Přidat komentář

Milá paní Hanko, jsem ráda, že píšete, mě moc pomáhá sdílet tu hrůzu s těmi, kdo mají, bohužel,stejnou zkušenost. Mě se chvílemi zdá, že to nejhorší je za mnou, užuž si říkám, tak snad bude líp, protože už je to k nesnesení, a pak to přijde! S ještě větší intenzitou, jakoby ta chvíle aspoň trochu snesitelná, musela být vyvážena daleko větším zoufalstvím. A stačí obchod, košile, situace - a člověk je zase až na úplným dně.
Píšete že se snažíte zvládat pláč, to já jsem už definitivně vzdala. Copak doma, to je asi jedno, ale pro mě odejít do práce je nadlidskej výkon. Dvě! hodiny se přemlouvám, abych se oblékla a šla... pak to v práci trochu jde, mám štěstí na lidi kolem sebe, takže tam prostě brečím když se mi chce a oni mě buď zkusí z toho "vytáhnout" a nebo, když to nejde, tak mě nechají být až to samo přejde. Horor ale je návrat domů... to brečím už v tramvaji a je mi tak nějak jedno, co si kdo myslí.
Vy to máte trochu horší, nebo možná lepší, že nikam nemusíte. Já mám Stanďulku doma (i můj muž se jmenuje Stanislav) a nejraději bych se s nám tady zavřela, sedla si s ním někam do koutku a počkala, až budu zase s ním. Jenže to nejde, tak jak píšete, děti, vnouček.. nevím, co ze mě budou kdy ještě mít. Ani to malý dítě tě mě nerozveselí. Mám strašný strach, že jim budu viset na krku, mí synové se snaží jako vaše dcery. Jen jednou jsme řekla nahlas, že chci za Stanďulkou, ale pohled mýho mladšího syna nikdy nezapomenu, a jen zašeptal..tohle neříkej.
Pochopila jsme z toho, že dětem se nejde svěřit, protože jim jen přiděláváme starosti. Říkám si, co jsem to za matku, když se synové musejí starat o mě. To já bych se měla starat o ně, i když jsou už dospělí. Myslím, že to cítíte stejně, aspoň mi to tak připadá. A tak jediná cesta jak z tohodle průšvihu ven je snad podpora těch, kteří mají stejnou zkušenost.
Je zvláštní, že i já si poslední dobou promítám tu hnusnou dobu, ale mám to všechno tak nějak v mlze. Vím ale jedno, že před 3 měsíci si člověk nemohl moc vybírat, kam ho odvezou. Já Stanďulkovi taky volala záchranku... byl to den, kdy se mu špatně dýchalo, smlouval se mnou, byla neděle...prý počkáme do 13 hodin. Před 1 hodinou sundal snubní prstýnek, že ho nechce do nemocnice, a řekl, zavolej. Kluci přijeli hodně rychle, změřili mu doma co změřit šlo a pak nám vysvětili, že do nemocnice ho klidně odvezou, ale že tam na něj nikdo nebude mít čas a že tam ještě chytí kovid. Tak zůstal doma a byli jsme oba strašně šťastní. Ten prstýnek už si na ruku nevzal...zemřel na rakovinu plic za tři týdny poté.
Paní Hanko, klidně pište, prosím. Světlana