Navrátit smrti její místo

S poslední etapou života zákonitě souvisí umírání a smrt. Staří lidé dříve umírali převážně doma. V závěru 20. století až do současnosti se však smrt postupně přesunula z domovů do zdravotnických zařízení…

V minulosti nebyly možnosti vyléčit nemoci, chyběly tišící prostředky ke zvládnutí bolesti a nebylo také tolik nemocnic jako dnes. Člověk a jeho blízcí se obraceli k Bohu, hledali útěchu a vysvětlení. Chápali utrpení jako trest za své hříchy. 19.století bylo pokusem vysvětlit svět bez Boha a náboženský pohled na nemoc se ztratil. Technické vymoženosti světa oslnily člověka a společnost se snaží mít moc i nad smrtí. Dříve se dítě narodilo a rodina s nadějí čekala a doufala, že přežije. Dnes se dítě narodí a málokoho napadne, že může zemřít, předpokládají se zázraky medicíny. A totéž se mnohdy stává i v případě smrti starých lidí. Lidé se obracejí na lékaře, hledají u nich pomoc a často je zaměňují za bohy, kteří smrt dokážou oddálit a umějí jejich blízkého uzdravit. Je smutné, že někteří lékaři tuto roli přijímají a nedokážou sdělit, že jejich moc nad životem končí, že je nutné stanovit zahájení geriatrické paliativní péče a následně okamžik terminální fáze onemocnění. Ano, chápu, že je nesmírně obtížné převzít tuto zodpovědnost a sdělit pravdu o své bezmoci nad životem, sdělit nevyhnutelné, že jsem boj se životem prohrál. A tak stále znovu a znovu, v řadě případů, kdy je na prvním místě zvládnout příznaky a podívat se pravdě do očí… Někteří lékaři stále zatěžují křehký organismus dalšími vyšetřeními, dalšími náročnými léčebnými výkony a rodina žije v naději, že stav se změní a jejich blízký se uzdraví. Hrajeme tak s nemocným hru, snažíme se ho přesvědčit, že se uzdraví, snažíme se o to, aby nehovořil o svém konci, vnucujeme mu svou představu a rozhodujeme za něho, co bude dál. Moralizujeme a bráníme mu vyjádřit, co cítí, odsuzujeme jeho slova, vymýšlíme řešení pro jeho problémy bez jeho účasti, mluvíme více s příbuznými než s nemocným. Vyhýbáme se odpovědím, utíkáme pryč. Co to vlastně děláme? Umírajícího necháváme v hluboké samotě s jeho myšlenkami, nenajde se nikdo, kdo by si na chvíli sedl k jeho lůžku, vyslechl jeho obavy. V poslední fázi svého života člověk nejvíce potřebuje lásku, mít někoho nablízku, kdo vyslechne jeho obavy a bude jim věřit. Konec lidského života pro zdravotníky znamená být skutečně opravdovými účastníky a přijmout postoj umírajícího, dokázat vytvořit vztah a umět nahlas sdělit svou bezmoc, anebo jen tak sedět a sdílet ticho, MLČET. Ticho znamená, že si oba účastníci utřídí myšlenky, mnoho se vynoří a mnoho se zasune hlouběji. Lidská blízkost, to je naděje, která nesmí nikdy selhat. Naučme se přijímat smrt jako nezvratnou součást života. Žádejme postupovat podle zásad paliativní medicíny a ubezpečit nemocného a jeho rodinu, že jej neuzdravíme, ale dokážeme ho zbavit bolesti a odstranit nepříjemné symptomy, které na konci života člověka provázejí. Nemocní se nebojí smrti, bojí se umírání, mají strach z utrpení, z bezmoci, kdy jsou v sebepéči závislí na druhých. Ne všichni lékaři a zdravotníci jsou ovšem odborně připraveni poskytovat kvalitní paliativní péči, chybí odborná příprava v paliativní medicíně a také nedostatečné vzdělání v komunikaci s umírajícím a jeho rodinou. Stále platí mýtus, že hovořit o smrti je tabu. Stále platí mýtus, že zvyšování dávek opioidů působí nepříznivě na organismus. A mohla bych jmenovat řadu dalších omezení, která v naší společnosti v souvislosti se smrtí přetrvávají. Nutné je nepohlížet na smrt jako na naše selhání, ale naučit se ji přijmout jako nezvratný přírodní zákon. A mít odvahu čelit obtěžujícím příznakům v poslední etapě života a chápat svou roli doprovázejícího. Doprovázející je ten, který jde krok za umírajícím. Je to především umírající, který určuje cestu, nejsme to my, kteří rozhodujeme za něho, vnucujeme mu svou vlastní představu o jeho konci, pokud chce hovořit o smrti, musíme být ochotni naslouchat a také v mnoha případech, kdy nazývá smrt jiným jménem, přijmout i tuto situaci. Jedině tak je možné budovat opravdový, vzájemný, vztah. Lékaři většinou sdělí pravdu příbuzným a jsou to příbuzní, kteří mají strach hovořit o smrti a domnívají se, že způsobí bolest svému blízkému, když budou na jeho otázky o prognóze říkat pravdu.

**Každý si projde svým…

**Elizabeth Kübler-Rossová podrobně popsala, jaké etapy prožívá nemocný v souvislosti s umíráním. Fáze popírání a šoku, agrese, smlouvání, deprese a smíření se střídají a my zdravotníci je musíme umět chápat a vědět, ve které fázi se právě nemocný nachází. A to, jak se s tím vypořádá, záleží skutečně na vztazích a prostředí kolem něho. Tyto etapy současně prožívají i zdravotníci a příbuzní, často se nacházejí každý v jiné fázi a je obtížné najít společnou řeč. Nemocný má mít možnost uzavřít svůj život, dokázat se rozloučit s těmi, kteří tu zůstávají. Někdo potřebuje říci nahlas „umírám“, dává mu to sílu připravit se na poslední okamžiky, vyslovit nahlas, co ho trápí, a najít tak v sobě klid a smíření. Neboť jen lidem byla dána možnost myslet, mluvit a člověk nedokáže být bez druhého. Každý z nás má jinou představu o svém konci a mnoho z nás není na svou smrt připraveno. Nikdo z nás ještě nezemřel, nevíme, jaké to je, a také nám ještě nikdo ze zemřelých nepřišel říci: „Dali jste to nejlepší, co jsem si mohl přát, díky.“

Domácí hospicová **péče

**Hospicová péče vychází z myšlenek úcty k životu, respektu lidské jedinečnosti a neopakovatelnosti. Zaručuje nemocnému, že nebude trpět bolestí, že v každém okamžiku jeho posledních dnů bude respektována jeho osobnost, že nezůstane sám, všemi opuštěn. Historie hospicové péče u nás je spojena se jménem MUDr. Marie Svatošové, která v roce 1993 založila občanské sdružení ECCE HOMO (Hle člověk). Za dva roky byl otevřen první hospic v ČR — Hospic Anežky České v Červeném Kostelci. V současnosti u nás je asi 15 hospiců, které v žádném případě nemohou pokrýt potřebu hospicové péče. První hospic na světě byl založen ve Velké Británii již v roce 1967 a dnes má tato země více než 1000 paliativních zařízení. Hospicová péče je součástí paliativní medicíny.

Paliativní **medicína

**Paliativní medicína je podle definice Světové zdravotnické organizace léčebná a ošetřovatelská péče o ty pacienty, jejichž nemoc nereaguje na kurativní péči. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, dále pak řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů. Paliativní medicína se snaží dosáhnout co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin. Paliativní péče nabízí umírajícím a jejich blízkým podporu a pomoc. Klade hlavní důraz na zachování lidské důstojnosti a na kvalitu života. Dokáže úspěšně zvládnout bolest a další symptomy spojené se závěrem života nemocného. Podporuje život a umírání považuje za normální proces.

Paliativní medicína neurychluje ani neoddaluje smrt. Je založena na spolupráci více oborů s cílem zajistit péči zdravotní, psychickou, sociální i spirituální. Stěžejním je zjistit potřeby umírajícího, respektovat jeho přání, zdůraznit význam rodiny a umožnit jí prožít poslední okamžiky s jejím blízkým. Paliativní péče představuje také pomoc rodině zvládnout zármutek a umožnit truchlení, které je nedílnou součástí času po odchodu jejich milované osoby. Základním požadavkem je, abychom zůstali lidmi pro lidi a dovolili a také dokázali důstojné umírání za přijatelných podmínek.

Se vznikem domácí zdravotní péče (1992) také některé agentury poskytují hospicovou domácí péči. Předpokladem však je indukce domácí péče praktickým lékařem. Ošetřující lékař v nemocnici ji může indikovat pouze na 2 týdny a dále musí být ordinována praktickým lékařem, a to opakovaně každý měsíc. Také na něm záleží, kolik ošetřovacích návštěv doporučí. Domácí péče může být poskytována denně nejvíce 3krát, ale je-li to nezbytné, lze do domácnosti nemocného docházet i vícekrát, avšak po schválení revizním lékařem pojišťovny. Domácí zdravotní péče musí být dostupná 24 hodin denně, ve všední dny i ve svátky. Hospicová domácí péče se v České republice pomalu rozvíjí a je důležité vnést do povědomí naší společnosti, že lze umírat doma, v prostředí láskyplné péče, bez bolesti a dalších nepříjemných symptomů, provázejících závěr života. V současnosti však ještě není plně doceněna finanční podpora hospicové domácí péče ze strany státních orgánů ani zdravotních pojišťoven. Zcela nelogicky se její indikaci brání i řada praktických lékařů. Je nesmírně důležité, aby v týmu poskytovatelů domácí péče byly zastoupeny odbornosti všech typů péče, která je v daném okamžiku potřeba. Zahraniční výzkumy prokazují, že posílení domácí hospicové péče přináší nejen ekonomické úspory, ale také zvyšuje kvalitu života umírajících. Bohužel stále chybí i podpora rodin, které by se chtěly starat o své blízké v domácím prostředí. Mají obavy, že přijdou o práci, resp. finanční příjem, mají strach, že péči nezvládnou, a ani mnohdy nevědí o existenci domácí zdravotní péče, která umožňuje hospicovou péči doma. Je tomu tak mimo jiné i proto, že s nimi nikdo jejich závažnou situaci neprobere, nepředstaví možnosti řešení a nenabídne variantu domácí péče. Na tuto situaci reaguje občanské sdružení Cesta domů, které na území Prahy provozuje od roku 2002 Domácí hospic Cesta domů. Současně je sdružení také hlavním řešitelem projektu Paliativní péče a její rozvoj ve světě a v ČR, jehož cílem je zmapovat stávající situaci péče o umírající v České republice a vypracovat novou koncepci péče o umírající a jejich rodiny. Což se také stalo.

**Velikost manželské lásky ve jménu dát, co mohu

**V paliativní péči je největším úskalím komunikace s nemocným a rodinou. Mezi pacienty, resp. umírajícími, je bohužel více těch, kteří nám nedokážou sdělit, co je trápí, proto si často nevíme rady, tápeme, zda se jedná o strach, o bolest fyzickou, nebo bolest duše. Poruchy kognitivních funkcí a poruchy chování mnohdy vedou k nesprávnému řešení vzniklých situací. Za jakých podmínek lze umírat doma?

1. Nemocný si přeje prožít poslední okamžiky svého života doma.

2. Rodina je ochotna a schopna mu poskytnout kvalitní péči.

3. Praktický lékař a agentura domácí zdravotní péče jsou schopni péči zajistit.

4. Lze vytvořit bezpečné prostředí, kde bude péče prováděna.

5. Přínosem je práce dobrovolníků se souhlasem nemocného i jeho rodiny.

**Kazuistika 1

**Nemocný, 86 let, stav po CMP, počínající vaskulární demence, nesoběstačný v sebepéči, poruchy komunikace, poruchy kognitivních funkcí a chování.

Manželka zvládala péči s pomocí pečovatelek. Byla jsem praktickým lékařem požádána o pomoc 1krát týdně. Vzpomínám si na to jako dnes, a to i po téměř 20 letech, kdy jsem přišla, představila se a manželka nemocného mne učila prvky bazální stimulace. Již v roce 1994! Když jsem přišla, sdělila mi: „Dnes se s mým manželem jen seznámíte, slyší na jméno Dolfi. Já mu říkám Dolfíčku, jen tak rozezná, kdo je kdo.“ Popisovala mi svůj vlastní způsob péče a já byla ohromená, jak je díky velikosti lásky možné překonat vše smrtelné. Měla rozplánovaný celý den, jak podpořit jeho smysly, jak se věnovat sebepéči, například dát mu holicí strojek do postižené ruky, aby alespoň 2krát udělal kdysi známý a běžný úkon, ona tento úkon dokončila. Využívala stimulaci zraku -ukazovala mu fotografie z dovolené, pouštěla mu známé skladby, vařila oblíbená jídla, která mixovala se smetanou, aby je mohl přijímat… a mohla bych jmenovat další a další projevy velikosti jejich manželské lásky, neboť ona znala jeho skutečné záliby a naučila se s nimi pracovat i v takto svízelné situaci. Při zhoršení stavu byl hospitalizován, v nemocničním prostředí však docházelo ke zhoršení, téměř nespolupracoval. Domnívám se, že nedostatek času a trpělivosti ze strany zdravotnického personálu měl také velký podíl na změnách v pacientově chování. Nikdo se manželky nezeptal, jaký přístup ke starému muži je nejvhodnější. Moje studentky, které byly přítomné, mi sdělily, že přišla sestra a bez sdělení, co provádí, mu aplikovala injekci, starý muž to nevydržel a svou zdravou rukou jí dal facku. To byla v jeho stavu jediná možná sebeobrana. Bez vědomí manželky byl převezen na psychiatrické oddělení. Na vlastní žádost manželky však byl převezen zpět domů. Závěr lékaře psychiatra zněl, že se nejedná o psychiatrickou diagnózu, ale o obranu vlastního pojetí způsobu života. Když znovu nastaly problémy, manželka kontaktovala praktickou lékařku, která navrhovala okamžitý převoz do nemocnice. Velmi mne potěšila odpověď staré paní, lékařce sdělila, že si počká na sestru, jestli ona s ní bude sdílet názor a pomůže jí doprovodit manžela ke konci jeho života.

**Co jsme řešily?

**Pomáhala jsem každý den při provádění celkové hygienické péče ve večerních hodinách, ošetření dekubitu na patě, který se vytvořil během hospitalizace. Kontrolovala jsem celkový stav, permanentní katétr a řešila problémy, které se vyskytly. Manželka byla vynikající ošetřující, její vzácná trpělivost a manželská oddanost mne přesvědčila o nádheře vzájemného manželského vztahu.

Připravovala podle mých rad mixovanou stravu, pacienta jsme pravidelně polohovaly, později jsme společně s lékařkou medikamentózně řešily agresivitu. Využila jsem dobrovolnic z řad studentek zdravotnické školy, pro které setkání s umírajícím člověkem v domácím prostředí představovalo zcela jinou situaci než ve spěchajícím chodu nemocnic.

Veškeré činnosti, které jsme se chystaly provádět, jsme mu vždy oznámily a vysvětlily, aby neměl strach, co se s ním děje. Manželka ho předtím nejdříve oslovila a vysvětlila důležitost našeho dalšího počínání, na její hlas reagoval. Jednou jsem zapomněla říci, že zapnu biolampu a budu mu teď svítit na patu… Jak se ozval zvuk zapnuté biolampy, nadzvedl hlavu a překvapeně se podíval, co se děje. Přesvědčilo mne to, jak je důležitá informace i pro osoby nemluvící a s demencí. Poslední tři dny svého života byl spavý, odmítal stravu a snižoval tekutiny (praktická lékařka chtěla převoz do nemocnice, který ale pacientova žena odmítla). Manželka obtížně snášela svoji bezmoc, a tak jsme hovořily o tom, že je důležité i třeba jen mluvit o společných vzpomínkách. Seděla a četla mu oblíbenou knihu, přinesla jsem CD přehrávač a pouštěly jsme zvuk moře.

A také jsem položila otázku, co by asi nyní nejvíc potřeboval, a manželka řekla, že miloval koupel a už se myje pouze na lůžku. A tak jsme se studentkami přinesly nafukovací vanu, dar ČČK, a umožnily jsme mu splnit jeho sen. Dodnes vzpomínám na jeho výraz, kdy jsme nalévaly vodu a on se svou zdravou rukou šplouchal a byl šťastný. Tak málo stačí k lidskému štěstí! Poslední den se zhoršilo dýchání. Nejednalo se ale o dechovou nedostatečnost, vysvětlila jsem manželce, že jde o chrčivé dýchání v terminální fázi. Upravily jsme pacientovu polohu, manželka častěji větrala, aby měl čerstvý vzduch, a ošetřovala mu dutinu ústní. Přidala se škytavka, kterou jsme zvládly pomocí akupresurních bodů vhodných pro tento problém (byla jsem sama překvapená, že to pomohlo). Zavolaly jsme synovi, aby přijel, a manželka nemocného nebyla sama v nočních hodinách. Synovi bylo nutné objasnit, že jeho otec má sice demenci, asi se nachází v jiné realitě, ale jeho city jsou zachovány a že mu svou přítomností dávají ten největší lidský dar. Stačí jen sedět u jeho lůžka, držet ho za ruku a zajistit mu bezpečí a klid. Odpovídala jsem na otázky, co dělat v případě úmrtí, koho volat, a také jsme řešili, co vše je nutné obstarat po jeho smrti. Oba věděli, že mohou kdykoli zavolat a já přijdu. Pokládám za nesmírně důležité, aby rodina věděla, kam se obrátit a také, že problém, který nastane, dokážeme společně řešit. Někdy kolem druhé hodiny ranní starý pán zemřel, zemřel uprostřed své rodiny, kterou miloval. Později, když jsem manželku potkávala, vzpomínala na manžela a náročnou péči o něj, ale říkala, že těch obtížných dní nelituje a je šťastná, že mohl zemřít doma. Nerada vzpomínala na nemocnici a jeho změny chování, odlišné prostředí, jinou péči a a jiné ošetřující osoby a také mi sdělila, že před svou smrtí jí políbil ruku — vyjádření, které za svou lásku potřebovala. Říkala mi, že je ráda za slova, která jsem jí sdělovala, za možnosti řešení, jež jsme předpokládaly, a také za moji pomoc, aby její muž zemřel tak, jak si přál - doma.

**Kazuistika 2

**76letá žena s onkologickou diagnózou, metastázy do kostí. Bez radioterapie a cytostatické léčby.

Dcera si vzala dovolenou a později neplacené volno a společně s tátou své mamince poskytli poslední tři měsíce života doma. Byla to velmi skromná žena, nikoho nechtěla obtěžovat, neměla žádná přání, o smrti hovořit nechtěla. Říkala jen, že se chystá na dalekou cestu a věří, že se setká s těmi, kteří odešli před ní. Její přání bylo hovořit o tom, co je venku nového, vzpomínala na své blízké, v duchu se s nimi loučila a říkala, že nikdy nikomu neublížila. Tak nějak vždy rekapitulovala svůj život a uzavírala svůj osobní příběh. Mnoho jsem se o ní dozvěděla. Nelíbilo se jí, že v nemocnici nikdo pořádně neřekl, co vlastně má za nemoc, jaké jsou další vyhlídky. Hodnotila to jako neúctu a nezájem ke své osobě. Trápila se tím, že pro ně ztratila jako člověk na významu, že je vlastně odepsaná… když klopí oči a rychle ukončují rozhovor, viděla situaci daleko horší, než ve skutečnosti byla. Lékařům nesmírně důvěřovala a sdělovala, že přece nemůže odmítnout léčbu, kterou nabízejí, i když nepomáhá. „Mám jim radit, to si nemůžu dovolit! Vždyť to sami vidí, že je to marné. Stačí mi, když najdu úlevu od bolesti, aby mi nebyla zima, neotékaly nohy, abych věděla, jak se otočit, a aby, když zazvoním na sestru, někdo přišel včas a věděl, jak mi pomoci. Abych neslyšela od lékaře, že sestra přijde a něco mi na tu bolest dá, a já marně čekám a nikdo nepřichází. Potřebuji, aby mi někdo řekl, že jsem statečná, ocenil mé úsilí bojovat do konce, ocenil, že jsem ochotna slevit ze svých požadavků. Aby zdravotníci byli oporou v mém boji s bolestí a ulehčili mi v mé cestě. Chválili mne i za maličkosti, které se mi povedou, třeba že jsem se dokázala sama postavit a tak.“ Doma po mně hlavně chtěla, abych uklidnila její dceru a muže. Trpěla silnými bolestmi, každý pohyb jí dělal problém. I samotné držení za rameno při otáčení bylo neúnosné. Aplikovali jsme pravidelně Fentanyl i. m. v kombinaci s Indometacinem supp. a Paralenem. Na bolestivá místa jsme používali lokálně Voltaren gel. Nespavost jsme řešili hypnotiky. Bolest byla díky medikaci snesitelná, důležitý však byl přístup při manipulaci. Používali jsme nafukovací vanu do lůžka a nafukovací umyvadlo na umytí jejích dlouhých vlasů. Vlasy byly její pýcha a nesmírně vděčně přijala, že jsme je neostříhali (obávala se, že bude obtížné je umývat na lůžku).

Pro rodinu bylo důležité naučit se základní ošetřovatelské péči, být vždy telefonicky dostupní, aby měli i další kontakty, kam se obrátit o pomoc. Důležité bylo rodině vysvětlit a dokázat, že pláč nemusí být nutně projevem fyzické bolesti, ale že slzy představují součást odchodu. Život a vztahy, které ztrácíme a které pro nás měly nesmírný význam, přinášejí smutek a nekonečný bol. Zde můžeme pomoci jen svou přítomností a pochopením, objetím, pohlazením. Ale jsou i lidé, kteří ve svém bolu chtějí být sami, a my jim to musíme umožnit a respektovat jejich postoj a přání.

Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy mě paní držela za ruku a nechtěla ji pustit a jen se tak smutně dívala, to ticho a lidské teplo z dlaně bylo obohacující i pro mne. Takový zážitek, který nemá slova, se musí prožít, a já si dodnes vybavuji ten pocit souznění. Měla jsem pocit, že se loučí, a já jsem chtěla ze svého těla vnést do toho jejího sílu na její cestu a uchovat si její přítomnost do dní, kdy tu již nebude. Druhý den mi říkala, že včera myslela, že umře. To byla její první slova o smrti a pak si přiložila prst ke rtům. Myslím si, že jsme obě věděly, že jsme se již rozloučily. Ráda se smála a vyprávěla o svém životě, byla tolik ohleduplná pro potřeby druhých a na sebe zapomínala. V tom byla její síla a velikost až do jejího konce. Posedět s rodinou a společně vzpomínat na její životní moudrost a odvahu je důležité i pro zdravotní sestru, umět se rozloučit a uzavřít další životní příběh. A pak, když jdu domů a venku prší, vnímám každou kapku deště jako životní signál. Ano, to je tvůj život, žij ho teď a tady. Najednou jsou pryč ty malichernosti z práce, ty neshody s jinými kvůli službám, nepovedená večeře a nevyzvednutá čistírna. A já si říkám, že až přijdu domů, musím jim říci, jak je mám ráda, obejmout je jen tak a pochválit je, že jsou, že žijeme spolu.

Jak říká Viktor Frankl: „Neptej se života, co mi dáš, ale odpověz si dotazováním sebe sama, co já dám svému životu, jaký smysl mu dám.“

Marie de Hennezel nazvala svou knihu Umírající nás učí žít. Ano, skutečně je tomu tak, když s ním prožijete v jednom okamžiku bolest, strádání, touhu, sílu a smíření. Když s ním jdete kus jeho cesty, dokážete se ponořit a zcela vnímat situaci a sdílet odevzdanost umírajícího, jeho bezbrannost, citlivost lidské duše, ale také zlost a hněv a nespravedlnost, to jsou chvíle, na které se nedá zapomenout. Žádá si to jen být člověkem, odevzdat se do koloběhu života a současně věřit, že skutečně odcházejí do jiného světa a možná se s nimi někdy zase uvidím. Pomáhá to překonat jejich odchod, fyzicky odešli, ale vztah k nim trvá dál, a i tuto informaci je nutné předat příbuzným. Naučit se umění utkat nový vzor vztahu — bolest je daň za velkou lásku, kterou jsme k zemřelému cítili, a nyní je na nás, jaký rozměr novému vztahu dáme, jak budeme vzpomínat, třeba jen zapálením svíčky, návštěvou hřbitova nebo jen poskytnutím dostatku času sobě samému pro zpracování nádherných vzpomínek, které máme ve svém srdci stále připravené. Je jen na nás, kdy je dokážeme vytáhnout na světlo a být s nimi a „jen“ tiše vzpomínat.

**Kazuistika 3

**Vzpomínám si na jednu starou paní, která žádala o eutanázii, ale rozhovorem jsme dospěly k závěru, že vlastně nechce zemřít, jen nechce být závislá na své rodině a sama sobě nedokáže dovolit, aby se o ni rodina v závěru jejího života starala. Bylo jí líto dcery, která se o ni starala a která někdy nezvládala svůj smutek a hodně plakala… a tato žena to nedokázala unést. Nechtěla již obtěžovat svou přítomností, ale přitom se těšila, kdy zase přijdu, a chtěla ještě slyšet písničku, kde se zpívalo: „Rozdej vůni snům, navrať louce déšť, ještě znáš ten dům, kde láska začla kvést. Vrať jí vůni snů, vem slunci žár, najdi tu stráň i dům, navrať lásce tvář, vždyť já chci žít…“ Paní měla bolesti zubů a musela navštívit stomatologa, ten doporučil extrakci 6 zubů. Rozhodla se pro výkon bez anestezie a že jej podstoupí ihned. Vyprávěla mi, jak jí lékařka řekla, že je statečná holka. Moc ji to potěšilo, ale říkala, že to nebyla její odvaha, ale strach, že další návštěvu již nedokáže absolvovat.

Mezi nejdůležitější úkoly paliativní péče patří najít v křehkém těle živou duši a o tu pečovat.

**Závěr

**Díky ošetřování a doprovázení umírajících v domácím prostředí jsem pochopila důležitost pravdy, naučila se více si vážit skutečných lidských hodnot, naučila se trpělivosti a pokoře. Pochopila jsem roli doprovázejícího, kdy musím především respektovat postoj, který si nemocný zvolil sám k sobě. Byla jsem otevřená, přiznala si vlastní bezmoc vůči smrti a byla sama překvapená, že si nemocní více váží mé otevřenosti a já se je nemusím snažit obelhávat. Pokud pacienti chtěli hovořit o své smrti, nebála jsem se to téma přijmout. Pokud chtěli hrát svou hru a mluvit o tom, co všechno ještě chtějí udělat, a já vím, že jim tyto myšlenky dávaly sílu překonat nevyhnutelné, sama jsem tyto naděje podporovala a těšila se s nimi. Byla to bezpečnější cesta než v nemocniční péči, kdy jsem byla závislá na tom, jakou prognózu sdělí lékař a jaký směr nastaví. V domácím prostředí nebylo tolik křiku a tolik strachu jako na nemocničním lůžku, ani tolik mé bezmoci vůči umírání a obav ze setkání s příbuznými a rozhovoru s ostatními nemocnými na pokoji a na jejich otázky, kdy „přijdou na řadu oni“. Umírání v nemocnici je daleko depresivnější než doma, nemocný je osamělejší, ačkoli je mezi tolika lidmi, ztrácí se mezi přístroji. V nemocnici bylo mnoho okamžiků, zvláště při nočních službách, kdy jsem nemohla být u lůžka umírajícího tolik času, kolik si přál nebo kolik ho potřeboval. Ne všichni odcházeli v klidu a smíření. Mnoho nemocných se brání smrti, křičí a volají o pomoc, potřebují mít někoho u sebe a od nich já musím odejít za dalším zvoněním, protože i tam je člověk.