Zemrela me dcera bylo ji 17 let na tri mesice. Kdyz jsem po jejim pohrbu chodila treba dvakrat za ni hrbitov tak si lide hodne vsimali a rikali ze to neni v poradku ze mam dojit na psychiatrii a nechat si predepsat leky! Rikali ze uz ji nic neboli ze je ji je dobre. Stale jsem si jen opakovala co otom muzou vedet kdyz takoveho nic neprozili pak uz jsem nahlas i rekla ze me tyto reci nezajimaji a radci jsem je nevyhledavala jen jsem rekla ze je to ma vec ze oni me nepomuzou protoze ty jejich rady me vis ublizovali! Radili me ze si mam najit pritele nebo mit dalsi dite nevim co oni mohli vedet otom jak v me dusi je rozmlacene a bolave! A ze bych nejak dostala pomoc od me rodiny jsem nejak nezaregistrovala jen me nekteri i poradne dokazali vic na to dno potopit. Ja proste musim mluvit o me dceri a o tech lidech co vim ze to nechteji se snima otom nebavim a ani smym otcem!
Nevim ale beru to tak ze proste ma dcera tu zila i kdyz jen kratkou dobu ale byla ziva a zanechala tu vzpominky a ty ja si od nikoho nenecham vzit!
A jestli na Steffi zapomeli tak je to jejich vec pro me je stale v mem srdicku a stale bude.
Muzu rict ze clovek muze otom si popovidat s lidma kteri tuto bolest take prozivaji ten kdo to neprozil stavi se k tomu zady a nezajima ho to, nechce si stim zaobirat a nebo nicit jeho vlastni zivot!
Pro nekoho to je proste zivot a nebo takovi zivot je! Nekomu jeho svicka dohori drive nekomu ne.
Me otazky by jste me asi tezce odpovedela.
