Marginálie listopadová

O neumírání, protiproudu času a perspektivách

** **

Svět se utváří a je vnímán v protikladnosti a relativnosti. I v hodnocení se pohybujeme po škálách mezi protikladnými póly: něco lze označit jako malé jen proto, že něco jiného je velké. A mezitím je škála komparací — porovnávání většího s menším. Absolutno je rozměr božský, nebo demagogický, tak jako tak „nelidský“. Někdy máme před sebou růžice protikladností – opakem sladkého je nejen kyselé, ale také hořké a vlastně i slané. Největší trs protikladností je pak rozvinut proti NIC. Nic má v sobě protikladnostní potenciál čehokoliv.

Protikladem smrti je život. Co je ale vlastně protikladem umírání? Jeden pojem, nebo růžice –žití, uzdravování, resuscitování? A což takhle „neumírání“? Neumírání v situacích, kdy se jaksi samozřejmě umírání nabízí a předpokládá; nespění ke smrti, k nebytí, k nicotě, a to jaksi navzdory chorobě, věku či jiným osudovým okolnostem?

Povaha života lidí těžce nemocných, velmi starých či v beznadějných situacích je dána právě poměrem rezignovaného, ke smrti spějícího umírání vůči neumírání upnutému k naději a k zachovávání návyků a rituálů života. Jde nejen o povahu a kvalitu života, ale mnohdy také o jeho prognózu, o zbývající délku – jak známo, rezignace a prázdnota zabíjejí, smysl, vůle a zachování osobnostní integrity mobilizují netušené rezervy a křesají k životu mizivé naděje. Jak napsal G. K. Chesterton, „skutečnou naději skýtají jen ti, kdo vydrží ještě 10 minut poté, co je vše ztraceno.“

O tom je podstata přežívání v totalitních kriminálech i podstata paliativní péče. Jde o podporu vědomí, že „stále jsem to já“ – já i v bezvýchodnosti, já i v umírání; jde o podporu neumírání v umírání. O tomtéž je také mimořádně společensky závažné chápání pokročilého stáří a učení se dlouhověkému životu na prahu nastupující dlouhověké společnosti. Úvahy o tom, že někdo je již velmi starý člověk, jehož každé zhoršení je předzvěstí přirozené smrti, je třeba vyvažovat úvahami o nejlepší možné podpoře ke zlepšení a k využití zkušeností, úvahami o hledání smyslu, náplně dalšího, možná rekordně dlouhého života.

Podpůrná jsou v tomto ohledu mnohá literární díla – např. autobiografická kniha s dlouhým názvem *Alice Herzová-Sommerová – Rajská zahrada uprostřed pekla *(autorsky zpracovali M. Müllerová, R. Piechocki, česky nakladatelství Rybka Publishers, 2009) o životě dnes 106leté pražské rodačky židovského původu. Významná klavíristka, zřejmě poslední žijící člověk, který se osobně znal a často hovořil s Franzem Kafkou, žena, která v Terezíně vytvářela hudbou svému synovi a dalším dětem „rajskou zahradu uprostřed pekla“. Její osobní předmluva končí větou, „nikdy jsem se nenaučila vzdát se naděje“. A celá kniha končí kapitolou o dni jejích stých narozenin: „V deset hodin usedla ke klavíru a začala hrát čtyřiadvacet preludií J. S. Bacha. Až do 92 let ovládala celý svůj klavírní repertoár – i když už několik let nekoncertovala. Pak jí však začaly tuhnout ukazováčky, nejdříve na levé ruce, pak na pravé. Teď už byly oba prsty úplně ztuhlé a trčely do vzduchu, takže musela nastudovat část svého repertoáru znovu jen s osmi prsty…“ Pozoruhodný příklad neumírání v pokročilém stáří – i pro ty, kdo nehrají na klavír, ale třeba chovají a krmí králíky.

S věkem a časem lze myšlenkově a umělecky čarovat různým způsobem, jak předvedl i americký spisovatel Francis Scott Fitzgerald v povídce The curious case of Benjamin Button, česky Podivuhodný případ Benjamina Buttona (česko-anglické dvojjazyčné vydání Argo a Triton, 2009). Po přečtení lze text porovnat s trojoskarovou filmovou verzí D. Finchera z roku 2008, na níž se herecky podíleli Brad Pitt a Cate Blanchettová.

F. S. Fitzgerald údajně označil své dílo z roku 1922 za nejlepší hříčku, která byla kdy napsána. Příběh muže, jehož život se fyziognomicky odvíjí proti proudu času – od stáří k dětství, je originálním pohledem na život s předurčeným osudem, na význam i prchavost vztahů (jeden partner stárne, zatímco druhý mládne – v čase se k sobě přibližují, aby je poté čas neodvratně rozdělil), na osamělost, na život s demencí (na konci života s tváří dítěte), na život v domově pro seniory (na počátku života s tváří starce).

Právě originální úhly pohledu prolamující zaběhaná klišé mohou pomoci s prolomením stereotypů v chápání a řešení problémů života v pokročilém věku či se závažným omezením. Čas posunul Fitzgeraldovu kuriozní povídku, jeho kratochvilné žonglování s časem a životaběhem, do zcela jiného kontextu – lze říci, že čas přijal hru, k níž jej spisovatel vyzval.

V osudovostech a protikladnostech těchto rozměrů, v nichž i lidský život přesahuje horizont století, se odehrávají „dějinné události“, změny, posuny a výročí. Týká se i 20. výročí sametové revoluce. Dobře, že přišla, dobře, že padlo či se podstatně proměnilo to, co jí předcházelo, dobře, že se nám otevřely západní horizonty. Kromě uzurpátorské totality byla podstatou tzv. reálného socialismu i bezvýchodně neúspěšná malost blížící se nicotě. V mnoha ohledech šlo o trapně naduté NIC. Protikladností je tedy, jak povězeno v úvodu, bohatá růžice – tím spíše, že její bohatosti nahrává nejen ono NIC, ale také utváření v budoucnosti. Budoucnost je omnipotentní — záleží na okolnostech i na našem vědomém úsilí, kam osudy naší společnosti skutečně povedou – nahlíženo z odstupu většího a kontextu širšího, než je pouhopouhých 20 let očima našinců. Změna 1989 nemohla být absolutní, ale otevřela dveře k protikladnosti. Doufejme, že ji využijeme a zvolíme přínosnou podobu i nadějný azimut – vždyť stále můžeme směřovat na sever i jih, na západ i východ. Můžeme vytvářet „rajskou zahradu uprostřed pekla“ i prožít „podivuhodný příběh B. B.“, neboli vrátit se v čase, s mnohými krásnými sny a ideály se těšit jen po neúprosně krátký čas.