Manželova maminka dva roky truchlí po úmrtí manžela. Jak jí pomoci?
Dobrý den.Je to dva roky co manželově mamce zemřel manžel na rakovinu.Zemřel doma v posteli po boku nás všech.Manželova mamka je z toho stále špatná .Zůstala na vše sama.Snažíme se ji pomáhat jak jen to jde.Bydlíme hned vedle ní tak má vnoučata každý den u sebe aby jsme ji alespoň nějak rozptýlili. Měla s manželem krásny život.Postavili si dům,společně jezdili na dovolené i se dřeli na poli aby si vydělali nejaké peníze.Až nemoc vše zničila a mamka je z toho nešťastná.Příjde vždy osudná sobota(den úmrtí) a mamka brečí nebo je pod léky na nervy. Z ničeho nemá radost. Kolikrát si vyzpomene hlouposti tak jdeme a pomůžeme,myslíme si, že příjde na iiné myšlenky,ale v zápětí je to zase stejné.Nechali jsme ji udělat přívěšek s fotkou manžela ,že jí neodešel a je stále sní. V jídelně má fotku manžela má ho prostě všude aby věděla, že jeho duše tam pořád je.Nikam do společnosti nechce.Chápeme její bolest ,ale jak vysvětlit vnoučatům, že babička stále pláče a je smutná.Moc jí nepřidá ani její mladší syn. Vzal si holku co už svou rodinu nemá a ta holka věčně rýpe do rodiny a dělá zbytečný zle.Kolikrát mladší syn na mamku i křičí , že tu jeho holku nebere do rodiny, že na ní věčně hledá mamka chyby,ale ono je to vše podnět té jeho holky,která neunese to, že tak nějak jsme všichni společně bez ní spokojení ,že ona je ten rozvračeč rodiny(je nenapravitelná a to jí mamka hodně i přes to vše zlo pomáhala.Řekli jsme mamce a dost neváží si Vás).Jak takovou situaci řešit?Manželově mamce pomoct?Je nám z toho s manželem smutno co se tu děje a do toho spoustu dalších jiných problémů a starostí.Moc děkujeme za radu.
Dobrý den.
Vezmu to od konce. Často dávám právě na závěr své odpovědi doporučení na návštěvu psychologické poradny či terapeutického pracoviště. Určitě to platí i pro Vás. Vaše situace není snadná, týká se řady lidí a má několik rovin. Využijte možnost probírat jednotlivé těžkosti s nezaujatým odborníkem a přijít tak na jednotlivé kroky, které povedou k celkovému zlepšení.
Teď jen malá poznámka k Vaší švagrové. Je to přece manželka bratra Vašeho muže. Zaujalo mne, že o ní zásadně mluvíte jako o “holce”. Já jsem ji neviděl, neviděl jsem se s nikým z vás, ale to “holka” mi zní nějak, omlouvám se, nějak povýšeně. Ona už svou rodinu nemá, prošla tím, čím začínáte procházet vy. Představuji si, že doufala, že ve vaší široké rodině najde nové zázemí. Ale vaše rodina mi přijde velmi stmelená, možná až moc. A to by se mohlo právě trochu podílet na tom všem, co vás trápí.
Co se týče vnoučat, ta z té situace budou mít tak velký problém, jak velký ho budou vnímat od vás všech. To, že babička oplakává dědu, je normální a přirozené, protože se měli hodně rádi a byli na sebe dlouhou dobu zvyklí.
A konečně jsme tedy u babičky. Dva roky je už dost dlouhá doba, ale tady se vždy říká, že každý má svou svou míru a dobu truchlení, kterou potřebuje. Umím si představit, že je to pro vás těžké, dívat se na smutek, který jakoby nebere konce. Vy všichni tam jste konfrontování s realitou života, který bez výjimky končí smrtí. Tohle nejde nijak odvrátit, s tím se musí každý člověk poprat. Ale nemusí na to být sám. Babička opravdu ve vaší stmelené rodině samotou netrpí, to je pro ni velký bonus, ta vaše až nadstandardní blízkost. Ale možná tam u vás trochu chybí prostor pro cokoli a kohokoli nového a dalšího. Nové lidi, nové myšlenky, jiné postoje, jiné důrazy. Nevím, musíte se poradit a radit právě s někým cizím, novým, jiným a dát víc prostoru změně a hojivému úzdravnému procesu.
Děkuji za Váš dotaz, za Vaši důvěru a přeji Vám dostatek vytrvalosti i moudrosti.
Váš Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
