Zachovala jste velmi statečně a odpovědně, když jste manžela ulidňovala a snažila se být na něj "hodná". Byl velmi nemocný člověk, to, že se nemoc vyskytla i v rodině - předpoklady se dědí. Potom stačí, v pozdějším věku, nashromážděné emoce, křivdy celého světa, nespravedlnosti a pohár přeteče. Někteří lidé také mohou mít vrozené povahové rysy, které nejsou nikdy lékařsky odhaleny, a měly by být, a ti lidé by měli vědět, co se s nimi děje a proč. To, že měl práci a kamarády, mu asi ulehčovalo těžkou nemoc. Možná se velmi trápil tím, že přes nemoc nebyl schopen opětovat city, možná doma mu to pořád připomínalo, jak není schopen svoje stavy ovládat a jak vás tím trápí a to vyvolávalo spirálu hrůz, strachů, výčitek, psychotických stavů... Život je krutý a někdy je skoro lepší, když strašná nemoc, která nemůže skončit přirozeným zánikem, zanikne dobrovolným rozhodnutím. Je to opravdu to samé. Vy jste se celou dobu chovala naprosto skvěle, víc už jste udělat nemohla, vy si zasloužíte velký obdiv. A i vaše děti, jak píšete, asi ten stav chápaly, jakoby se jednalo o neodvratnou rakovinu a konec přijaly velmi rozumně. Psychická nemoc je rakovina mysli. Věřte, že chápu jak vás, tak vašeho manžela. Snad člověk musí převzít pocit, že život je mnohdy velmi krutý a teď je vše když ne vyřešeno, tak jiné.
