Moje sestra se zabila - jak žít dál?

dobry den,dnes na jaře to bude rok,co mi zemřel brácha.Nikdo Z nás nečekal,ze již se z nemocnice nevrátí a zemře na tamnější zápal plic.-Dostalo ho tam vice pacientů a dva zemřeli-bohuzel byl jedním z nich.Nevím sama,co se sebou chci vás podpořit at se držíte,ale samotné mi to někdy nejde.Nejvíce is vyčítám,že jsem se více nestarala a premlouvala jsem ho,at vydrzí v nemocnici,ze ho tam dají dohromady-měl diabetes rozházeny po chřipce.Já mám takové výčitky,jako kdybych se ho chtěla zbavit a tak dále-pořád es mi vrací,že jsem měla udělat něco jinak a ,ze ho měli jinam převézt,doktoři tam nebyli dobří a sestry take ne.Chodím na hrob a tam s ním povídám,omlouvám se mu a říkám,že jsem měla být lepší sestra,měla jsem mu dávat více najevo,že ho mám ráda.Občas mi pomůže,kdyz jsem sama a mluvím s ním,uz se mi o něm i zdálo-jednou osklivý sen a napodruhé mi bylo v tom snu moc hezky,byl zdráv a byl u mě.Chtěla bych vrátit čas-ale vím,že to tady všichni......pomáhají mi ještě léky,bez nich bych asi nemohla.....jít dál.Moje maminka je na tom zdravotně a psychicky z toho špatná a pořád se z toho nemůže vzpamatovat-coz se nám nikdy nestane,pořád čeká,že se brácha objeví-pro maminku-to nejhorší....bydleli jsme vedle sebe a já ho někdy vidím u okna,nevím,zda jsem blázen,ale již jsem slyšela i jeho kroky..a to mi pomáhá,myslím,že tu s námi je.Něco mezi nebem a zemí být musí.Tak moc bych mu toho chtěla říct....sice jsem Vás asi moc neuklidnila,spíse jsem si i já své bolavé srdce zde vylila-ale musíme doufat,že se s nimi uvidíme a že tu jsou-jinak bychom asi nemohli jít dál -moc s vámi cítím a držím vám palce Jaroslava