Je mi přes padesát let, jsem sám, žiji ze setrvačnosti, nebaví mě to tu. Cítím, že už tak dobře nebude.
Dobrý den. Jsem sám je me přes padesát a zivoto už měl nebaví. Kazdy večer Prosím vesmír abych se už ráno nevzbudil. Mam pocit ze do tohoto světa nepatřím. Cítím ze už žijící ze setrvačnosti a všechno už mám za sebou. Zůstaly Měj jen vzpomínky na ty krásného věci kterém jsem zazil. Je to pryc a jak cítím ze už ta dobře nebude.
Milý Oldo,
moc jste mi toho o sobě neřekl. Věřte mi, znám tyhle pocity, pamatuji se na to, bylo mi tehdy stejně jako Vám. Co vím, tak vesmír si takovýchhle proseb nevšímá. Má svoje měřítka. Máte pravdu, svět se změnil a odcizil se nám. Ale když už tu jednou jsme, tak do něj patříme, všichni. Máte pravdu, co bylo, je pryč. S tímhle ale nenadělá nikdo nic, v tom jedeme všichni a každý. Ano, tak dobře, jak bylo, už asi nebude, souhlasím. Ale je pravda, že ono vždycky taky bylo nějak dobře a současně nějak špatně, tohle se přece nemění. Víte co, dejte tomu ještě šanci, přes zimu, do jara. Dělejte dál, co je třeba, tak, jak už to děláte, ze setrvačnosti, nic víc. Jen tomu všemu dejte ještě trochu času, jen tak. A jestli máte po ruce nějakou psychologickou poradnu, můžete tam zajít, určitě tam pro vás budou mít pochopení i nabídku různých forem pomoci. Pro rychlou podporu můžete volat na některou z linek důvěry, často fungují nonstop, nebo přijít do krizového centra.
Váš
Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
