Když tady tak pročítám všechny názory, mám slzy v očích.
Moje babička, která je nyní už čtyři roky po smrti, dostala ve svých 67 letech mrtvičku, která jí upoutala na lůžko. Tehdy jsme s rodiči začali řešit co dál. Kvůli ne zrovna dobré finančí zajištěnosti nemohli přestat pracovat a ani bytové podmínky nám neumožńovali, vzít si babičku domů. Byla tedy nejdříve v Mostecké nemocnici na neurologii, poté půl roku v LDN a nakonec v DD v Jiřetíně. Na péči v LDN si nemůžu stěžovat, ale to, v jakém stavu nám vždy vrátili babičku z nemocnice, bylo strašné. Proleženiny, oteklé končetiny, vyhublost z nedostatku jídla, byl jen zlomek toho, co si tam musela vytrpět. Snažili jsme se jak jen to šlo a u jejího lůžka se pravidelně střídala celá rodina. Zprvu jsme si ji také brali na víkendy domů, ale zhruba po roce už to její zdravotní stav nedovoloval. Babička po necelých dvou letech, které strávila na lůžku, zemřela. Dodnes se vyčítám, že jsme to nějak neudělali a babičku si nevzali domů. Tato událost, která se odehrávala v mých sedmnácti letech, situace, které jsem musela s matkou řešit a zvládat jako dospělá, mě poznamenaly natolik, že jsem šla studovat sociální školu. Pomáhám ted lidem, kteří jsou ve stejné situaci jako my tenkrát hledat řešení péče o jejich blízké, nebát se ozvat při aroganci ze strany personálu některých zařízení a hlavně hledat možnosti, jak si nechat své blízké doma.
