Každý může dělat zázraky
Cesta domů se snaží bořit tabu svázaná s koncem našeho života různými způsoby, oslovovat rozličné skupiny lidí. Jedna z nich, která by mohla ke zlepšení našeho vztahu k péči o umírající lidi přispět, jsou mladí lidé a děti. Letos jsem mnohokrát mluvila se studenty středních a vysokých škol, navštívilo nás i několik tříd ze základních škol. Pro mne osobně to byla velmi milá a povzbudivá setkání. Tak se s několika otázkami, které mne při nich napadaly, obracím dnes na paní Kláru Laurenčíkovou, vrchní ředitelku odboru speciálního vzdělávání MŠMT — a zároveň budoucí maminku.
Před dvaceti lety mi můj známý z Rakouska řekl, že všechno třídění odpadu a další ekologické změny ve společnosti prosadilo Rakousko pomocí školních dětí. Děti pak chodily domů a říkaly mami, hliník nemůžeš vyhodit sem, ale tam. Myslíte si, že podobně otevřeností vůči dětem a nasloucháním tomu, co potřebují vědět o konci našeho života, můžeme něco ve společnosti proměnit? Může tady něco udělat škola, když to nejde rodičům?
Jsem přesvědčená o tom, že potenciál školy pozitivně působit na rozvoj osobnosti dětí je velmi velký a že se pro nás musí stát stejně důležité to, v koho děti vyrůstají, co cítí a prožívají, jako je penzum znalostí a vědomostí, které se jim snažíme předat. Je třeba dětem naslouchat, přemýšlet o tom, co jim chceme předat a čemu je naučit, aby se jim dobře žilo a vnímaly školu jako přátelské prostředí, kde jsou přijímané a podporované ve svém rozvoji. Téma smrti a odcházení je součástí života každého z nás a děti by neměly v situaci úmrtí někoho blízkého stát stranou, a tím i tak trochu osaměle, se svými pocity a otázkami. Škola je prostředí, ve kterém by měl být cíleně vytvářen prostor pro sdílení a podporu při radostných i těžších životních obdobích. Vědomí, že i o bolestivých tématech se dá hovořit, že jsou přirozenou součástí našich životů a že na ně nemusíme být sami, může být velmi léčivé.
Všem dětem, s nimiž jsem mluvila, připadaly hodně důležité dvě věci: jednak, aby člověk nemusel být v nemocnici a jednak, že je důležitý pohřeb. Doslova říkaly, že jsou všichni smutní, ale spolu, mohou se navzájem utěšit, sejde se celá rodina, lidi jsou na sebe hodní…. Zároveň bylo vidět, že děti cítí, že to dospělí někdy vidí jinak. Co tady umí udělat škola, umíte si ji představit jako prostředníka i tady?
Rozhodně ano. Učitelé však potřebují podporu a konkrétní pomoc v tom, jak s dětmi mluvit o smrti a otázkách s ní spojených. Ne každý z nás měl to štěstí, že sám vyrůstal v respektujícím prostředí, kde byl prostor pro bezpečné sdílení sama sebe se svými blízkými, či chodil do školy, kde pan učitel/učitelka neoddělovali příliš svět školního učení od dennodenního života. Do přípravy na učitelské povolání by se dle mého názoru do budoucna měly výrazněji zařadit právě sociální kompetence, potřebné pro zvládání nejrůznějších nesnadných situací, které v prostředí školy vyvstávají a žádají si citlivý a individuální přístup. Zodpovědné orgány – tedy MŠMT a zřizovatelé škol — se musí snažit vytvářet managementu škol a učitelům dobré podmínky pro jejich práci, naslouchat jejich potřebám a nahlížet na ně jako na klíčové partnery při nastavování jakýchkoliv systémových změn.
** **
Dospívající lidé v patnácti a šestnácti mají podle mých zkušeností plno velmi moudrých otázek, žádné informace a velkou ochotu diskutovat. Tady vidím veliké pole působnosti i vůli některých profesorů něco nabídnout. Vy také?
Souhlasím s Vámi. I když se domnívám, že prostor pro diskusi bychom se měli pokoušet vytvářet, již od úrovně předškolního vzdělávání. I velmi malé děti dokážou s potřebnou podporou a v atmosféře bezpečného přijetí odhalit své prožitky. Během dospívání je samozřejmě velmi důležité nabízet alternativy, podněty k přemýšlení, učit mladé lidi přemýšlet o tom, co se v nich a kolem nich děje, a předávat jim určité pozitivní normy a hodnoty. Dospělí, kteří svým vlastním příkladem vedou děti a mladé lidi k osobní odpovědnosti, zdravé sebeúctě a úctě k životu jsou moc důležitým formujícím faktorem.
****
Podpořila jste svojí ministerskou autoritou naši novou knížku pro děti o umírání a truchlení. Zájem je o ni veliký – čekala jste to?
Velký zájem o knihu Cesty domů je pro mě velmi dobrou zprávou. Ukazuje na ochotu rodičů a učitelů zabývat se tématem umírání a truchlení a aktivně se postavit ke komunikaci o smrti i s velmi malými dětmi. Vysoká poptávka po knize také ukazuje na hlad po podobných materiálech.
****
A teď neministerská otázka: kdybyste byla kouzelnice, co byste udělala, aby bylo líp?
Kouzlem bych všem lidem připomněla, že každý má v rukách svou vlastní kouzelnou hůlku, se kterou může dělat zázraky. Stačí v ně znovu uvěřit a čarovat nejen pro dobro své, ale i všech ostatních.
** **
Děkuji a přeji vám čipernou a zvídavou ratolest!
** **
** **
** **
** **
** **