Být a konat: duchovní rozměr anesteziologie

Ve volném čase jezdím na koni. Když začnete s tímhle sportem, dříve nebo později se vám stane, že v jednu chvíli sedíte v sedle a vzápětí ležíte na zemi, díváte se do nebe, máte vyražený dech a cítíte lehkou závrať.

Vzpomínám si, že jsem cítila přesně toto – závrať, zástavu dechu a mdlo v ústech – když mně jednoho březnového dne v roce 1994 zavolala Hannah, jednadvacetiletá vnučka mého muže, aby mi oznámila, že podivný černý výrůstek na palci její pravé ruky je rakovinný nádor. Jako anestezioložka vídám lidi, kteří trpí touto či podobnou chorobou, ve chvíli, kdy jsou na tom ještě dobře a podstupují operaci. První, co mi ale prolétlo hlavou, byla vzpomínka z dob studií před dvaceti lety, kdy manželka spolužáka podlehla této nemoci.

Měli jsme k Hannah a celé její rodině velmi blízko. Jako matka a babička jsem začala přípravy na přesun celé její rodiny k nám domů, zatímco jako lékařka jsem si prošla internet a zjistila jsem, že v některých případech byla prognóza v roce 1994 stejně beznadějná jako v roce 1974, jen s rozdílem několika let přežití.

V roce 1997 měla Hannah metastázy. Mozkové metastázy byly léčeny ozařováním, s břišními metastázemi se nedalo dělat nic. Čím jsem mohla přispět já? Lékaři jsou vycvičeni k tomu, aby něco dělali. Celá ta zoufalá situace byla o to horší, že ani já, ani její ošetřující lékaři jsme nebyli schopni dělat to, co nás učili ve škole, co jsme si uvykli dělat a co od nás naše kultura očekávala. Její lékaři ji předali do péče specialistům na paliativní péči. Byla jsem zoufalá.

Možná to ale byla chvíle začít dělat něco jiného z toho, co jsem taky uměla (kromě vaření kuřecích vývarů). Uměla jsem se modlit. Ale za co jsem se měla modlit?

Měla jsem prosit o zázrak? Nevěřím vlastně na zázračná uzdravení. Na dálku člověk ještě uvěří, ale když máte doma bývalou atletku, která se sotva dokáže v posteli sama posadit, která má nateklé břicho a hlavu holou od ozařování, je rozpor mezi vědomostmi a pomyšlením na zázrak příliš velký.

Pak jsem si vybavila slova židovské modlitby za uzdravení:

Ať pramen naší síly,

který požehnal našim předkům,

nám pomůže najít odvahu,

abychom z vlastního života udělali požehnání,

amen.

Požehnej těm, kdo potřebují uzdravení,

skrze refuah shlema,

obnovu těla,

obnovu ducha,

amen.

První odstavec klade důraz na jednotlivce, když říká: pomoz nám najít odvahu. Modlila jsem se tedy za sebe sama, abych dokázala být pramenem odvahy – abych s Hannah doopravdy byla během jejích posledních dní, které stráví pod naší střechou.

Jak jsem si postupně uvědomovala svoji potřebu nechat stranou tu část sebe sama, která byla zaměřena na konání, a začala jsem více vnímat způsob, jak jsem, cítila jsem chvílemi i ze svých pacientů touhu upozadit péči ve prospěch prostého bytí. V souladu s vlastní zkušeností jsem tuto touhu po okamžicích vnitřní sounáležitosti nazývala spiritualitou.

V té době jsem se dozvěděla o Schwartzově stipendiu určeném na klinické pastorační vzdělávání (Clinical Pastoral Education – CPE). Rozhodla jsem se využít této příležitosti, protože mi došlo, že se chci naučit navazovat vztahy se svými pacienty tímto způsobem – a že k tomu možná mám i vrozené předpoklady. Chyběla mi slovní zásoba a formální výcvik. Navíc jsem chtěla mít možnost, abych se při svých pokusech zahrnout do léčby spiritualitu mohla radit s odborníky.

Žádost jsem odesílala po smrti Hannah v červenci 1997 a samotný proces jejího vyplňování byl vzdělávacím kursem. Vylíčit svůj duchovní vývoj a popsat zásadní zvraty vlastního života se nedalo srovnat se zaškrtáváním předem vyplněných odpovědí ve formulářích, na které jsem byla zvyklá. Když odezněl pocit hrdosti, že jsem byla vybrána mezi uchazeči o stipendium, pustila jsem se do cvičení, kdy jsem každý týden měla pořídit zápis rozhovoru, který jsem vedla s některým ze svých pacientů. Naučila jsem se klást pacientům otázky o víře a o modlitbě i o tom, jaké je jejich pojetí ducha. Začala jsem se ptát, co je zdrojem smyslu v jejich životě a čeho přesně se obávají tváří v tvář vlastní nemoci. Postupem času jsem dokázala být při kladení těchto otázek přirozená a společně s pacienty jsem občas prožívala intenzivní okamžiky sounáležitosti, které se nedaly srovnat s ničím, co jsem cítila dřív.

Uvedu vám příklad jedné šestapadesátileté ženy, původně farmářky z Nigerie, která pak dlouho pracovala jako učitelka. V průběhu jednoho týdne prodělala dvě operace hlavy a byla nyní v mé péči na radiologii. Měla jsem provést rentgen srdečních cév a embolizaci vedlejších cév, a protože měla katétry zavedené do několika tepen při předchozích operacích, nebylo lehké dostat se k tepně znovu. Po několika pokusech se mi to podařilo. Vykřikla bolestí. Omluvila jsem se, že jsem jí nechtěla způsobit bolest, a došlo mi, že už si opravdu hodně vytrpěla. Zeptala jsem se, jak to všechno snáší. Řekla mi, že se modlí. Zeptala jsem se tedy, zda by nechtěla, abychom se pomodlily společně, přímo tam na místě. Souhlasila. Domluvily jsme se na Otčenáši. Pravou rukou jsem držela těžce vybojovaný katétr a levou rukou jsem svírala její ruku. Takto jsme se pomodlily Otčenáš, vzdáleny od všeho povídání, které se ozývalo kolem. Když se zastavila na „chraň nás od zlého,“ řekla jsem: „Aha, vy jste katolička“. Ona řekla: „Ano,“ zasmály jsme, ona se cítila lépe, já jsem se cítila lépe a všichni lidé v místnosti byli ohromeni.

Mindy byla mladá žena, která navštívila naši přípravnou ambulanci, když se chystala na odstranění nádoru prsu. Měla malou dceru a manžel je nedlouho předtím opustil. Zeptala jsem se jí, u koho čerpá oporu, a ona mi řekla o své rodině, přátelích a terapeutovi. Pak jsem jí položila otázku, zda pro ni hraje nějakou roli spiritualita a víra, a bylo to, jako bych otevřela dveře k celé jedné dimenzi jejího života, o které by si nikdy nepředstavila, že by se na ni někdo mohl ptát v Massachusettské obecní nemocnici. Později se přiznala, že nemocnice byla poslední místo, kde by si myslela, že najde Boha. Nicméně v tu chvíli jsme tam seděly a mluvily o víře v jejím životě. Řekla jsem jí, že s sebou může na léčení přivést svého faráře, a to ji velmi potěšilo. O rok později jsem ji náhodou slyšela mluvit od pulpitu v jejím kostele. Byla to žena, pro kterou byla víra pevným kotevním lanem v mnoha bouřlivých obdobích, a já bych se to nikdy nedozvěděla, kdybych jí nepoložila svoji otázku.

A co pacienti, pro které víra nic neznamená? Je možné dospět s nimi k pocitu sounáležitosti? Byly situace, kdy jsem skutečně tápala. Jedna dvaašedesátiletá paní za mnou přišla před vyšetřením kloubu a byla tak nervózní, že sotva vydržela zůstat vsedě. Po několika pokusech proniknout do jejího světa jsem se jí zoufale zeptala, jestli neexistuje nic, co dělá ráda a při čem zapomíná na všechny své problémy. „Ano,“ odpověděla, „žehlení. Nechtěla byste, abych Vám něco vyžehlila?“ Její nabídku jsem slušně odmítla, ale navrhla jsem jí, že v době před operací by mohla zkoušet vyvolat si pocit, který má, když stojí u žehlicího prkna. Na tváři se jí objevil úlevný výraz a děkovala mi za můj čas a zájem. Já jsem měla rovněž dobrý pocit.

Od chvíle, kdy jsem začala svoje pastorační školení, uplynuly téměř dva roky. Byla to zkušenost, která mi dala velmi mnoho. Jak osobně, tak profesionálně. Naučila jsem se být stále ve spojení sama se sebou a udržovat v rovnováze vlastní bytí a konání v každodenním životě. A když je toho na mě příliš, zkouším jenom klidně dýchat. Život je dech. Díky tomu se mohu ve chvilce dostat zpátky na koně, soustředit se a začít znovu. Čím lépe to dokážu udělat pro sebe sama, tím více se můžu soustředit na pacienty a být skutečně s nimi. Narozdíl od mechanického psaní anamnézy umožní tato přítomnost navázat vztah k pacientovi a mnohdy pomůže proměnit chvíli nejvyššího znepokojení v okamžik vnitřního klidu.

Před nedávnem jsem dávala anestézii Dr. Barriové, dvaačtyřicetileté chemičce, která měla podstoupit operaci mozkového nádoru, který byl patrně příčinou jejích záchvatů. Když řeknu, že byla úzkostná, je to značný eufemismus, a její úzkost začínala být nakažlivá. Modlitba ji nezajímala, ani meditace, či jakákoliv jiná relaxační technika. Zeptala jsem se jí, zda by si mohla představit, alespoň na okamžik, místo, kde se cítila klidná a uvolněná. Trvalo to několik minut a pak mi začala vypravovat o svém domku se špičatou střechou ve Vermontu se stromy všude kolem a s potáplicemi na jezeře. Pomalu se zklidnila, stejně jako všichni kolem ní, a pak usnula s klidným výrazem ve tváři. Považovala jsem to za „vítězství“.

V takovou klidnou chvíli může Duch vstoupit a můj pocit uspokojení z vlastní práce je veliký.

**Zdroj:**Kraft, M. Being and Doing: Adding a Spiritual Dimension to the Practice of Anesthesiology. Innovations in End-of-Life Care, 1999;1(6), www.edc.org/lastacts