Mladá fronta, vydávající mj. i časopis Sestra): „Dobrovolník netvoří peníze, ale zvyšuje hodnotu nemocnice“. Jednoduché, léčebně efektivní, ekonomické… ale přesto mne napadá otázka: Dobrovolnictví a priori evokuje práci zdarma. Jak velký je tedy zájem ze strany potenciálních dobrovolníků o zapojení se do těchto programů?

Motto jsem si přivezla v roce 2002 z USA, konkrétně z MAYO Hospital ve Scottsdale. Přesvědčila jsem se, že motto vystihuje přesně to, že hodnota a kvalita zdravotní péče je významně ovlivňována tím, jak se s pacientem v nemocnici zachází, v jaké roli pacient je a jak se jako člověk cítí. Arlene Schindler říká: „Lékaři, sestry i ostatní zdravotníci mají v nemocnici přesně určené role ve zdravotní péči, ale dobrovolníci tvoří prostředí nemocnice.“ V zahraničí je možnost být dobrovolníkem v nemocnici často vnímána jako prestižní záležitost. Chápání dobrovolnické činnosti jako v lepším případě „levné“, v horším „nucené“ práce se u nás v případě aktivních zájemců o dobrovolnictví myslím nepotvrzuje. Někdy se sice objevují komentáře ze strany okolí ve škole, na pracovišti nebo i v rodině, vyjadřující nepochopení, např. typu: „Co z toho máš? Kdybys šel/šla raději někam na brigádu!“ nebo „Ty snad toho máš málo na práci?“ Pokud zájemce o dobrovolnictví tyto výroky neodradí, pak většina dobrovolníků sděluje, že i když za svou činnost nedostávají peníze, přináší jim dobrovolničení do života zkušenosti, které jsou v podstatě k nezaplacení. Já toto téma často otevírám na supervizích, aby si dobrovolníci mohli zkušenosti tohoto typu ve skupině sdělit a navzájem se podpořit. Za velmi důležité téma osobně považuji „záměnu dobrovolnictví za nevolnictví“, tedy principiální neporozumění, ke kterému může docházet ze strany vedení organizace nebo i personálu. Snahou ušetřit na pracovní síle a „najmutím dobrovolníka zadarmo“ se tak devalvuje jeho přidaná hodnota. Jak už jsem říkala, dobrovolník nemůže nahrazovat práci odborného personálu, který je za ni zodpovědný. Toto je klíčová podmínka i pro udržení zájmu dobrovolníků o činnost v nemocnici – „dobrovolník opravdu není nevolník“.

Podílíte se na rozvoji systémově řízených dobrovolnických programů v nemocnicích ČR, jste spoluautorkou metodických manuálů pro implementaci těchto programů v systému zdravotnictví a sociální péče v ČR, lektorkou a supervizorkou vzdělávání dobrovolníků apod. Jak s odstupem zmiňovaných třinácti let hodnotíte vývoj dobrovolnictví u nás?

Dobrovolnictví u nás dobře funguje v mnoha oblastech života – v sociální sféře, kultuře, sportu, ekologii, práci s dětmi a mládeží, ve výměnných zahraničních pobytech. Více k jednotlivým oblastem najdete na http://www.dobrovolnik.cz. Zdravotnictví je považováno za specifickou oblast, protože v zájmu bezpečí pacienta klade systém péče důraz na respektování a dodržování určitých pravidel. Považuji za úžasné, že se podařilo rozběhnout dobrovolnické programy právě v této oblasti za tak krátkou dobu. Akceptaci dobrovolnického programu jako možné součásti zdravotní péče pak významně napomohlo vydání Metodického doporučení pro zavedení dobrovolnického programu v nemocnicích v souladu s procesy řízení rizik a bezpečnosti pacientů (Věstník MZČR č. 6/2009). Myslím, že za deset let vývoje si dobrovolníci vybudovali v českých nemocnicích dobré jméno jak u pacientů, tak u personálu. V nemocnicích, kde dobrovolníci působí déle a jsou i vidět, mají i zřetelnou podporu vedení.

V závěru vaší prezentace na konferenci zaznělo postesknutí, že metodiky jsou nastaveny, ale chybí systémová podpora ekonomicko-organizační… Situace ve zdravotnictví není celosvětově zcela ideální, je tedy reálné, že by se blýskalo na lepší časy?

Netroufám si odhadovat, kdy a jakým způsobem se může ve zdravotnictví blýskat na lepší časy. Mé postesknutí bylo zároveň výsledkem loňských diskusí k aktuálním tématům dobrovolnictví ve zdravotnictví. Většina zkušených koordinátorů i zástupců organizací a nemocnic se shodla na tom, že jsme se výrazně posunuli v tom, jakým způsobem je potřeba programy vést, aby byly pro pacienty a celé zdravotnictví přínosem. Chybějící systémová podpora se týká hlavně dvou věcí: financování a personálního zajištění koordinace programu. Kvalita koordinátora je pro dobře fungující program základní podmínkou. Koordinátor musí dobrovolnický program plánovat a připravovat dopředu, musí umět pracovat s motivačními faktory jak na straně dobrovolníků, tak i personálu a pacientů. Na této pozici nelze ušetřit. Bohužel post koordinátora není systemizovaný a trvalá nejistota a nestabilita rozvoji dobrovolnických programů neprospívá. Ochotu být dobrovolníkem ve zdravotnictví považuji za vyjádření aktivního a zdravého postoje k životu. Jsem přesvědčena, že právě takový potenciál ve veřejnosti zasluhuje ze strany zdravotnictví ještě systematičtější podporu.

Další rozhovor si můžete přečíst tady.