Marginálie prosincová

O víře a naději

Za krédo racionalismu se dnes vesměs považuje Descartovo „de omnibus dubitandum est“ (o všem se má pochybovat), názor z roku 1644, že jedinou správnou metodou poznání je pochybování. V 19. století označil Hegel tento výrok (navazující na antického Sokrata) za absolutní začátek a za nástup moderní doby jako takové, nad rámec vědeckého bádání. Protože se nic neříká o výjimkách — ani etických – navázalo i libertariánství, reprezentované např. markýzem de Sade. Šlo o absolutní pochybování a zpochybňování i nejzákladnějších norem, o pochybování “zbavené etického (božího?) dohledu“. Ovšem, dovozeno do důsledků, smí-li se pochybovat o všem, musí se pochybovat i o samotném pochybování, respektive o jeho univerzální bezbřehosti. Výsledkem zřejmě nemůže být nic jiného než komplementarita, vzájemné soužití a doplňování pochybnosti a víry, racionálního bádání a věření, neomezených možností a nepřekročitelných hranic, např. v rozsahu Desatera. Ostatně již výrok, že krédem

racionalismu je pochybování a nevíra, je problematický, neboť credo znamená latinsky „věřím“, a to především ve smyslu „vyznávám svou víru“ — neboli vyznávám svou víru v pochybující nevíru?

Soudím, že bez „víry“, bez etických imperativů a pevných hodnotových jistot, bez víry v sebe a ve své společenství, bez jistot tradice, je lidská existence velmi znejistělá a velmi ochuzená. Člověk se stává slabým, opuštěným, bezbranným a velmi, velmi ovladatelným; i jeho hodnota“ klesá na živočišnou biologickou úroveň tvora, který nemá rodovou ani transcendentální jistotu a víru jedinečné a neopakovatelné bytosti. Člověk klesá na úroveň robotujícího mravence v mraveništi či tažného zvířete s jejich spokojeností netrpěním. Neboť tím, co zásadně odlišuje člověka od ostatních tvorů (nebo co některé tvory především a v rozsahu projekcí našich citů, vděčností a představ povyšuje na „lidskou“ úroveň), není znalost geometrie či čeho jiného racionálního, nýbrž vědomí sebe sama a hodnotových systémů. Někteří tomu říkají, že jen lidští tvorové mají nesmrtelnou duši. A k nejpopulárnějším antropomorfizacím, „polidštěním“ světa zvířat patří Kipplingův Mauglí, ono „jsme jedné krve Ty i já“. Tou jednou krví, oním sbratřením, nebyly lidské znalosti a badatelské pochybnosti, nýbrž lidské komunikování, sdílení, vědomí, hodnotové uspořádání.

Zrůdné totalitní systémy 20. století, v resentimentech a nostalgiích nebezpečně přežívající do současnosti, destruovaly či snažily se destruovat právě nadosobní úroveň lidských vztahů a hodnot, lidské víry – víry v sebe, ve svůj rod, ve svou obec, ve své historické společenství, ve svou civilizaci, ve své směřování do budoucnosti, ve svého boha a souznění s ním. Člověk byl ponižován, zpochybňován a lámán nejen do brutální nepříčetnosti mučení, ale také impregnací „banálním zlem“, o němž jsem již psal, vnucováním nikoli pokorného „jsi prach a v prach se obrátíš“, ale „jsi mravenec, nula, lejno a podle toho se chovej a poslouchej“. Tradice jeho rodu byly zpochybněny, pomluveny a  zpřetrhány, sousedská společenství byla rozbita a jejich kompetence byly odňaty, vědomí historické pospolitosti, mnohageneračního společenství se srozumitelnými hodnotami, vizemi, příběhy, bylo nahrazeno nadřazením státu jako mocenského aparátu, civilizační hodnoty a evoluční pokrok byly zpochybněny, víra ve vyšší smysluplnost byla tak či onak zesměšňována a sám bůh karikován za současného zbožšťování partajních vůdců s jejich mumifikováním, mauzoley, kulty, pseudomonarchistickými manýry, průvody a jinými rituály, neboť, jak krutovýstižně napsal český básnický velikán, „vrátili lidem radost poslouchati“.

Je však rozdíl mezi kázní svobodné vůle rozvinuté osobnosti a poslušností, v níž jsou lidské bytosti poníženy na zvířecí úroveň včetně bázlivě vychytralého odhadování, co si pán nad životem a smrtí vlastně přeje, aby to k zavděčení mohlo být splněno dříve než vysloveno, aby nedopadl bič, jedno zda na chybující tažné zvíře, nebo na nedovtipného lidského mravence.

Neseme v sobě trpké dědictví zmateně dezorientovaného pochybování a zpochybnění, která nebyla vyvažována kultivací víry. Při nejlepším mnozí „vylili s vaničkou i dítě“, aby se vyhnuli Skylle ustrnule dogmatické teokracie, zneužití víry církevní mocí, ztroskotali na Charybdě orwellovského zneužití, na zneužití moci světské, na mocenských elitách, které si přisvojili stát.

Je před námi dlouhá a nelehká cesta, neboť si často nerozumíme podivným zmatením jazyků – když dva říkají totéž, nebývá to mnohdy totéž. Zvláště média často vytvářejí nereálný svět stereotypizací, skandalizací a zmatenosti, v němž je interpretace skutečnosti nahrazena uskutečňováním interpretací. Je třeba deklarovat základní pojmy a deklarovat alespoň nejzákladnější víru a ochotu k víře v základní civilizační hodnoty, v civilizační smysluplnost, v existenci nadosobních hodnot, v existenci dobra a zla, ve svobodnou lidskou vůli.

Vzkříšení z ponížené a manipulované zkušenosti není snadné – mnozí nevědí, že nevědí, mnozí nechtějí vědět, poznání jsou bolestná, trpká. Okamžik vzkříšení (v originále Adam ressurected) se jmenuje koprodukční film (USA, Německo, Izrael) z roku 2008 s Jeffem Goldblumem, Derekem Jacobim, Williamem Dafoem (režie P. Schrader)  – též v českém dabingu na DVD. V žádném případě to není oddechové pokoukání. Ale podnět k přemýšlení je to mohutný – nejen o absolutním ponížení, ztrátě víry a hrůzách holokaustu, ale také o nadějích a cestách zpět pro jednotlivce i společenství (děj filmu se odehrává v psychoterapeutickém sanatoriu kdesi v Negevské poušti, kde se snaží o rehabilitaci těch, kdo přežili peklo holokaustu jako např. bývalý komik v podání Jeffa Goldbluma) – svým způsobem jde jak o velikonoční téma vzkříšení, tak o vánoční téma zrození (znovuzrození).

Pro vánoční čas (a úvahy o dárcích) je i kniha O křesťanství a ateismu úpně jinak (D. d´Souza, anglicky What´s so great about Christianity, český překlad nakladatelství Ideál, 2009) – pozoruhodné zamyšlení nad křesťanskými kořeny naší západní civilizace a jejich projekcí do každodenního života.

Obojí – film i kniha – jsou o naději, o níž jsou i zimní svátky světel, ať křesťanské Vánoce, nebo židovská Chanuka. Měli bychom ji v sobě pěstovat ve spojení s vírou, neboť, jak řekl český premiér při letošním zapalování chanukových svící, jen ten, kdo má svou vlastní víru, dokáže chápat a tolerovat víru toho druhého. Kdo nevěří, bude zesměšňovat víry své civilizace i civilizací jiných … nebo se bude krčit před jejich diktátem.

Čím výraznější bude multikulturalismus států či jiných organizačních uspořádání (Evropská unie), tím významnější bude role hodnotově orientovaných společenství. Teolog Zdeněk Skalický citoval nedávno (tuším že v říjnové rozhlasové promluvě) z knihy (1997) dnešního papeže Benedikta XVI.: „Možná, že se budeme muset rozloučit s myšlenkou národních církví. Možná, že je před námi jiná, nová epocha církevních dějin, ve které bude stát křesťanství spíš jako hořčičné zrno, v zdánlivě bezvýznamných, nepatrných skupinách, které však budou intenzivně odporovat zlu a vnášet do světa dobro; vpouštět do něho Boha. Vidím, že se opět objevuje mnoho hnutí tohoto druhu. Jistě, nedochází k žádným masovým obrácením ke křesťanství, k žádné dějinné změně paradigmat. Přesto však existuje mocný úkaz přítomnosti víry, která lidi opět naplňuje a dodává jim sílu a radost. Tedy přítomnost víry, která pro svět něco znamená*.”*

Podobné pozitivní skupiny odporující zlu a vnášející do světa dobro, potvrzující (nejen slovy, ale především skutky, třeba paliativním pečováním) význam víry v nadosobní hodnoty a smysluplné uspořádání světa existují a budou existovat. A to i v rámci jiných věr, víry v jinak prezentovaného boha, v rámci jiných náboženství rozptýlených po světě, zvláště židovského – naše civilizace, vycházející ze Starého zákona, je přeci židovsko křesťanská. Takže to se světem určitě není beznadějné. Což je asi to nejdůležitější adventní konstatování.

Hezké Vánoce a vše dobré v novém roce.